Tak jsem shlédla dokument 20 dní v Mariupolu. Nechtělo se mi do toho… Mariupol jsem v roce 2018 navštívila… město bylo v rekonstrukci. Chtěla jsem se vrátit, ale pak přišel covid a ruZko… a najednou město velikosti Brna prostě NENÍ. RuSSko sice zahlcuje internet videjíčky jakýchsi ošklivých paneláků, ze kterých čpí bezduchost a odlidštěnost… ale nikde není jasné, kde to je. Je zajímavé, že se nesnaží o podobnou panelákovou propagandu u ostatních sutin bývalých měst, které dobyli. Ve videích je plno zelených vzrostlých stromů v nových čtvrtích. Není možné, aby v Mariupolu bylo takové množství nerozstřílených vzrostlých stromů, když vedle byly rozstřílené trosky domů, některé vysoké domy měly mnoho vyhořelých pater. Mezi tím spousta kráterů po bombách. Je to jedno. Mariupol byl po rekonstrukci, když jsme tam byli. Sledovali jsme, v jakém tempu ti dělníci opravovali ulici. Dopoledne jsme šli kolem divadla. Ulice byla rozkopaná. Odpoledne už se asfaltovalo. Mariupol zrovna dostal velkou částku peněz na rekonstrukci. Bylo to město s nadějí, kam se uchýlilo mnoho vnitřních uprchlíků. Četli jsme plány, jak se místní Ukrajinci budou snažit vybudovat Mariupol jako kulturní centrum, budou zvané nejlepší hudební skupiny. Mariupol mohl být turistickou destinací. Ostatně, Azovské moře je mělké a od května do října příjemně teplé. Bohužel…
Já na Mariupol budu vždy vzpomínat jako na město, které s úžasnou průvodkyní Krystýnkou, která nám ukázala jak krásná místa v městě, tak místa zničená prvním pokusem ruSSáků město dobýt. Vzpomínám, jak nám u mešity pustili fontánu, když viděli, že si tam fotíme. Jak jsme navštívili vojenskou nemocnici, kam jsme zraněným obráncům Ukrajiny a Evropy přinesli ovoce a sladkosti. Seděli jsme v chatrném altánu. Když nás jeden z lékařů upozornil, že by na nás altán mohl spadnout, cynicky jsme vtipkovali, že jsme v nemocnici, tak nás když-tak ošetří. Nejdříve nás nechtěli do nemocnice pustit, ale Krystynka se tady znala s mnoha lékaři. Její muž byl těžce zraněn při obraně v r.2014. Dlouho se léčil, měl několik operací, hrozila mu amputace nohy. Vzpomínám na pláž, kde nám postarší pán prodal nejlepší čebureky, které jsem kdy jedla (než jsem si uvědomila, že jsem si jich měla koupit tak třikrát tolik, pán se ztratil z dohledu). Bylo to město, plné ukrajinských vlajek a krásných murálů. U nás taková výzdoba fasád dosud nebyla. Uvažovali jsme, že by Ukrajinští malíři mohli i u nás něco vyzdobit. Vzpomínám na krásnou pláž s výhledem na přístav, kam nás Krystýnka vzala. Dlouho jsme tam v podvečer seděli, jedli výborné jižní ovoce. Krystýnka nám ukazovala, že v dáli je Azovstal, veliký komplech továren. Je tam zaměstnaná většina obyvatel. Cestou na pláž jsme ze zastavili na checkpointu, kde jsme se pozdravili a fotili s vojáky, kteří se vyptávali, na naše cestování a proč jsme v Mariupolu. Pak hledali úhel záběru na fotografování, aby nebylo poznat, kde to je. Věnovali jsme jim žluté a modré ptáčky origami, které jsme skládali po celém putování Ukrajinou. (Doma jsme dlouho váhali, zda můžeme dát toto foto z checkpointu veřejně.
Vzpomínám na Hostel a Anticafe Joy, kde jsme večer přes Google translate na počítači debatovali s paní recepční. Ona napsala otázku rusky (tady se mluvilo jen rusky), já napsala anglicky odpověď. Něco jsme pak dogestikulovali. Nakonec nám recepční ukázala na zdi napsané vzkazy od cizinců. Poprosila nás, abychom také něco napsali na památku. Byli jsme tady první ubytované Češky. Debatovali jsme taky s místními, kteří sem přišli na kafe a deskové hry. Mluvili jsme o našich cestách po Ukrajině, světové politice (Trumpovi tu noc muselo zvonit v uších) a vůbec všem. Debatovali jsme dlouho do noci, přestože jsme ráno museli brzo vstávat, protože jsme pokračovali dále do Berďansku, nádherného přímořského letoviska. Je nyní smutné, že je stále obsazený orky a občas se objeví foto, jak se tam střílelo. Vzpomínám na to, jak opravovali náměstí a silnice okolo divadla. Dělníci nás upozorňovali, že je tam čerstvý asfalt a měli radost, když jsem se omluvila anglicky. Nevyvracela jsem jejich omyl, že se přijely Američanky. Divadlo bohužel nyní je smutně proslulé jako hrob mnoha stovek lidí, kdy bylo vybombardované. Pod propadlou střechou našli smrt lidé, kteří se v divadle schovali jako v krytu.
Naše průvodkyně s rodinou zažila veliké útrapy při obsazení okupanty. Zimu bez elektriky, plynu, pro vodu chodili v noci do řeky. Jídla bylo málo. Parkrát nabili mobil, aby nějakému známému dali vědět, že ještě žijí. Občas se u jejich domu střílelo. Pátrali jsme po nich, odmlčeli se úplně. Těžko se člověk smiřoval s tím, že by už naši známí nebyli… Pak se udál zázrak, podařilo se jim velice složitě utéct. Nabízeli jsme jim, že pomůžeme začít nový život v Čechách. Ale oni chtěli zůstat ve své vlasti. Žijí na území, kde ruZáci často v noci odstřelují…
Škoda, že jsme ve městě nestrávili více času. Město mě potěšilo nádherným západem slunce. Tak si pamatuji Mariupol, město, které již není.
1 comment
Tak jsem shlédla dokument 20 dní v Mariupolu. Nechtělo se mi do toho… Mariupol jsem v roce 2018 navštívila… město bylo v rekonstrukci. Chtěla jsem se vrátit, ale pak přišel covid a ruZko… a najednou město velikosti Brna prostě NENÍ. RuSSko sice zahlcuje internet videjíčky jakýchsi ošklivých paneláků, ze kterých čpí bezduchost a odlidštěnost… ale nikde není jasné, kde to je. Je zajímavé, že se nesnaží o podobnou panelákovou propagandu u ostatních sutin bývalých měst, které dobyli. Ve videích je plno zelených vzrostlých stromů v nových čtvrtích. Není možné, aby v Mariupolu bylo takové množství nerozstřílených vzrostlých stromů, když vedle byly rozstřílené trosky domů, některé vysoké domy měly mnoho vyhořelých pater. Mezi tím spousta kráterů po bombách. Je to jedno. Mariupol byl po rekonstrukci, když jsme tam byli. Sledovali jsme, v jakém tempu ti dělníci opravovali ulici. Dopoledne jsme šli kolem divadla. Ulice byla rozkopaná. Odpoledne už se asfaltovalo. Mariupol zrovna dostal velkou částku peněz na rekonstrukci. Bylo to město s nadějí, kam se uchýlilo mnoho vnitřních uprchlíků. Četli jsme plány, jak se místní Ukrajinci budou snažit vybudovat Mariupol jako kulturní centrum, budou zvané nejlepší hudební skupiny. Mariupol mohl být turistickou destinací. Ostatně, Azovské moře je mělké a od května do října příjemně teplé. Bohužel…
Já na Mariupol budu vždy vzpomínat jako na město, které s úžasnou průvodkyní Krystýnkou, která nám ukázala jak krásná místa v městě, tak místa zničená prvním pokusem ruSSáků město dobýt. Vzpomínám, jak nám u mešity pustili fontánu, když viděli, že si tam fotíme. Jak jsme navštívili vojenskou nemocnici, kam jsme zraněným obráncům Ukrajiny a Evropy přinesli ovoce a sladkosti. Seděli jsme v chatrném altánu. Když nás jeden z lékařů upozornil, že by na nás altán mohl spadnout, cynicky jsme vtipkovali, že jsme v nemocnici, tak nás když-tak ošetří. Nejdříve nás nechtěli do nemocnice pustit, ale Krystynka se tady znala s mnoha lékaři. Její muž byl těžce zraněn při obraně v r.2014. Dlouho se léčil, měl několik operací, hrozila mu amputace nohy. Vzpomínám na pláž, kde nám postarší pán prodal nejlepší čebureky, které jsem kdy jedla (než jsem si uvědomila, že jsem si jich měla koupit tak třikrát tolik, pán se ztratil z dohledu). Bylo to město, plné ukrajinských vlajek a krásných murálů. U nás taková výzdoba fasád dosud nebyla. Uvažovali jsme, že by Ukrajinští malíři mohli i u nás něco vyzdobit. Vzpomínám na krásnou pláž s výhledem na přístav, kam nás Krystýnka vzala. Dlouho jsme tam v podvečer seděli, jedli výborné jižní ovoce. Krystýnka nám ukazovala, že v dáli je Azovstal, veliký komplech továren. Je tam zaměstnaná většina obyvatel. Cestou na pláž jsme ze zastavili na checkpointu, kde jsme se pozdravili a fotili s vojáky, kteří se vyptávali, na naše cestování a proč jsme v Mariupolu. Pak hledali úhel záběru na fotografování, aby nebylo poznat, kde to je. Věnovali jsme jim žluté a modré ptáčky origami, které jsme skládali po celém putování Ukrajinou. (Doma jsme dlouho váhali, zda můžeme dát toto foto z checkpointu veřejně.
Vzpomínám na Hostel a Anticafe Joy, kde jsme večer přes Google translate na počítači debatovali s paní recepční. Ona napsala otázku rusky (tady se mluvilo jen rusky), já napsala anglicky odpověď. Něco jsme pak dogestikulovali. Nakonec nám recepční ukázala na zdi napsané vzkazy od cizinců. Poprosila nás, abychom také něco napsali na památku. Byli jsme tady první ubytované Češky. Debatovali jsme taky s místními, kteří sem přišli na kafe a deskové hry. Mluvili jsme o našich cestách po Ukrajině, světové politice (Trumpovi tu noc muselo zvonit v uších) a vůbec všem. Debatovali jsme dlouho do noci, přestože jsme ráno museli brzo vstávat, protože jsme pokračovali dále do Berďansku, nádherného přímořského letoviska. Je nyní smutné, že je stále obsazený orky a občas se objeví foto, jak se tam střílelo. Vzpomínám na to, jak opravovali náměstí a silnice okolo divadla. Dělníci nás upozorňovali, že je tam čerstvý asfalt a měli radost, když jsem se omluvila anglicky. Nevyvracela jsem jejich omyl, že se přijely Američanky. Divadlo bohužel nyní je smutně proslulé jako hrob mnoha stovek lidí, kdy bylo vybombardované. Pod propadlou střechou našli smrt lidé, kteří se v divadle schovali jako v krytu.
Naše průvodkyně s rodinou zažila veliké útrapy při obsazení okupanty. Zimu bez elektriky, plynu, pro vodu chodili v noci do řeky. Jídla bylo málo. Parkrát nabili mobil, aby nějakému známému dali vědět, že ještě žijí. Občas se u jejich domu střílelo. Pátrali jsme po nich, odmlčeli se úplně. Těžko se člověk smiřoval s tím, že by už naši známí nebyli… Pak se udál zázrak, podařilo se jim velice složitě utéct. Nabízeli jsme jim, že pomůžeme začít nový život v Čechách. Ale oni chtěli zůstat ve své vlasti. Žijí na území, kde ruZáci často v noci odstřelují…
Škoda, že jsme ve městě nestrávili více času. Město mě potěšilo nádherným západem slunce. Tak si pamatuji Mariupol, město, které již není.
K čertu s ruSSkem.