Tohle naprosto přesně vystihuje chování některých jedinců zde. Jakmile zde kdokoliv projeví jiný názor na Rusko než nenávist, je okamžitě označen za debila, tupce, trolla, kolaboranta atd. Členek krásně popisuje, proc je to špatně.
Neznám ani Schmitta ani Mouffe, ale vsadil bych se, že jejich vývody (alespoň interpretace jejich vývodů autorem článku) stojí na apriorní premise, že liberalismus (jak ekonomický, tak i sociální) je primárním agresorem a že konzervatismus, resp. nacismu, případně postmarxismus je pouhým sebeobranným reflexem, čímž chtějí obhájit vlastní agresivitu a hodit vinu za své agresivní chování na liberalismus. Abych pravdu řekl, tak takhle na mne také dost působí současné mainstreamové konzervativní, případně radikální ideologie. Ostatně sám jsem v minulosti byl konzervativcem, co plně věřil v inherentní agresivnost liberalismu, příp. progresivismu. Paradoxně se dnes označuju za neoliberála. (Nebudu rozebírat míru agresivity různých politických směrů, přestože si o tom myslím svoje).
Realitou bohužel je dle mého názoru, že za současnou polarizací hlavně může skrze své proxy prostá lidská nátura a její určité dichotomické mechanismy (nebo jak to nazvat). Morální jistota je totiž po základních tělesných potřebách nejdůležitější potřeba člověka (vizte např. Maslowowa pyramida). Do morálních jistot patří i jistota toho, že ty jsi dobrý člověk. Z toho logicky vyplývá, že ti, co nesouhlasí s tvými morálními stanovisky a hodnotami, nejsou dobří lidé. A na to se pak nabalují další logické vývody, co vedou k nepřátelství.
Odprostit se od takového paradigmatu ale vyžaduje intelektuální a mentální úsilí. A lidé jsou od přírody líní, takže to nutné úsilí málokdo vyvine. Ostatně ideologické přesvědčení se nejlépe mění při krizové situaci či nějakém životním a emočním šoku. To jsou totiž chvíle, kdy náš morální systém zažívá ty největší zatěžkávací zkoušky. Vizte např. Němce, co se v meziválečném období stali nacisty. Prohraná válka, turbulentní poválečné období a Velká hospodářská krize byl dokonalý koktejl pro myšlení lidí jako Adolf Hitler.
Recept na tenhle problém asi neexistuje. Což může pro současné i budoucí generace znamenat velký špatný. Ale možná jsem jenom v tomto ohledu přílišný pesimista.
Výborný článek,
A dobrý je i ten příklad z DVTV, kde Drtinová podsouvá Pullmanovi věci, které neřekl..
Spousta falešných předpokladů a nepřipouštění argumentů, které jen otravují svobodnou debatu.
3 comments
Tohle naprosto přesně vystihuje chování některých jedinců zde. Jakmile zde kdokoliv projeví jiný názor na Rusko než nenávist, je okamžitě označen za debila, tupce, trolla, kolaboranta atd. Členek krásně popisuje, proc je to špatně.
Neznám ani Schmitta ani Mouffe, ale vsadil bych se, že jejich vývody (alespoň interpretace jejich vývodů autorem článku) stojí na apriorní premise, že liberalismus (jak ekonomický, tak i sociální) je primárním agresorem a že konzervatismus, resp. nacismu, případně postmarxismus je pouhým sebeobranným reflexem, čímž chtějí obhájit vlastní agresivitu a hodit vinu za své agresivní chování na liberalismus. Abych pravdu řekl, tak takhle na mne také dost působí současné mainstreamové konzervativní, případně radikální ideologie. Ostatně sám jsem v minulosti byl konzervativcem, co plně věřil v inherentní agresivnost liberalismu, příp. progresivismu. Paradoxně se dnes označuju za neoliberála. (Nebudu rozebírat míru agresivity různých politických směrů, přestože si o tom myslím svoje).
Realitou bohužel je dle mého názoru, že za současnou polarizací hlavně může skrze své proxy prostá lidská nátura a její určité dichotomické mechanismy (nebo jak to nazvat). Morální jistota je totiž po základních tělesných potřebách nejdůležitější potřeba člověka (vizte např. Maslowowa pyramida). Do morálních jistot patří i jistota toho, že ty jsi dobrý člověk. Z toho logicky vyplývá, že ti, co nesouhlasí s tvými morálními stanovisky a hodnotami, nejsou dobří lidé. A na to se pak nabalují další logické vývody, co vedou k nepřátelství.
Odprostit se od takového paradigmatu ale vyžaduje intelektuální a mentální úsilí. A lidé jsou od přírody líní, takže to nutné úsilí málokdo vyvine. Ostatně ideologické přesvědčení se nejlépe mění při krizové situaci či nějakém životním a emočním šoku. To jsou totiž chvíle, kdy náš morální systém zažívá ty největší zatěžkávací zkoušky. Vizte např. Němce, co se v meziválečném období stali nacisty. Prohraná válka, turbulentní poválečné období a Velká hospodářská krize byl dokonalý koktejl pro myšlení lidí jako Adolf Hitler.
Recept na tenhle problém asi neexistuje. Což může pro současné i budoucí generace znamenat velký špatný. Ale možná jsem jenom v tomto ohledu přílišný pesimista.
Výborný článek,
A dobrý je i ten příklad z DVTV, kde Drtinová podsouvá Pullmanovi věci, které neřekl..
Spousta falešných předpokladů a nepřipouštění argumentů, které jen otravují svobodnou debatu.