Ukrajinci jsou v ČR nespokojení, ale nemohou se vrátit, protože je doma nechtějí

Nedávno vyšel na Lidovkách článek, že se Ukrajinci, kteří válku prožili v exilu v EU, bojí vrátit na Ukrajinu, protože tam jim vyčítají, že si celou válku lebedili v klídku v EU, zatímco jejich krajani doma bojovali a krváceli, a teď by se chtěli vrátit jak hvězdy, až bude dobojováno.

Úryvek z článku: Ukrajinec Taras přidává další zásadní důvod: „Na Ukrajině se mě zeptají, kde jsem byl, když oni válčili. ‚Byl jsi v zahraničí? V Česku? Tady máš,‘“ líčí a imituje úder. „Obávám se, že nás neuvítají s otevřenou náručí,“ dodal. Podobný názor pro výzkum popsala i Tamara: „Už teď se stává, že nás ukrajinská společnost nechápe. Tvrdí: ‚Jo, vy se tam máte jako prase v žitě, my tady trpěli.‘ Možná ve městech to není tak cítit, ale na vesnici je nepřijetí cítit hodně, vůči ženám, ale obzvlášť vůči mužům.“

Zdroj: https://www.lidovky.cz/domov/ukrajina-rusko-valka-cesko-uprchlici-navrat-obavy.A240719_125619_ln_domov_lvot

Takže došlo k paradoxní situaci, že zatímco Rusko svou agresí Ukrajince stmelilo, takže i ti, kteří využívali ruštinu jako svůj hlavní jazyk a pokukovali dříve po Rusku, se teď hlásí k Ukrajině, a naopak EU svým naivním "konáním dobra" poskytnutím neomezeného azylu komukoliv s ukrajinským pasem, způsobilo v ukrajinské společnosti rozkol, který se pravděpodobně bude hojit docela dlouho.

A přitom existovalo lepší řešení, jak ukazát podporu, a zároveň nezpůsobit roztržku: např. poskytnout v EU místo pro rekonvalescenci zraněným, kteří už mají svůj podíl na obraně vlasti odsloužený, nebo osiřelým dětem, jako to udělal svého času Winton.