Deník k výročí osvobození Osvětimi připravil několik unikátní textů. Již v pondělí 27. ledna je najdete na našem webu.
Jedním z osvětimských vězňů, který do koncentračního tábora přijel transportem z Terezína 28. září 1944, byl i divadelní režisér Jan Fischer. Své vzpomínky zprostředkoval v 90. letech minulého století (zemřel v roce 2011 v 90 letech) více dotazovatelům z různých pamětních projektů. Jedním z nich byl i projekt Terezínská paměť, uspořádaný v roce 1992 ve spolupráci se studenty žurnalistiky a masové komunikace pražské Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
Záznam rozhovoru, který jsem s ním tehdy coby student vedl, se mi bohužel nedochoval, následující text tak je kompilací archivních dokumentů a střípků vzpomínek.
Jan Fischer, narozený 19. července 1921, přišel do Terezína ve svých 20 letech, 4. prosince 1941. Prožil v něm tři roky a devět měsíců, v Terezíně se dostal k divadlu. Kromě toho byl v té době také členem jedné terezínské komunistické buňky, protože činnost těchto buněk umožňovala v podmínkách ghetta vyvíjet nějakou protifašistickou činnost nebo alespoň sdílet pocit sounáležitosti.
I ke komunismu a jeho ideologii ale Fischer přistupoval po svém. „Našel jsem si tam ženskou, tak na mě přišli s výtkou: Hele, to je buržoazní panička, s tou bys teda nic mít nemusel. Odsekl jsem jim: Do toho vám hovno je,“ vyprávěl v roce 1992 autorovi tohoto textu.
Ghetto a nacistická propaganda
Terezín po dobu své existence nebyl monolitní, život v něm se různě proměňoval podle toho, jak se vyvíjela válečná situace. Zřejmě nejhorší situace nastala v září 1942, kdy se v Terezíně tísnil vůbec nejvyšší počet vězňů (zhruba 58,5 tisíce), což s sebou neslo obrovské hygienické i psychické problémy.
Od jara 1943 se však nacistická správa upnula k cíli prezentovat Terezín jako vzorné židovské město, aby utlumila dopad prosakujících zpráv o masovém vyhlazování v koncentračních táborech. Neslo to s sebou jednak změnu některých vnějších znaků ghetta (například připevnění tabulek s názvy ulic, které měly zakrýt dosavadní značení písmeny a číslicemi, vznik „Banky židovské samosprávy“ vydávající speciální „terezínské peníze“, za něž se nedalo nic koupit a podobně), jednak trochu volnější organizaci času vězňů, dovolující například právě hraní divadla. Slavnou se stala inscenace dětské opery Brundibár, jejíž premiéra se uskutečnila 23. září 1943 v Magdeburských kasárnách. Představení mělo obrovský úspěch a hrálo se až do podzimu 1944, kdy z Terezína vyjely poslední transporty do vyhlazovacích táborů.
Opera byla bohužel zneužita i k účelům německé propagandy, když se v červnu 1944 v ghettu uskutečnila dlouho připravovaná a pečlivě aranžovaná návštěva komise Mezinárodního červeného kříže – a opera byla vybrána jako představení pro její členy.
Celou návštěvu Jan Fischer hodnotil jako tu „největší šarádu, největší podvod, jaký v ghettu zažil“. Nic z toho, co nacisté delegátům prezentovali, nebylo skutečné a neodpovídalo každodenní realitě ghetta. Návštěva Mezinárodního červeného kříže také nikomu v ghettu fakticky nepomohla a nezastavila transporty, které se na podzim (poté, co byl ještě během léta v Terezíně natočen propagandistický Theresienstadt, známější pod názvem Vůdce daroval Židům město), znovu rozjely. „Co se stalo? Nic,“ komentoval lakonicky dopad návštěvy Fischer.
Cesta do Osvětimi
Do transportu z Terezína do Osvětimi, vypravenému na svátek svatého Václava, tedy 28. září 1944, bylo zařazeno 2,5 tisíce lidí ve věku od 18 do 50 let, kteří nevěděli, kam jedou. Od Němců se dozvěděli pouze to, že byli zařazeni do pracovního transportu.
Kdo aspoň trochu viděl z okna „hitláku“, tedy krytého a zabedněného nákladního vozu, podobného poštovnímu, jaký se k převozu vězňů používal, snažil se lidem dovnitř podávat hlášení. Dokud vlak směřoval na sever, zdálo se to dobré, znamenalo to šanci být nasazen na práci v Říši. Pak se ale stočil na východ, a to byla zlá zpráva. I když se o vyhlazovacích táborech „na východě“ nevědělo v terezínském ghettu dost (vlastně téměř nic), přece jen o nich zhruba od poloviny roku 1944 prosakovaly určité zlověstné zprávy, spíš pověsti, velmi neurčité, ale přesto znepokojivé.
Osvětim neboli Auschwitz každý vlak uvítala děsivou září plamenů z krematoria. Ačkoli transportovaní nevěděli, že jde o pece na spalování lidí, a domnívali se, že přijíždějí k nějaké fabrice, vyvolávala tato záře spolu s dopadajícím popelem z komínů další strach a tíseň.
U selekce byl i Mengele
Následovala první selekce na rampě, u níž občas figuroval i věhlasný „doktor Smrt“ Josef Mengele, nejvyšší lékař hlavního tábora v Birkenau (navzdory rozšířené představě však nebyl hlavním lékařem celé Osvětimi, jímž byl pevnostní lékař Eduard Wirths).
„Při vyvedení z vlaku nás rozdělili, neměl jsem kolem sebe nikoho známého, ale najednou se přede mnou objevil jeden výbornej jazzovej trumpetista z Terezína jménem Fricek Weiss. Dostal se před Mengeleho, a ten ho poslal doleva. Já jsem chtěl jít za ním, protože byl jedinej, koho jsem tam v tu chvíli znal, ale Mengele mě zarazil a ukázal na druhou stranu: Tam máte jít. Tak jsem šel doprava a Fricek doleva,“ vzpomínal Fischer.
Zařazení do levého zástupu znamenalo okamžitou cestu do plynových komor. Pražský židovský Němec Fritz Weiss, kamarády přezdívaný Fricek, nejenom trumpetista, ale i pianista, klarinetista a aranžér hudebních skladeb, svůj příjezd do Osvětimi nepřežil.
Jan Fischer ano. Asi nejstrašnější vzpomínkou, jakou si na vyhlazovací tábor odnesl, byla selekce baráku s maďarskými dětmi, kde byly rozdělovány i sourozenecké dvojice. Zejména starší děti se začaly prát a chtěly za svými mladšími a zranitelnějšími sourozenci, i když věděly, že to je cesta na smrt – ale přednostní pro ně bylo zůstat spolu a pohromadě. Stráže je tloukly a ozýval se křik. Popis tohoto řádění z úst Jana Fischera byl velmi emotivní.
V lednu 1945 byl zařazen do pochodu smrti, při němž muselo 66 tisíc vězňů pěšky dojít do Wodzisławi, kde byli naloženi do nákladních vagónů a transportováni do dalších táborů. Pochod přežil a nakonec se dostal do Košic na už osvobozené území.