Vzbouřené političky burcují Česko. Změňte sněmovnu, nejde jen o nás, ale i o vaše peníze

Samy vůbec nedoufaly, že by jejich vystoupení mohlo vyvolat takovou odezvu. O problémech ve sněmovně mluvila Marie Jílková (KDU–ČSL) s kolegyněmi už alespoň dva roky. Velký ohlas to nemělo. Když ale natočily video, ve kterém popisují, proč znovu už kandidovat nebudou, nastala změna. Možná zapůsobily na jiné ženy, které podobně balancují mezi rodinou a kariérou, možná nalákaly veřejnost na nezvykle drsný popis nefunkční sněmovny. Ta podle nich totiž za peníze daňových poplatníků dělá zoufale málo. „Nemůžu na čtyři roky vypnout roli matky, i když to po mně systém tak trochu chce. Ale budoucí roli poslankyně vypnout můžu, proto jsem se rozhodla znovu nekandidovat,“ popisuje v rozhovoru Marie Jílková. 

Říká se vám vzbouřené matky, souhlasíte s takovým označením?

Já jsem s tím na začátku nebyla úplně ztotožněná, ale teď si myslím, že to skutečně docela dobře odráží realitu. Myslím si, že je to opravdu určitý druh vzbouření. Přišly jsme úplně zvenku jako nové poslankyně a zhruba po roce jsme zjistily, že sněmovna není místo slučitelné s normálním životem. Říkaly jsme si, že se musíme pokusit to změnit, aby to fungovalo. To bylo období, kdy jsme řešili pandemický zákon, přespávali jsme v noci ve spacácích, nikdo netušil, kdy vlastně půjdeme domů. Nedalo se na to dívat a vedlo to jen k tomu, že se lidé přestávali politikou zabývat, že jim to začínalo být lhostejné. Tak jsme daly s kolegyněmi dohromady několik bodů, které to měly změnit. 

Třeba? 

Navrhly jsme sudý počet jednacích týdnů se střídáním jednání sněmovny a výborů. Aktuální režim, kdy sněmovna jedná obvykle v dvoutýdenních cyklech, nevyhovuje ani rodičům, kteří mají třeba střídavou péči. Zároveň jsme chtěly povinné přestávky v nočním jednání. Pak jsme chtěly, aby se pro mimořádné schůze navrhlo „okno“ v jednacích týdnech, kdy mohou být svolány. Jenže jediné, co se z toho podařilo prosadit, bylo omezení nočních jednáních. Končíme maximálně v deset nebo jedenáct, ale už tu netrávíme celé noci. Za mě je to snesitelné ve chvíli, kdy víte, že řešíte krizový stav. Ale to nejsou ty situace. Je to jen snaha utahat se vzájemně a hrát hru, kdo vydrží déle.

Takže to měla být jen gentlemanská dohoda? Proč se to nepovedlo ve větší míře? Kde se to zaseklo?

Je to věc, na které se musí dohodnout organizační výbor, jehož ani jedna nejsme součástí. A když nejste na jednáních, kde se řeší tyhle konkrétní věci, nedokážete je ovlivnit. Asi rok se střídaly jednací a výborové týdny a bylo to snesitelné. Poté se kolegové rozhodli harmonogram změnit a my jsme to ani přes velkou snahu nedokázaly zvrátit. Pokud by byla vůle, určitě by šlo vše, co navrhujeme, vyřešit.  

Dobře, takže po roce jste zjistily, že se v tomhle rodinný život nedá žít. Co pro vás byla ta poslední kapka, kdy jste si řekla, že už dál kandidovat nebudete?

Nevím, jestli tam byla nějaká poslední kapka. Sbíraly jsme dlouho naštvání našich kolegů, pokoušely jsme se o tom mluvit s předsedy klubů. Vždycky ale byla odpověď stejná: pokrčená ramena a sdělení, že to tak bylo vždycky a jednací řád se měnit nebude. Ale to není pravda, takhle to nefungovalo vždycky. V tomto volebním období to velmi eskaluje, strávili jsme 485 hodin jednáním před samotným zahájením schůze, v minulém období to bylo 175 hodin, v předminulém 163. Takže rozhodně není pravda, že to tak bylo vždycky. My jsme najednou vůbec nevěděly, kdy se vrátíme domů ze schůze. Jestli to bude ve středu, čtvrtek nebo pátek. A s tím se nedá dlouhodobě žít. My máme možnost určit si pravidla toho, jak jednáme. Tak proč to neudělat, když víme, že by to bylo lepší a efektivnější?

Nyní se o to pokoušíte, myslíte, že to vyjde?

Ano, pracujeme na tom. Navrhly jsme změnu jednacího řádu, která má omezit řečnickou dobu na plénu před schválením programu i při něm. Vypadá to, že se některé kluby připojí, i opozice opatrně připouští, že změny v jednacím řádu jsou nutné. Uvidíme, jak to dopadne, protože to, že náš parlament nemá jakkoli regulovanou řečnickou dobu, je mezi parlamenty v Evropě unikátní.

Takže iniciativa zasáhla více vašich kolegů? Nejen několik poslankyň?

Nejsme rozhodně samy a nejsou to jen ženy. Když jsme zveřejnily naše video, ozvala se nám řada kolegyň i kolegů. Mnozí už také oznámili, že znovu kandidovat nebudou. Například kolega Viktor Vojtko, který říká, že nepředvídatelnost sněmovny mu nedovolí efektivně pracovat. Josef Bernard zase řekl, že i když toho prošel hodně, že toto je určitě nejhorší práce, kterou dělal. Pavel Bělobrádek nebude obhajovat z rodinných důvodů.

Rozhovor

Nejméně šťastní jsou lidé kolem svých 48 let. Expert popisuje, proč to tak je a co s tím dělat

3. 1. 2025 ▪ 12 min. čtení

Od dob, co politiku sleduji, jsem měla pocit, že noční jednání k tomu patří. Co jste tedy čekala? 

Jasně, to jsem také věděla, ale tohle je opravdu extrém. V Praze jsem průměrně tři dny v týdnu, někdy čtyři. Přijedu domů, lednička je prázdná, hromady prádla čekají na vyprání nebo na vyžehlení. Mnohdy řeknu, že přijedu ve čtvrtek, ale dorazím až v pátek večer. Mám děti, se kterými ještě někdo být musí, a i moje okolí potřebuje nějakou míru předvídatelnosti. Někdy si naplánujete konferenci, kulatý stůl a musíte rušit i to. Není na vás vůbec spolehnutí a to do rodinného života zasahuje nejvíc. Děti potřebují i nějakou emoční blízkost, řeší své různé bolístky a já nemůžu přijet jednou za týden a říct jim, tak to na mě vysypte, postěžujte si a já zase jedu. Chybí mi večerní rozhovory s dětmi. Najednou přijedete domů, máte na ně konečně čas a očekáváte, že s vámi budou sdílet své starosti, ale ony potřebují čas zvyknout si na to, že tam jste. Aby měly správnou náladu, aby se dostaly do toho správného rozpoložení, aby s vámi ty citlivé věci řešily. A to nejde na povel. Ale my fungujeme na povel. Takže já tam čtyři dny nejsem, pak tam dva dny jsem a pak už tam zase nejsem. A to mě hrozně trápí. Nemůžu na čtyři roky vypnout roli matky, i když to po mně systém tak trochu chce. Ale budoucí roli poslankyně vypnout mohu, proto jsem se rozhodla znovu nekandidovat, i když tuhle práci mám opravdu ráda.

V tom videu mě zaujalo ještě něco jiného. Mluvíte o té neefektivitě, o tom, že lidé za svoje peníze skoro nic nedostávají. Je to opravdu tak tristní?

Občané si platí poslance za to, aby je reprezentovali. Aby reprezentovali jejich zájmy, řešili jejich problémy. Proto by sněmovna měla být co nejvíce různorodá a efektivní. Jenže my třeba v úterý vůbec nic neuděláme, jen načítáme program schůze. A za tu dobu bychom stihli projednat šest zákonů v prvním čtení. Uvědomme si, co všechno je za jedním návrhem zákona. Kolik právníků za tím hodiny a hodiny sedí. Samotný návrh, připomínky, jejich zapracování. To všechno stojí hrozně moc peněz a energie konkrétních lidí. A my vůbec nevíme, co ještě stihneme projednat. Platíte nás, abychom poslouchali hodiny a hodiny prázdných slov. Platíte a my vám za to nejsme schopni doručit to, co od nás očekáváte. Nemáme čas s vámi mluvit, nemáme čas dělat odborné konference, nemáme čas se věnovat problémům, které lidé chtějí řešit. 

Co tedy bylo cílem videa? Nalákat další lidi do politiky? Nemyslíte, že je to spíš odradí?

Spíš vyzvat ty, kteří jsou již rozhodnutí zkusit politiku, aby za námi přišli, že jim předáme know-how, kde navázat. Aby se rok nerozkoukávali a začali rovnou dělat. Už se některé ženy ozvaly a budeme se s nimi chtít určitě sejít. Cílem je prostě dostat do politiky více žen a zajistit, aby tam zůstaly. Protože když rezignujeme na to, že sněmovna bude rozmanitá, bude reflektovat šíři společnosti, tak přijdeme o hodně. V tomto volebním období se do sněmovny dostalo hodně žen a hned se vytáhla témata, která tu dosud nebyla. Redefinice znásilnění, menstruační chudoba, registr násilníků, dětský ombudsman. Je důležité mít a podpořit ženy v politice a tomu se budeme chtít s Martinou Ochodnickou více věnovat. 

Jak?

V tuhle chvíli nabízíme mentoring nebo provázení. Politické strany mají obvykle nějaké think-tanky a tam by se téma mělo zvednout. Zkrátka nějaká forma patronátu, rozvoje potenciálu a odhodlání, se kterým noví poslanci do sněmovny jdou.

Tomu jste se v minulosti také profesně věnovala.

Ano, já jsem byla v personální firmě, která se věnovala rozvoji lidí. Takže možná i proto je mi to blízké. 

A co byste jako taková koučka radila?

Pokud věci chtějí změnit, musí být na těch správných místech. Být předsedou výboru. Být předsedou klubu. Chodit na organizační výbor. Zajímat se o to a být důsledný v požadavcích. A nenechat se odbýt – soustavný tlak na změnu je nutný, pokud se to má pohnout. A hledat spojence, to je také velmi nutné. 

Když přijdete z byznysu a vidíte, jak to tam funguje, jak vše jde rychle, je to jako náraz do zdi. Vše se táhne tak pomalu, že člověk vůbec nechce věřit. Upravili jsme zákoník práce, aby byl víc flexibilní, aby lidé mohli dělat z domova, aby mohli zůstat s nemocnými dětmi, a sami neumíme takové podmínky zařídit tady. Já rozumím tomu, že to je specifická práce, beru ji jako veřejnou službu, ale to neznamená, že má být nastavená tak, že určitý typ lidí diskvalifikuje. 

A může to vůbec jinak fungovat? Nejsou parlamenty holt moc specifické?

Jsou zahraniční parlamenty, kde je třeba pevné hlasování. Je stanovené, že se některý den pevně hlasuje, a poslanci mohou hlasování sledovat i online, připojit se na ty debaty, které vás zajímají. Mají i vymezené počty hodin na projednání nějakého zákona. Už na začátku se řekne, jak je ten zákon důležitý a kolik se mu věnuje času. 

Neukazuje tato situace, že kvóty nemají moc smysl? Když sice jsou schopné do instituce dostat ženy, ale problém je s nastavením podmínek pro to, aby mohly pracovat?

Nemyslím si, jsou to spojené nádoby. Když je skupina v nějakém celku příliš malá – teorie mluví o podílu pod třetinu –, tak vlastně není slyšet nebo nemá odvahu ty věci pojmenovat, protože je v debatách zatlačena. To je podložená teorie. Proto je důležité, aby žen bylo víc, protože potom budou slyšet a budou schopné změny provést. Jedno bez druhého nejde. Já jsem určitě zastánce kvót. Dám úsměvný příklad – o Vánocích pánové chtěli, aby se jednalo i v pátek, protože se nechtěli podílet na vánočních přípravách, a ženy naopak chtěly skončit co nejdříve, aby doma konečně začaly. Je to trochu úsměvné, ale demonstruje to, jak to tu chodí.

Co nyní plánujete? 

Zatím o tom přemýšlím, kam energii, kterou jsem tady nabrala, nasměruji. Jsem jednou nohou v krajském zastupitelstvu, takže tam moc ráda zůstanu a budu se věnovat práci v kraji v sociální oblasti. Chci se vrátit do regionu. Potřebuji určitě nějaký čas na odpočinek, na to prostě „vypnout“, protože tohle není práce, kdy přijdete domů a máte čistou hlavu. To se nestává. Jedete pořád.

Dokážete si představit, že byste se jednou do sněmovny vrátila, až vám třeba odrostou děti? 

Umím si to představit, určitě. Politika mě moc baví a snad ji i dělám dobře. Studovala jsem politologii a mám k tomu přirozeně blízko. Je ale dobré po určité době poodstoupit, podívat se na svou práci z dálky, jinak vás sněmovna vsákne, a pokud nežijete normální život, nejste schopna lidi reprezentovat. Takže pro mě je hrozně důležité skončit, nadechnout se, podívat se na to, jakým způsobem by se to dalo zúročit. A uvidíme. Cítím se jako ryba ve vodě v sociálních věcech, takže budu směřovat k sociálně prospěšným věcem, ať v byznysu nebo v neziskové oblasti.

Mluvila jste o těch posledních ohlasech, byly i nějaké negativní?

Je to tak půl na půl. Ty negativní nám vyčítají, že jsme zhýčkané, že jsme měly vědět, do čeho jdeme, proč fňukáme, když bereme tolik peněz. Ať to neděláme, když to nejsme schopné dělat. Jde to od mužů i žen, ale nechci se tím nechat odradit. My skutečně máme pocit, že pokud s tím něco neuděláme, znehodnocujeme demokracii, protože demokracie nemůže být úplná, když vyčleníte nějakou skupinu lidí. V každé dobré firmě se snažíte, aby zaměstnanci měli dobré pracovní podmínky, a to se tady neděje. 

Věříte, že má tato vaše akce potenciál přinést nějaké změny? 

Vzhledem k tomu, jakou to mělo odezvu, počítám s efektem motýlích křídel. Že by to mohl být nějaký počáteční impulz, který do budoucna přinese velké změny. Nedokážeme teď přesně odhadnout jaké, ale může to namotivovat lidi, kteří si řeknou, že to má význam, a půjdou to zkusit. Vědí, že v tom nebudou sami, budou vědět, kde začít. Uvidíme.  

Mám hodně pozitivní zpětnou vazbu od žen, které tohle třeba zažívají v akademickém sektoru. Od vědkyň, ale i novinářek, které to mají často podobně. Když tento problém pojmenujete nahlas, tak se z tématu najednou stane veřejné téma. A sněmovna by měla jít příkladem, protože není v pořádku mít instituci, která není schopná uřídit sama sebe a přitom má řídit celou zemi.