Městská část vzdálená pět kilometrů od znovuobnoveného centra labské Florencie se znovu stavět nemusela, protože sem bomby na konci války nedopadly. Proto se tady ve čtvrti Loschwitz zachovalo předválečné město v podobě jako skoro nikde jinde. Včetně mostu Blauen Wunder, tedy Modrého zázraku, zdejší mostní obdoby pařížské Eiffelovy věže. A také ikonické restaurace Luisenhof, která dokázala přežít jako špičkový, v podstatě soukromý podnik takřka celou éru NDR. Kolem Luisenhofu jsou dnes kouzelné, někdy až trochu moc kouzelné, obrovské vily z počátku 20. století. A o kousek dál zámecká letní sídla.
Vila pro vztahy Němců s Čechy
Teď na podzim se kolem Labe válí chuchvalce mlhy a můžete si vybrat, jestli je to romantické, nebo hrůzostrašné. V boční ulici je jeden z dalších drážďanských zázraků, secesní vila Brücke, kde sídlí už víc než dvě desítky let nadace Brücke/Most.
Nadaci založil a vilu jako její sídlo jí věnoval profesor Helmut Köser v devadesátých letech, když se podařilo česko-německé vztahy urovnat. Ve věži rekonstruované vily je uložena faksimile česko-německé deklarace, kterou Köser označil za „deklaraci smíření“. Nadace Brücke/Most dělá už skoro tři desítky let obrovské množství záslužné práce a je jedním z pilířů občanských aktivit v česko-německých vztazích.
Dvě knihy o Elbe
Už od přelomu tisíciletí se tu konají Dny české a německé kultury. Poslední ročník se věnoval Labi, řece, která nás Čechy a Němce už víc než tisíc let spojuje. Díky mé knize o Labi pozvali na tento ročník i mě. Říkal jsem si, kolik může přijít lidí v Drážďanech na českého „začínajícího“ autora s knihou, která v německém překladu vyjde až příští rok. „Neboj se, přijdou, Labe tady v Drážďanech táhne,“ říkal mi můj dávný přítel, sasko-český novinář Steffen Neumann.
close
info
Zdroj: Deník/Luboš Palata
zoom_in
Sál vily Brücke se skutečně v ten pondělní večer brzy zaplnil.
Měl pravdu, sál vily Brücke se skutečně v ten pondělní večer brzy zaplnil. Pomohl tomu i druhý autor večera, německý novinář Uwe Rada a skvělý parťák, který knihu o Labi napsal už víc než deset let před mnou. S mnoha zajímavými částmi o Česku a českých dějinách, starších i těch moderních.
Privatizace podobná, ale Češi neodešli
close
info
Zdroj: Deník
zoom_in
Takové čtení, zvláště když jako cizinec píšete jako já ve svém Elbe o německém životě kolem Labe, je návštěva jámy lvové. A testem, jestli autor dokázal realitu popsat správně. Četl jsem, poprvé v německém překladu, kapitolu o městě Wittenberge. S tamní továrnou na šicí stroje Veritas, v době komunismu legendárním východoněmeckém výrobku, který byl součástí téměř každé české domácnosti. Továrna skončila hned po sjednocení a já jsem se v kapitole „Poslední Veritas“ pokusil porovnat lesk a bídu české privatizace s tou východoněmeckou.
Jediný zásadní rozdíl byl v tom, že v Česku přes polistopadový krach mnoha privatizovaných továren Česi nikam neodešli. Z Wittenberge a z mnoha dalších východoněmeckých měst velká část obyvatel odešla.
Pro mě to ale dopadlo dobře, diváci byli spokojení. Ukázka vyzněla však až příliš nenadějně, takže jsem po čtení musel dodat, že tam jsou i jiné, nadějnější části kapitoly, kteří dávají i městům jako Wittenberge šanci. Po víc než dvou hodinách mě i Uwe Radu padesátka diváků odměnila potleskem, několik účastníků si Elbe koupilo i v češtině a mnozí se ptali, kde příští rok vyjde v němčině.
Mlhou kolem Labe jsem kolem desáté dojel zpátky do hotelu v centru Drážďan. A zkusil najít něco k jídlu. Město bylo ale jak po vymření. Všechny restaurace a rychlá občerstvení už zavíraly nebo měly židle na stolech. „Snad kebab u řeky,“ poradila mi jedna servírka, která si po práci dávala poslední cigaretu. Měla naštěstí pravdu. Tak už to dnes v Německu, nejen tom východní, bývá. Bez kebabu ani rána. I v Drážďanech u Labe.
info
Zdroj: Deník
U sousedů
Rubrika U sousedů
V dnešní době víme často mnohem více o tom, co se děje na druhém konci světa, než co se děje těsně u našich hranic, v sousedních zemích České republiky. Proto jsme se rozhodli vám odlehčenou formou přinášet na tomto místě každou neděli zprávy o tom, co se děje „u sousedů“, tedy na Slovensku, v Polsku, Německu a Rakousku.
Informovat vás budou lidé, kteří buď v daných zemích žijí, jako je Eliška Gáfriková na Slovensku, Martin Kratochvíl v Polsku, nebo působí u hranic, jako Alexandr Vanžura v Děčíně, nebo Iva Haghofer u rakouských hranic na jižní Moravě. Za inspiraci k vzniku rubriky děkujeme panu Vladimíru Majerovi. Občas přispěji středoevropským pohledem do rubriky i já, evropský editor Luboš Palata.
Přejeme hezké nedělní počtení.