Polsko může překreslit mapu v Evropě. Česko čeká vyjasnění ekonomické role

Porozumět budoucímu vývoji v Evropě není snadné, ale při analytickém pohledu na ekonomiku Německa, Polska, Slovenska, Maďarska a Česka lze poměrně snadno odhadnout vývoj a možné scénáře ve střední a východní Evropě.

Pro Česko to znamená jediné: stanovit si strategickou roli země a v letech 2026 až 2029 narýsovat proměnu ekonomiky země, a to ekonomicky manažerským způsobem. Z prvních kroků premiéra Andreje Babiše je zřejmé, že tímto směrem se vydá a dokáže číst současnou situaci v Evropě.

Němci rádi spolupracují s Čechy, připadají jim stejně pragmatičtí jako jsou oni sami.

Ta je pod tlakem nejen klimatických cílů EU reprezentované komisí v Bruselu, ale především situací ve světě po roce 2022.

V této delikátní situaci se Česko ocitlo v roli atraktivní něvěsty, o kterou mají zájem nápadníci ze všech stran.

Česko je tradičním partnerem německy mluvících zemí. Po roce 1990 se největšími investory staly německé a rakouské firmy. Ty pak měly zájem o vstup Česka do EU v roce 2004. 

Berlínská vláda tehdy musela vyřešit jen některé sporné otázky týkající se sudetských Němců a Benešových dekretů.

Tradiční baštou bylo Bavorsko a CSU, která na spolkové úovni tvoří spojenectví s CDU. Když Česko vstoupilo do EU, už u toho byl Gerhard Schröder z levicové a liberální SPD.

Druhým bodem obav německých a rakouských obyvatel byl příliv levné pracovní síly z nových členských zemí EU do Německa a Rakouska. To Berlín vyřešil prosazením oddálení možnosti naplno využívat volný pracovní trh až od roku 2011.

Byl to chytrý tah Berlína a velkých německých firem. Do Česka, Polska, Slovenska a Maďarska – do prostoru Visegradské čtyřky (V4) – přemístily německé společnosti výrobní kapacity a v bezpečném prostoru v blízkosti Německa vybudovali ekonomickou strukturu subdodavatelských řetězců pro německé firmy.

V Německu zůstaly centrály, vývoj, marketing a prodej. Němečtí dělníci kompletovali celky do hotových výrobků, které s vysokou marží německé firmy prodaly do USA, Číny či Ruska.

Německu vyhovoval ekonomický model levné kvalifikované pracovní síly v kombinaci s levnými energiemi pro výrobu. Škoda Auto se stala typicky úspěšným projektem Německa ve východní části EU.

A díky přítomnosti v Česku němečtí manažeři porozuměli české mentalitě. Pragmatismus mají Češi a Němci společný. Skepticismus už méně. Němci jsou lídři v plánování, příliš nerozumí české improvizaci.

Češi si budou více rozumět s východními Němci než západními. Lze to ilustrovat na podpoře podobných stran jako je AfD v Německu a SPD v Česku.

Západní Němci (Wessis) jsou jinak hodnotově ukotvení, protože si v 50. a 60. letech 20. století prošli vývojem, kteří východní Němci (Ossis) pocítili až po roce 2015 a Češi až po roce 2022.

První imigranti do tehdejšího Západního Německa přicházeli z Turecka a Itálie. Němci pro ně vytvořili pojmenování Gastarbeiter, tedy hostující pracovník. Vše bylo organizované. Každý do přišel do SRN, měl pracovní smlouvu u konkrétního zaměstnavatele, bydlel na ubytovně a s místními Němci přicházel do styku spíše jen v práci, než mimo ni. Němci se na tyto cizince dívali s nedůvěrou.

Pak přicházeli další národnosti jako Řekové a Jugoslávci. Do Německa přinesli nový životní styl, který se rozšiřoval především přes gastronomii. Němci si italské pizzerie, tak jako turecké kebaby oblíbili natolik, že jsou všude po celém Německu na ulicích i menších měst ve venkovských regionech.

V 90. letech západní Němci si museli zvyknout na další vlny. Po rozpadu Jugoslávie přišli do Německa nejen Chorvati a Slovinci, ale také Srbové a lidé z Bosny a Hercegoviny. Navíc Německo po rozpadu Sovětského svazu přijalo původem Němce, co po generacích žili v Rusku a jsou rozpolceni na obě strany. A pak samozřejmě Němci z tehdejší NDR, kteří odešli z východu na západ Německa.

Tato pestrá směs lidí začala tvořit německou politiku a postoje. Proto západní Němci v roce 2015 vnímali jaké naléhavé pomoci lidem ze Sýrie, kde probíhala válka. Vnímali to podobně jako válku v Jugoslávii v 90. letech.

V německé politice najdeme již mnoho potomků ze třetí a čtvrté generace Turků, jejichž dědové v 50. a 60. letech přišli do Německa. Navíc Německo již uznává dvoje občanství.

A tak možná překvapí paradox: Zatímco Turek v Německu je spíše voličem SPD a Zelených, neboť reprezentují levicově liberální pohled, v Turecku by byl voličem konzervativním, tedy by podporoval stávající vládu v Ankaře.

Ve východním Německu zase lidé mají určité sympatie k Rusku z historického důvodu existence NDR, ale také k Česku, neboť tehdejší Československo bylo pro východní Němce svobodným ostrovem, kam mohli jezdit na dovolené. Proto starší generace vzpomínají na Krkonoše a Vysoké Tatry.

Pro západní Němce od 90. let se stala magnetem Praha, o které do roku 1990 nevěděli skoro nic.

Protože manažeři německých firem v Praze byli především Němci ze západní časti, Praha se postupně i díky tomu proměnila v liberální baštu v Česku. Tím se vzdálila konzervativnějším českým regionům. Takový Hamburk je typickou baštou německé SPD.

Úspěch 16 let vládnutí Angely Merkelové byl i díky velkým koalicím CDU/CSU s SPD. Merkelová vlastní stranu posunula do středu, aby vysávala i voliče Zelených. Její vlády byly liberálně orientované.

V českých podmínkách se o to nejprve pokusila ČSSD, kterou to stálo odchod z parlamentu. Stejnou chybu udělala ODS v čele s Petrem Fialou, který se podřidil především TOP09 v uskupení Spolu.

Pro Německo je Česko jako jedna spolková země velikosti Bavorska. Praha se pro ně stala centrem typu Mnichov, výrobní kapacity umisťovali do regionů, kde bylo možné ještě snížit výrobní náklady.

Obdobně západní Němci postupovali v nových spolkových zemí. Berlín ekonomicky podpořil nejprve Drážďany, později Lipsko. Následovalo Halle a Magdeburk s Chemnitz. Berlín plnil roli ekonomického centra pro zbytek východního Německa.

Ekonomicky zaostávalo Durynsko s Erfurtem, Lužice s Budyšínem, Chotěbuzí a Zhořelcem, Krušnohoří okolo Freibergu, Sasko-Anhaltsko po kolapsu chemické výroby a těžebním průmyslu, a sever Německa nad Berlínem s přístavy jako Rostock.

Německo na transformaci bývalé NDR vynaložilo astronomické částky. Po vybudování moderní infrastruktury jako jsou dálnice, železnice, nádraží, letiště, opravená centra měst se spolková vláda v Berlíně zaměřila na lákání hi-tech investic.

Do Braniborska v blízkosti Berlína prosadila výstavbu gigafactory Tesla, do saského města Zwickau koncern Volkswagen umístil nejmodernější továrnu na výrobu elektromobilů. Okolo Drážďan vznikl klastr firem s mikroelektronikou známý jako Silicon Saxony. Lipsko se stalo hubem nákladní letecké dopravy, jsou tu montážní haly pro luxusní vozy Porsche a Audi.

O dodavatelský řetězec pro tradiční průmyslové podniky ze západu Německa se pak postaraly subdodavatelské firmy ve východní části EU.

Jenže tento ekonomický model Německa se vyčerpal. A politicky začaly revoltovat tři země: Polsko, Slovensko, Maďarsko.

Německu zůstal jediný spolehlivý partner, který je s německou ekonomikou úzce provázán: Česká republika.

Má to historický kontext. Němci a Češi vyřešili historické křivdy nejprve tím, že prezident Václav Havel na začátku 90. let omluvil sudetským Němcům za odsun z Československa v letech 1945 – 1946, ale zároveň tím naštval obyvatele Československa. Báli se totiž o osud tzv. Benešových dekretů.

Přestože tato otázka byla vyjasněna v roce 1997 podepsáním Česko-německé deklarace, ještě v roce 2013 Miloš Zeman i díky tomuto tématu vyhrál v prezidentských volbách.

Protože vzájemné vztahy mezi tehdejším kancléřem Helmutem Kohlem a premiérem Václavem Klausem byly napjaté, ale ne tolik jako se slovenským premiérem Vladimírem Mečiarem, Berlín vnímal Prahu jako toho, kdo dokáže Slovensko usměrňovat.

Pro zahraniční politiku v té době byl ideální Václav Havel jako idealista a podporovatel nepolitické politiky a občanské společnosti, ovšem už méně pro tuzemskou politiku. Naopak Václav Klaus a Vladimír Mečiar byli pragmatici, a proto dokázali spolu jednat. Mečiar i Klaus naopak neustále soupeřili s Havlem.

Helmut Kohl si rozpad Československa nepřál, potřeboval mít na východní hranici stabilního souseda, a nikoliv nový Balkán. Nakonec Slovensko vrátil k Německu Mikuláš Dzurinda, který dovedl Bratislavu do EU. A tak ze Slovenska vnikl důležitý výrobce automobilů s nejmodernějším závodem koncernu Volkswagen u Bratislavy. Západní a střední Slovensko se stalo hlavní výrobní základnou pro celou zemi. V Košicích získala US Steel tamní železárny, které byly navázány na železnou rudu z Ruska.

Slovensko jako Česko a samozřejmě i Německo s Maďarskem a Rakouskem těžilo z levných dodávek ropy a plynu z Ruska, které tranzitovaly přes Ukrajinu.

Německo za vlády Gerharda Schrödera a Angely Merkelové chtělo dodávky plynu z Ruska zlevnit, neboť počítalo s tímto zdrojem pro přechodnou fázi Energiewende započatou v Německu už v roce 2000, na celoevropské úrovni pak je to označováno jako Green Deal. Německo s Ruskem tak spustilo podmořský projekt v Baltu pod názvem Nordstream.

Česko ve stejném období vybudovalo druhou větev ropovodu mimo Družbu, když se napojilo na Ingolstadt.

Právě Gdaňsko a Gdyně jako hlavní polské přístavy na Baltu, jsou symbolem nové ekonomické éry Polska.

Impuls pro proměnu polské dopravní infrastruktury se stalo mistrovství Evropy ve fotbale v roce 2012. Polsko prakticky nemělo dálniční síť, která by umožnila ekonomický vzestup země. Navíc Polsko se vylidňovalo i díky masivním odchodům Poláků z venkova a měst do Velké Británie.

Díky tomu nastal efekt Bádenska-Württemberska a Bavorska v 50. a 60. letech 20. století.

Polsko zvolilo podobný dopravní model jako Německo. Vybudovalo mřížkovou strukturu dálničních tahů s cílem propojit východ a západ, sever a jih. A vyhnout se efektu Prázdné diagonály ve Francii. Ekonomická centra buduje jak na východě u hranic s Českem a Slovenskem, tak na ose Varšava, Lodž, Poznaň, Berlín. A na severu země u Baltu v ose Štětín – Gdaňsk.

Navíc zkušení polští navrátilci z Velké Británie se zkušenostmi a znalostmi v Polsku tvoří páteř ekonomiky, kterou Němci nazývaji Mittelstand. Ten je důležitý především v turbulentních časech transformace ekonomik.

Německo si to prožilo v 60. a 70. letech 20. století, kdy nastal útlum těžkého průmyslu v Sársku a Severním Porýní-Vestfálsku. Jihu Německa se to prakticky nedotklo.

Když to samé nastalo v 90. letech ve východním Německu, jih Německa již prosperoval a Sársko se Severním-Porýním se již transformoval na služby a automobilový průmysl.

Polsko má rozvíjející stav malých a středních firem, tedy podnikatelů, kteří se dokáží o sebe postarat a ještě vytvářet zaměstnanost.

Vláda ve Varšavě se tak zaměřuje na strategické investice jako je vytvoření silného přístavu Gdaňsk-Gdyně jako konkurenci vůči Hamburku.

Gdaňsk-Gdyně má hrát významnou roli v době, až bude Ukrajina v Evropské unii. Polsko si to přeje, ale ještě není ekonomicky a dopravní infrastrukturou na to připraveno. Proto i pravděpodobně kvůli tomu brzdí ambice Kyjeva na rychlý vstup Ukrajiny do EU.

A v tom jim pomáhá Německo, Francie – a také Slovensko s Maďarskem. Přístup Česka je pro Varšavu nečitelný.

Varšava si tak takticky namlouvá české obyvatele. Masivně podporuje investice do podpory cestovního ruchu v Polsku.

České Krkonoše se sice mohou spolehnout na dobrou infrastrukturu lyžařských areálů, ale už méně na moderní wellness resorty a hotelové ubytování. Dovolená v Krkonoších už dávno není jen o lyžování a ubytování v horské boudě…

Druhým pilířem pro Polsko je turistika u Baltu, která rovněž cílí na Čechy. Zatímco Němci od 90. let stavěli marketing pro dovolené na Baltu jako Ostalgii pro seniory z východu Německa a exotiku pro západní Němce, Češi studený Balt zavrhli a raději pomáhali stavět na nohy ekonomiku Chorvatska.

Třetím pilířem polského cestovního ruchu jsou města jako Vratislav, Poznaň, Krakov, Lodž a Varšava.

Tím se dostalo do rozporu s Berlínem, neboť Německo usiluje o zachování přítomnosti amerických vojáků na svém území.

Jen pro představu. Vojáci USA v západním Německu mají základnu především v jižním Bavorsku, jižní části země Porýní-Falc u Kaiserslauternu, kde se nachází i největší letecká základna Ramstein.

Z pohledu národní bezpečnosti Německo zjistilo, že spoléhání se na americký obranný deštník přestává fungovat a již předchozí kancléř Olaf Scholz obrátil pacifický kurs německé vojenské politiky. Současný kancléř Friedrich Merz vybudování německé armády i s možností znovu zavést povinné odvody branců má jedním z cílů.

To samé dělá Polsko, které se cítí být ohroženo ještě mnohem více, než Německo.

A právě i kvůli tomu má zájem na vstup Ukrajiny do EU. Už by Polsko nebylo na východní hranici EU, ale uvnitř tohoto ekonomického a polského bloku.

Protože Polsko se připravuje na novou roli křižovatky, neboť platí poučka: Kdo ovládá křižovatku, ovládá obchod.

To samé si uvědomuje Německo a novou strategií již není budování nových dálnic na východ, ale jejich zkapacitnění. Dálniční tahy A12 z Varšavy do Berlína, A15 z Berlína do Vratislavy, A2 z Drážďan do Vratislavy, A11 z Berlína do Štětína mají projít modernizací a vybudováním nových pruhů pro kamiony mířící na trase Polsko – Německo.

Právě i z toho důvodu Německo, které od roku 2021 centralizovalo plánování a výstavbu dálnic, nejeví zájem o propojení dálnice D6 z Chebu s A93 v Bavorsku, či propojení D7 s dálnicemi u Chemnitz. Natož vybudovat vysokorychlostní trať z Prahy přes Plzeň do Norimberka a propojit se s Mnichovem.

Berlín vnímá, že težiště se posune na osu Berlín – Varšava – Lvov – Kyjev.

To nelibě vnímá Paříž, pro kterou má případný vstup Ukrajiny do EU několik úskalí. A to především v zemědělské oblasti.

Ukrajina je obrovská země a obilnice Evropy. Francie EU vnímá jako nástroj, jak omezit hospodářskou expanzi Německa a politicky ovlivňovat dění v Berlíně.

Proto Paříž prosazuje následující: Změnit hlasovací mechanismus a odebrat možnost veta. To se nelíbí Slovensku a Maďarsku, neboť to politicky využívají jako páku na Brusel.

Paříž podporuje vznik dvourychlostní Evropy, kterou by tvořil základ zakládajících členů EHS, tedy Francie, Německo, Benelux, Itálie.

Státy jako Česko, Polsko, Slovensko, Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko by mohly přijít o významnou část dotací, neboť Ukrajina bude nejchudším členem EU, ale s levnou pracovní silou.

To ohrožuje země jako Česko, Polsko, Slovensko a Maďarsko. A především ekonomický model Slovenska a Maďarska.

Viktor Orbán vytvořil pro Maďarsko ekonomický a politický model azimutů, jako most mezi západem a východem. Je to dáno historicky i díky poloze těchto zemí. Slovensko bylo historicky součástí Uher a Uhersko vybudovalo silnou metropoli v Budapešti, která se měla vyrovnat Vídni.

Je to právě Maďarsko, které chce opět ovládat oblast na ose Bratislava – Budapešť – Bukurešť. Proto maďarská ekonomika stojí na investorech nejen z Německa, ale i Číny.

Protože Čína vnímá Maďarsko jako vstupní bránu do EU po ochlazení vztahů Prahy a Pekingu v osobě bývalého prezidenta Miloše Zemana, a Německo jako ohrožení německého automobilového průmyslu, dochází mezi Berlínem a Budapeští k pnutí.

A Berlín jako v 90. letech politicky využívá vliv Prahy na Bratislavu, protože Budapešť potřebuje vytvořit svoji osu vlivu. Do ní by přidalo i Prahu, kde nyní vládne Andrej Babiš.

Němci ale již pochopili, že Češi a zvláště Andrej Babiš je pragmatik a nikoliv ideolog jako Viktor Orbán.

Zároveň USA vidí v Polsku silného spojence v EU. Varšava by měla vliv na Kyjev v EU, což se ale nelíbí Paříži.

Politicky by se totiž těžiště ze západní části EU přesunulo na východ. Pro naplnění tohoto scénáře Varšava nadbíhala Praze v době vládnutí Petra Fialy a naopak se rozkmotřila s Viktorem Orbánem.

Praha se tak ocitá v zajímavé situaci. Ekonomicky a politicky se vliv přesouvá na severovýchod od Prahy na osu Berín – Varšava. To si uvědomuje vláda Andreje Babiše, proto Karel Havlíček oznámil, že je nutné dobudovat páteřní dálniční síť a začít stavět vysokorychlostní trať v úseku Přerov – Ostrava – Katovice.

Průtahy s dostavbou dálnice D11 z Jaroměře přes Trutnov a napojení na polskou dálniční síť jsouv tomto období pro Česko a Polsko nepříjemné. Přes D11 a D5 potřebuje Polsko přímé propojení s Bavorskem, tak jak ho má s východním Německem.

Historicky bylo propojeno s německy mluvícími zeměmi. Jenže kvůli vysokým energiím a stoupající inflaci a následně mzdám, avšak se stále rostoucí byrokracií, se ekonomický model navázaný na Německo z éry vstupu Česka do EU již vyčerpal.

Andrej Babiš díky geopolitice má vysokou šanci na to, že bude brzy přijat v Bílém domě. Donald Trump mu poblahopřál k získání premiérské pozice a ví, že je to předseda vlády, kdo má rozhodovací pravomoci v Česku.

Je to Viktor Orbán a Robert Fico, kteří nadbíhají Babišovi, neboť potřebují udržet Ukrajinu mimo EU. Naopak Polsko, až vybuduje infrastrukturu a stabilní hi-tech průmysl, pustí Ukrajinu do EU. Varšava ji tam chce, ale do roku 2030 ještě ne.

Německo bojuje s transformací ekonomiky a automobilek, Česko potřebuje vyřešit energie a přesunout se na vyšší přidanou hodnotu práce a výrobků.

Babišova vláda si toto uvědomuje, tak jako Berlín, který věří v český pragmatismus a silné ekonomické provázanosti na Německo.

Výměna na postu premiera Česka přišla ve správný okamžik. Zatímco německý exkancléř Olaf Scholz razil ideologickou politiku díky koalici SPD a Zelených a to samé americký exprezident Joe Biden, současní představitelé Německa a USA razí pragmatickou politiku orientovanou na hospodářství a na obranný průmysl.

Petr Fiala reprezentoval spíše ideologicky hodnotovou politiku s odkazem na občanskou společnost, což prosazoval Václav Havel. K jeho odkazu se hlásí i prezident Petr Pavel, což akcentoval v novoročním projevu. Na tomto ideologickém základu stojí i současné STAN a Vít Rakušan.

Naopak konzervativní pohled mají Motoristé hlásící se k odkazu Václava Klause. A národovecký pohled zastává Okamurova SPD.

Andrej Babiš nechce udělat stejnou chybu jako ČSSD, která kopírovala levicový model ze západní Evropy – a neúspěšně. Zároveň nechce být ideově ideologický jako Viktor Orban.

Voliči ANO se jen chtějí mít ekonomicky lépe a pragmaticky jim toto přání chce Andrej Babiš splnit. Žadnou hodnotovou politiku k tomu nepotřebuje. Evropa, USA i svět teď řeší především ekonomiku. A v ní není pro ideály prostor…