Az vyrostu, chci se zivit jako grafik pro tyhle boomer-obchody
okay má nejhorší reklamy… upřímně ten obchod nenávidím…
Můj oblíbený spisovatel Marek Šindelka to v roce 2014 popsal takhle:
Jdeme tím lesem stvůr, Anna se usmívá a já ji rozumím, taky mám pro monstra slabost, chyba je mi milejší než sci-fi rodiny z předešlé marketingové epochy vyrobené podle modelu: otec kulturista, matka peroxidová anorektička, děti 2x to samé v malém, rodiny z inkubátoru, vypěstěné z fyziologického roztoku na vatě, nesnesitelně šťastné kultivary z jakéhosi paralelního vesmíru, do kterého jsou spotřebitele nuceni nahlížet oknem reklamních tabulí, televizní obrazovkou, displejem mobilu. Na to už se skutečně nedalo dívat, člověk měl chuť něco ničit, ne nakupovat – to tedy nebyl ten pravý impakt, mnuli si čela stratégové a rozpačitě na poradách krčili rameny. Přišlo mnoho proběhlých nocí, záškubů ve svalech, krvavých prasklin v bělmech, rozpad starých marketingových přátelství a sňatků, transfuze mladé krve, pak i staré krve (co kdyby), několik kofeinových zlatých ran, tucty zkažených biorytmů, pár vyhoření, jedno samovznícení, až nakonec vynalezli chybu! Třesoucíma se rukama ji ještě mokrou vynesli na světlo a reklama se začala kazit. Úspěch byl fenomenální. Stratégové si mnuli ruce, viděli, že lidé kazu nedokážou odolat, hned jak se jim v periferním vidění mihne stvůra, spěchají si ji prohlédnout, vrtí nad ní hlavou, ale spolu s kazem se jim už do nervové struktury a snad až do DNA zapisuje název rádia, značky banky, čárový kód sušenek nebo pracího prášku. Kaz funguje jako magnet, Anno, lidem se stýská po chybě. Vše je příliš bezpečné, příliš čisté.
3 comments
Az vyrostu, chci se zivit jako grafik pro tyhle boomer-obchody
okay má nejhorší reklamy… upřímně ten obchod nenávidím…
Můj oblíbený spisovatel Marek Šindelka to v roce 2014 popsal takhle:
Jdeme tím lesem stvůr, Anna se usmívá a já ji rozumím, taky mám pro monstra slabost, chyba je mi milejší než sci-fi rodiny z předešlé marketingové epochy vyrobené podle modelu: otec kulturista, matka peroxidová anorektička, děti 2x to samé v malém, rodiny z inkubátoru, vypěstěné z fyziologického roztoku na vatě, nesnesitelně šťastné kultivary z jakéhosi paralelního vesmíru, do kterého jsou spotřebitele nuceni nahlížet oknem reklamních tabulí, televizní obrazovkou, displejem mobilu. Na to už se skutečně nedalo dívat, člověk měl chuť něco ničit, ne nakupovat – to tedy nebyl ten pravý impakt, mnuli si čela stratégové a rozpačitě na poradách krčili rameny. Přišlo mnoho proběhlých nocí, záškubů ve svalech, krvavých prasklin v bělmech, rozpad starých marketingových přátelství a sňatků, transfuze mladé krve, pak i staré krve (co kdyby), několik kofeinových zlatých ran, tucty zkažených biorytmů, pár vyhoření, jedno samovznícení, až nakonec vynalezli chybu! Třesoucíma se rukama ji ještě mokrou vynesli na světlo a reklama se začala kazit. Úspěch byl fenomenální. Stratégové si mnuli ruce, viděli, že lidé kazu nedokážou odolat, hned jak se jim v periferním vidění mihne stvůra, spěchají si ji prohlédnout, vrtí nad ní hlavou, ale spolu s kazem se jim už do nervové struktury a snad až do DNA zapisuje název rádia, značky banky, čárový kód sušenek nebo pracího prášku. Kaz funguje jako magnet, Anno, lidem se stýská po chybě. Vše je příliš bezpečné, příliš čisté.