Před více než čtyřiapadesáti lety, 12. července 1971, se otevřel první úsek dálnice v Československu. Šlo o silniční tah z Prahy do Mirošovic v délce přes 21 kilometrů. Od té doby jsme měli dvacet vlád. Totalitu vystřídala demokracie. Rigidní socialistické hospodářství nahradil kapitalismus volného trhu. Místo železné opony si na hranicích užíváme volnosti schengenského prostoru. Ovšem ty dálnice jsme ani za dobu dvou generací dostavět nedokázali.
Přitom se máme lépe než v minulosti. Nezhoršujeme se. Jenže na rozdíl od nás se mnozí v posledních 30 letech ve světě o hodně zlepšili. Rozdíl je vidět.
Česká republika je totiž příliš pomalá a váhavá ve svých reformách. Změny přijímáme opatrně, někdy až neochotně. Autority respektujeme málo. Elity nejsou tahounem pokroku. Inspirativního džina individuální aktivity necháváme často uvězněného v lahvi rozbujelé byrokracie. Vymýšlíme postupy, které už dávno někde fungují. Změny ve školství nestíhají proměnu světa, je to vidět na nevalném umístění našich univerzit v globálních žebříčcích.
Nedokážeme dostatečně adekvátně reagovat na to, že moderní technologie, stárnutí obyvatel, nízká porodnost či migrace (desetinu obyvatel tvoří v České republice cizinci) postupně převracejí strukturu společnosti, zásadně mění naši práci, ovlivňují nabízené služby a ovlivňují i náš soukromý život.
Politika, jak vidíme i v letošní předvolební kampani, je vyprázdněná. Nabízená řešení jsou často krátkodechá, nepřesahují jedno volební období. Do politiky nejdou nejlepší z nejlepších, nevidí v tom valný smysl.
Většina populace Česka je pak zhruba tak daleko od pomyslného tvůrčího startupu země jako budova vlády v pražské Strakově akademii od Silicon Valley.
Co s tím?
NÁVRHY NA ZMĚNY
Aby se z České republiky stala takzvaně smart země, tedy chytrý, bystrý a elegantní stát, je třeba zlepšit zejména rámcové podmínky. Konkrétně snížit byrokracii, dobudovat infrastrukturu, více podpořit malé a střední podniky, vybudit větší individuální aktivitu a vytvořit spolehlivé podmínky pro investice, z nichž většina by neměla souviset s aktivitou státu, ale se soukromým sektorem.
Nabízím deset bodů Agendy 2035. Je to jen několik nápadů, další přinášejí na jiných stránkách tohoto čísla Reflexu kolegové. Ale deset let je dostatečná doba jak na rychlé změny, tak na naplnění či zahájení dlouhodobých projektů bez ohledu na to, jaká vláda vznikne v těchto či dalších volbách.
1) DOKONČIT DIGITALIZACI
Brzké naplnění cílů v digitalizaci je naprostou nutností, bez toho moderní stát nebude fungovat. Například v Estonsku je dnes 99 procent všech služeb a úkonů, které nabízí nebo požaduje stát, ale i těch, jež se týkají veřejných institucí, digitalizováno. Potřebujeme to také a nejlépe do pěti let a pak v tomto směru dál inovovat.
2) VOLEBNÍ POSUN
V souvislosti s digitalizací je potřebné pokročit i v rámci voleb. Měla by se zavést v případě prezidentských, sněmovních a senátních voleb i při hlasování do Evropského parlamentu také elektronická volba. Řeči o manipulaci a ohrožení bezpečnosti voleb jsou bezpředmětné. Vždyť v projektu Bank iD, což je unikátní metoda digitálního ověření totožnosti, je dnes přes pět miliónů lidí a další statisíce každý rok přibývají. Využijme tuto nebo nějakou podobnou metodu k zavedení elektronické možnosti hlasování. Samozřejmě i při zachování ostatních způsobů hlasování.
3) INFRASTRUKTURA
Do roku 2035 dokončit všechny plánované úseky dálnic a pak je vylepšovat. Žádné výmluvy v tomhle už nepřipustit. Spustit do té doby také části