Podle deníku The Times Trump „v jednom kuse nadával“ a chvílemi celé jednání sklouzávalo k překřikování mezi ním a Zelenským. Americký prezident opět opakoval některé talking points ruské propagandy, jmenovitě, že na Ukrajině v zásadě nejde o válku, nýbrž o speciální operaci. Měl ukrajinskému prezidentovi zároveň pohrozit, že Rusko jeho zemi zničí.

Pro důvod takového obratu není třeba chodit daleko. Trump den předtím mluvil telefonicky s Putinem a očividně opět dostal známou nalejvárnu na téma „pravé důvody“ války na Ukrajině (pardon, speciální operace); velká Moskva vs. bezmocný Kyjev; na Donbase žádní Ukrajinci ani nejsou, a tak dále.

Zároveň ale obdržel zdánlivý ústupek. Pokud to američtí překladatelé opět špatně nepochopili (což nelze vyloučit), je už nyní Putin ochoten vydat části Záporoží a Chersonské oblasti výměnou za celý Donbas včetně nedobytých oblastí.

Jinými slovy chce to nejcennější, co jeho vojáci ani po třech a půl letech a statisících obětí nebyli schopni zajistit, výměnou za území, kam lze dvojím útokem z Krymu a Donbasu kdykoli znovu vtrhnout. To vypadá jako věru výhodná směna – zejména, když vám ve Washingtonu zbaští, že to od vás vyžaduje krajní sebezapření.

Meze osobní diplomacie

Jednotlivostmi nemá smysl se zde zabývat. V rámci „big picture“ lze ale říct, že telefonáty Trump-Putin jasně naznačují meze osobní diplomacie. Je dobrý důvod, proč by s lidmi jako Putin neměli mluvit lidé neobeznámení se situací, nýbrž nejostřejší tužky v diplomatickém penále. Za tímto účelem historicky existoval post velvyslance, popřípadě ministra zahraničí.

Když například Vídeň v roce 1813 prostředkovala příměří mezi francouzským císařem Napoleonem a ruským carem Alexandrem I., neexistovalo, že by za ním jel osobně císař.

Všichni totiž věděli, že je naivní a na charismatika Napoleonova typu to chce někoho vyzbrojeného argumenty, plynulou francouzštinou a minimálně srovnatelným osobním šarmem. Proto s ním jednal Klemens von Metternich, který nakonec Napoleona dokázal vmanévrovat do nevýhodného příměří, kvůli kterému podle historiků došlo k bitvě u Lipska a následně Napoleonovu pádu.

Naopak Trump za Putinem zásadně posílá realitního makléře Steva Witkoffa, který dle jeho vlastních slov „neví nic o Rusku, neví nic o Putinovi, neví nic o politice a ani ho to moc nezajímá“. Jak se dá potom divit, že v dalším kole si Putin vždycky z Trumpa udělá trhací kalendář?

Správným postupem by bylo poslat někoho, kdo ví, co dělá – snad by stačil i ministr zahraničí Marco Rubio, ale ideálně někdo s ještě delšími zkušenostmi z diplomacie. Když by takový člověk domluvil detaily, Trump by přijel, potřásl rukou Putinovi i Zelenskému, sklidil by plody za dobře odvedenou práci a zase odjel. Dokud ale americký prezident nebude mít ty správné lidi na tu správnou práci, od jeho ukrajinské politiky se dá čekat jen další a další zklamání.