ANALÝZA / Problém střetu zájmů a zneužívání politické moci pro soukromé obohacování není v Čechách nic nového. Nicméně vítězství hnutí ANO v posledních volbách do poslanecké sněmovny a následné jmenování Andreje Babiše do čela vlády, složené z populistických a extremistických stran, významně zvýšilo rizika dalšího zaostávání naší země.

Skutečnost, že osmý nejbohatší český občan a majitel koncernu Agrofert, holdingu Hartenberg a řady dalších firem, se dostal do nejvýznamnější politické funkce, udělalo z České republiky dalšího z pokusných králíků, na kterých můžeme zkoumat škodlivost propojení politické a ekonomické moci. V následujících čtyřech letech budeme mít možnost „naživo“ pozorovat, jak se naplňuje platnost teoretických modelů, které v obecné rovině zkoumají příčiny a následky špatné správy věcí veřejných a v jejím důsledku zaostávání národů, států či regionů.

Střet zájmů z pohledu práva

Veřejná diskuse, vyvolaná perspektivou jmenování Andreje Babiše do čela vlády, se nejprve soustředila na otázku, zda bude Babiš jako premiér vůbec ve střetu zájmů (protože údajně své jednotlivé podniky svého impéria formálně neřídí) a zda tento případný střet zájmů je možné zhojit pouze tím, že jeho podniky přestanou přijímat nenárokové dotace, případně se nebudou podílet na veřejných zakázkách.

Asi ne příliš překvapivě Andrej Babiš opakovaně tvrdil, že vlastně v žádném střetu zájmů není. Poměrně brzy ale prohlásil, že hodlá vyhovět požadavkům prezidenta/veřejnosti, a oznámil, že přesune Agrofert do jakéhosi fondu, který se má silně podobat tzv. slepému fondu – české právo takový termín nezná, přesto je snad s ohledem na zahraniční praxi výstižný.

Abychom citovali Babiše přesně, ve veřejném prohlášení ze 4. prosince 2025 řekl: „Rozhodl jsem se nevratně vzdát firmy Agrofert, se kterou nebudu už mít nic společného. Už ji nikdy nebudu vlastnit, nebudu s ní mít žádné ekonomické vztahy a nebudu s ní v žádném kontaktu.“

Následně 22. prosince oznámil premiér Babiš, že svůj slib hodlá naplnit nejpozději 8. ledna 2026 tím, že akcie holdingu Agrofert vloží do svěřenského fondu RSVP Trust. Pro posuzování tohoto kroku a uvažování o tom, zda jsou skutečně ochráněny zájmy České republiky, jsou podstatné dvě okolnosti:

1/ Stále nejsou známy přesné podrobnosti, jak důsledně bude Babiš od Agrofertu oddělen. Jakým způsobem převod majetku proběhne? Půjde o nevratný krok? Zbaví se Andrej Babiš pouze Agrofertu, anebo i všech svých ostatních podnikatelských aktivit?

2/ I kdyby pan Babiš převodem majetku do fondu RSVP Trust naplnil literu zákonných předpisů, vztahujících se na střet zájmů, ani zdaleka tím nezhojí celé spektrum problémů a rizik, které stojí před Českou republikou v důsledku jmenování tak výrazného oligarchy do čela exekutivní moci.

Důvod je jednoduchý. Spektrum potenciálních negativních vlivů jeho aktivit je mnohem širší, než co se snaží popsat české, případně evropské zákony a předpisy, především tedy zákon č. 159/2006 Sb., zákon o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů a Nařízení EU 2018/1046, které v čl. 61 obsahuje obecnou definici střetu zájmů pro rozpočet EU. A už vůbec se nemůžeme soustředit pouze na otázku dotací nebo státních zakázek. Tím bychom hrubě podcenili představivost Andreje Babiše a jemu podobných podnikatelů s politickou mocí.

Pokud si chceme udělat obrázek o tom, jaké různé negativní dopady může mít propojení politické a ekonomické moci, je vhodné se podívat, co nám o podobných případech střetu zájmů říká tzv. institucionální teorie („Why Nations Fail“, Daron Acemoglu, James A. Robinson). Tuto obecnou teorii pak můžeme v konkrétním případě České republiky doplnit o přehled potenciálně nebezpečných kroků, opírající se o zkušenosti s konkrétními mechanismy eroze demokracie v zahraničí, doplněný o česká specifika. Tím můžeme získat vodítko pro vyhodnocování zásadních hrozeb pro tuzemskou demokracii a také návod pro občanskou společnost, jaké konkrétní politiky monitorovat, abychom se mohli včas postavit krokům, ohrožujícím naši budoucnost.

Co nám říká institucionální teorie

Základní rámec institucionální teorie pracuje s poznáním, že političtí a ekonomičtí aktéři se snaží prosazovat své zájmy prostřednictvím nejrůznějších institucí. Připomeňme si, že politologie, na rozdíl od obecné češtiny, pod pojmem instituce zařazuje nejen organizace (jako například ministerstvo vnitra, Národní divadlo nebo Svaz filatelistů), ale také formální pravidla (včetně ústavy a zákonů), neformální normy nebo zvyky (které omezují a předepisují interakce mezi politickými či ekonomickými aktéry). Tyto instituce můžeme na základě jejich škodlivosti nebo prospěšnosti, pro další úspěšný vývoj společnosti (národa, regionu, …) dělit do dvou dichotomických kategorií, které jejich autoři pojmenovali extractive a inclusive institutions.

Extractive institutions, jejichž název snad můžeme do češtiny přeložit jako instituce extraktivní, tedy extrahující, parazitující či omezující, jsou instituce škodlivé, protože vytvářejí nerovné podmínky pro různé skupiny obyvatel, omezují jejich politická nebo ekonomická práva. V přímém nebo přeneseném smyslu odebírají zdroje od většiny populace ve prospěch malé skupiny, která dokáže prosadit své zájmy na úkor celku. Extraktivní instituce zpomalují tempo inovací, podkopávají konkurenci a dlouhodobě brání ekonomickému růstu, stejně jako omezují zapojování do politického procesu a ztěžují veřejnou kontrolu, ohrožují svobodu slova a demokratické řešení problémů.

Inclusive institutions, což překládáme jako inkluzivní instituce,jsou naproti tomu pravidla a struktury, které umožňují širokým skupinám lidí podílet se na politickém životě a hospodářském rozvoji a těžit z výsledků své práce i společenských změn. Typicky chrání vlastnická a politická práva, umožňují vstup nových hráčů do hospodářské i politické soutěže, chrání svobodu slova, podporují vzdělání a rovné podmínky pro nastupující generace a posilují tempo inovací. Existence a posilování inkluzivních institucí jsou v dlouhodobé perspektivě rozhodujícími faktory hospodářského a politického úspěchu jednotlivých států (národů, regionů).

Proč je špatné, když má politik střet zájmů?

Institucionální teorie nám říká, že neoprávněné čerpání dotací, nebo přihrávání státních zakázek vlastním firmám, je pouze malá část toho, jak může politik ve střetu zájmů zvýhodňovat sebe nebo své spojence a poškozovat přitom zájmy celé společnosti. V obecné rovině střet zájmů znamená, že politická moc a ekonomické zájmy se ve významné míře slévají a koncentrují v rukách jedné osoby, nebo úzce vymezené skupiny osob.To je ve smyslu institucionální teorie charakteristický znak extraktivních (parazitních) institucí, protože politik, který chce svůj politický vliv transformovat do ekonomických výhod, může:

1/ Ovlivňovat nejrůznější zakázky a projekty tak, aby zvýhodnil vlastní a spřátelené firmy, ne společnost;

2/ prosazovat nová pravidla, která omezují konkurenci;

3/ směřovat státní peníze k sobě nebo spojencům;

4/ brzdit reformy či inovace, které by prospěly společnosti, ale ohrozily by jeho privilegované postavení.

Je přitom zřejmé, že snaha privilegovaných osob vytvářet systém, který chrání a posiluje jejich dominantní postavení bez ohledu na celospolečenský zájem, je svým způsobem „přirozený“. Setkáváme se s ním ve všech typech společností a záleží především na tlaku neprivilegovaných částí společnosti, do jaké míry se podaří negativní důsledky extraktivních institucí oslabit (potlačit). Podle autorů institucionální teorie se politici ve střetu zájmů obvykle snaží svou moc bránit mj. tím, že:

1/ Ovládají či oslabují regulátory (např. ovládnutím ministerstev a agentur dosazením poslušných úředníků);

2/ ovlivňují média ekonomicky, případně se je snaží přímo ovládnout;

3/ zasahují do justice;

4/ mění zákony, posilují vlastní politickou moc a nastavují instituce tak, aby neumožňovaly, nebo znesnadňovaly, férovou politickou soutěž;

5/ brání změnám, které by snížily jeho vliv.

Důsledkem výše popsaných aktivit politiků ve střetu zájmů je nejen zpomalování hospodářství a postupné ekonomické zaostávání. Dlouhodobý střet zájmů také snižuje:

1/ Důvěru občanů v rovnost před zákonem;

2/ ochotu podnikatelů investovat, když vidí nerovné podmínky;

3/ politickou stabilitu – posiluje polarizaci a nedůvěru.

To je přesný opak inkluzivních institucí, které stojí na férovosti a předvídatelnosti. Stručně řečeno, institucionální teorie předpokládá, že politik ve střetu zájmů se bude snažit využít politickou moc k prosazování vlastních ekonomických a politických zájmů. A přitom bude bránit změnám, které by podporovaly rovnou soutěž a tím vytvářely předpoklady pro rozvoj inovací a úspěšný rozvoj společnosti.

Ukažme si to na několika příkladech z naší nedávné historie. První příklad je úzké propojení jedné osoby, anebo úzké skupiny, ovládající zároveň stát + velké firmy + média, což je to typický podhoubí pro posilování extraktivních institucí. Andrej Babiš byl v letech 2017–2021 premiér a zároveň zakladatel a beneficient koncernu Agrofert, přes svěřenské fondy dál označován jako „beneficial owner“ ve zprávě Evropského parlamentu z roku 2021. Do skupiny Agrofert patřila i významná média (Mafra – MF DNES, Lidové noviny atd.), což Evropský parlament výslovně zmínil: premiér je příjemcem výhod z mediální skupiny, zatímco rozhoduje o legislativě a dotacích. Navíc bylo zřejmé, že Agrofertem vlastněná média významně změnila způsob informování o Andreji Babišovi a jeho kauzách a tím se snažila posunout společenský narativ tak, aby si lidé co nejméně uvědomovali škodlivost Babišova působení.

Dalším příkladem může být snaha nastavovat a ovlivňovat tok veřejných peněz ve vlastní prospěch, což je další typický příklad extraktivní instituce. Audity Evropské komise (2019–2021) – audit k fondům EU pro ČR potvrdil, že Andrej Babiš jako premiér ovlivňoval přidělování dotací EU firmám Agrofertu a byl ve střetu zájmů. Evropský parlament v roce 2021 přijal rezoluci, která výslovně říká, že audit „potvrzuje trvající střet zájmů premiéra v souvislosti s Agrofertem“ a identifikuje konkrétní projekty v rozporu s českým i evropským právem. V současné době je objem dotací, které by měl Agrofert vrátit, vyčíslen na cca 7 miliard Kč. Pokud se privilegované skupiny dostanou do konfliktu s zákony a pravidly, často se snaží udržet extraktivní instituce tím, že pro ně nepohodlná pravidla obchází, nebo změní pravidla hrytak, aby se jejich střet zájmů „vešel do zákona“.

Už v roce 2017 byl přijat zákon o střetu zájmů přezdívaný „lex Babiš“, který zakazuje ministrům a členům vlády vlastnit média a čerpat přes své firmy určité veřejné peníze. Babiš reagoval převedením Agrofertu do svěřenských fondů, ale audity EK i rezoluce EP později konstatovaly, že reálně si vliv a prospěch zachoval – tedy formální obcházení účelu zákona; Evropský parlament ve své rezoluci z roku 2021 dokonce „lituje pokusů české vlády legalizovat střet zájmůprostřednictvím úprav vnitrostátních zákonů“. Extraktivní elity také mají motivaci prosazovat oslabení kontrolních mechanismů (NKÚ, policie, soudy, evropské instituce), protože ty ohrožují jejich ekonomické zájmy.

Evropský parlament ve svých usneseních opakovaně poukazuje na limity pravomocí českého NKÚ a další slabiny v systému kontroly čerpání fondů – právě v kontextu kauzy Agrofert/Babiš. Evropská komise zařadila kauzu Andreje Babiše mezi příklady problémů s vládou práva a střetem zájmů v ČR ve svých zprávách k právnímu státu. Je fér dodat, že české instituce zároveň prokázaly určitou odolnost proti tlaku oligarchy – Ústavní soud v roce 2020 „lex Babiš“ potvrdil jako ústavně konformní. Viděno optikou institucionální teorie to znamená, že probíhá konflikt mezi snahou posunout instituce k extraktivnímu modelu a protitlakem jiných institucí.

Konečně si připomeňme, že elity v extraktivních systémech využívají (nebo ohýbají) programy, určené pro slabší aktéry (např. malé firmy), ve svůj prospěch. Kauza Čapí hnízdo se týká cca dotace 2 miliony eur určené pro malé a střední podniky, kterou získala firma poté, co byla formálně vyvedena z Agrofertu a po skončení dotačního období se do skupiny vrátila. V červnu 2025 Vrchní soud v Praze už podruhé zrušil zprošťující rozsudek a nařídil nový proces, kvůli nedostatečnému vyhodnocení důkazů. Případ tak zůstává otevřený i když způsob, jak Vrchní soud hodnotil důkazy, ponechává nižšímu soudu jen malý prostor pro jiný než odsuzující výrok o vině. Bez ohledu na konečný verdikt to přesně odpovídá institucionálnímu riziku, které Acemoglu & Robinson popisují: velký a privilegovaný hráč využívá složitost pravidel a vlastnické struktury k čerpání programů, které měly pomáhat slabším.

Na tomto místě musíme konstatovat, že i přes všechny problémy, které v České republice vidíme – s vrcholy ve slavných „devadesátkách“ nebo v období vlády Andreje Babiše, není naše země významný příklad negativních projevů extraktivních institucí a především jejich propojení do tzv. zhoubného cyklu. Z tohoto pohledu jsou mnohem ilustrativnější příklady zemí, jako je Rusko, Venezuela, Kuba, Bělorusko, Turecko, Maďarsko a v poslední době i Slovensko. Z těchto i dalších zemí se můžeme brát nepřeberné množství příkladů potvrzujících tuto teorii.

Mapa rizik pro Česko

S vědomím rostoucích rizik pro další směřování země se část české občanské společnosti spojila do tzv. sítě k ochraně demokracie. Její experti monitorují stav demokracie v Česku už od roku 2019, přičemž veřejnost byla o její existenci informována v roce 2020. Síť sleduje konkrétními mechanismy eroze demokracie v zahraničí a na jejich základě připravuje přehled potenciálně nebezpečných kroků, které mohou nastat i v České republice, pokud se klíčoví aktéři naší politické a hospodářské scény rozhodnou oslabit demokratické základy naší společnosti.

Tato mapa rizik samozřejmě není ani vyčerpávající, ani nemusí nastat v celé šíři. Nicméně vřele doporučuji laskavému čtenáři, aby si ji pečlivě prostudoval, protože je velmi pravděpodobné, že v nejbližších měsících budeme pozorovat, jak se jednotlivé negativní kroky přesouvají z oblasti teorie do praktického života.

Pokud vyjdeme z návrhu programového prohlášení vlády, který byl veřejnosti představen na přelomu října a listopadu 2025, pak vidíme, že v první linii ohrožení pravděpodobně budou média veřejné služby a tzv. „politické“ neziskové organizace. Média mají být ovládnuta pomocí organizačních změn a převedením financování pod kontrolu vlády. Útok na neziskové organizace může být veden prostřednictvím omezení jejich financování, jehož součástí může být přijetí smutně proslulého zákona o tzv. zahraničních agentech, který autoritativní režimy v řadě zemí zneužívají nejprve k odstřižení občanské společnosti od finanční podpory ze zahraničí a následně k jejich ostrakizaci pomocí nálepek jako je „agent cizí moci“, „extremista“ apod.

Pod velkým tlakem bude také zahraničněpolitické orientace státu. Zde můžeme očekávat oslabení našich vazeb na demokratickou Evropu, a naopak otevření naší ekonomiky a bezpečnostní oblasti škodlivému působení Číny, Ruska nebo jejich spojenců.

Závěr: Půjdeme maďarskou cestou?

Převedení Agrofertu do jakéhosi „slepého fondu“ může být sice formálním řešením střetu zájmů Andreje Babiše z pohledu existujícího práva, ale rozhodně nedokáže samo o sobě zhojit rizika plynoucí z vládního angažmá oligarchy nejméně ze tří důvodů.

Především si ještě budeme muset počkat na praktickou realizaci slibu vlastníka Agrofertu. Zatím není jasné ani jak bude nové uspořádání vypadat, do jaké míry skutečně vlastníka odstřihne od konglomerátu cca 200 firem, ani kdy toto nové uspořádání nastane. Zákon přitom hovoří jasně. Premiér má lhůtu 30 dnů na uspořádání svých záležitostí v souladu s právem.

Za druhé, i kdyby byl Agrofert skutečně převeden do korektního slepého fondu, přesto je obtížné si představit, že vláda bude rozhodovat bez ohledu na zájem Agrofertu, nebo dalších přátel Andreje Babiše.

Za třetí je nutné si uvědomit, že Andrej Babiš vlastní řadu podniků a aktiv, které stojí mimo Agrofert. Jde především o holding SynBiol, a. s., který zastřešuje jeho neagrofertové byznysy, jako investiční skupinu Hartenberg Holding arealitní firmu Imoba, a. s. Andrej Babiš má tak zájmy v širokém spektru podnikání, jako je e-commerce a retail (skupina Enterstore), potraviny, doplňky, FMCG, letecký průmysl, reality, restaurace, zdravotnictví (včetně reprodukčních klinik).

Lze proto oprávněně očekávat, že uvedené skutečnosti povedou předsedu vlády a jeho spojence k pokusům prosadit kroky ohrožující inkluzivní instituce. Pravděpodobně dojde k útokům na média veřejné služby, nezávislé soudnictví nebo neziskové organizace (občanskou společnost). Navíc lze očekávat, že významná část politického spektra (z koalice i opozice) bude projevovat jen malou aktivitu v odhalování Babišova střetu zájmů, protože oni či jejich spojenci mají také zájem na udržování extraktivních institucí.

Jmenování Andreje Babiše předsedou vlády tvořené ANO, SPD a Motoristy je také významným rizikem pro další směřování naší země. Hrozí nám nejen posilování extraktivních institucí, ale také významné změny zahraničněpolitické orientace, které nás mohou posunout do tábora autoritativních a totalitních zemí, jež šíří chaos v mezinárodních vztazích a nerespektují základní principy mezinárodního práva.

Bude tedy na občanské společnosti a části politiků, aby dokázali jednotlivé kroky vlády monitorovat, vyhodnocovat a v případě, že se Andrej Babiš a další pokusí ohrozit budoucnost naší země omezením inkluzivních institucí, hlasitě vystoupit s protestem, který zmobilizuje část společnosti odmítající posun naší země jakousi maďarskou nebo tureckou cestou.

Vladimír Votápek je členem České pirátské strany.