Úspěšná spisovatelka Simona Monyová patřila k nejoblíbenějším českým autorkám románů pro ženy. Její příběhy byly plné humoru, nadhledu a vztahových zvratů. V soukromí však prožívala peklo, které se nápadně podobalo ději jedné z jejích vlastních knih. Román Ženu ani květinou, který vydala pouhý rok po svatbě s Borisem Ingrem, se stal mrazivou předpovědí jejího vlastního tragického konce.

Šarmantní past se zaklapla rychle

Simona Monyová se za Borise Ingra provdala v roce 2003. Pro okolí tvořili úspěšný, zamilovaný a spokojený pár, který si společně dokonce založil nakladatelství. Skutečnost za zavřenými dveřmi jejich domu však byla od samého počátku zcela jiná. Již v roce 2004 spatřila světlo světa kniha Ženu ani květinou. Autorka tehdy své dlouholeté kamarádce Gabriele důvěrně přiznala, že inspirací pro tento příběh se stalo její vlastní čerstvé manželství.

Foto: Kredit: libor sochor / Česká editoriální fotografie / Profimedia / placená licence

Dům Simony Monyové v Obřanech s pietním místem po její smrti

Ta jí chodila vypomáhat s dětmi i domácností. „Přišlo mi, že nechce být doma sama. Byla vždycky ráda, když tam někdo přišel. Jednak jí odvedl myšlenky a za druhé měla jistotu, že když tam někdo je, tak se nemůže nic stát,“ vzpomínala Gabriela, která si na začátku manželství Ingra s Monyovou podle svých slov říkala, že dokonalejší vztah snad nikdy neviděla. „Já jsem to zjistila, až když jsem chodila hlídat Šimůnka. Tři týdny po sobě měla Simona pokaždé někde jinde modřinu. Už mi to nedalo, tak jsem jí řekla: ‚Buď jsi úplné nemehlo, anebo tě Boris bije‘. Zeptala se mě, jestli jsem četla její knihu Ženu ani květinou… Řekla, že je celá o ní. V tu chvíli jsem měla husí kůži. Knížku jsem četla a můžu říct, že vás vezme od první stránky. Když jsem si představila, že je to opravdu o ní, že byla doma v kuchyni schoulená a on do ní kopal… Od té chvíle už to pak přede mnou netajila,“ dodala Gabriela.

Hlavní hrdinka knihy se tam seznamuje s mužem, který sice nepůsobí dokonale, ale dokáže ženu okouzlit svým šarmem a sebevědomím. Autorka v textu popisuje, jak snadné je spadnout do lepkavé a neprodyšné sítě manipulátora, ze které pak už není úniku. První varovné signály přitom přicházejí velmi brzy, často hned na začátku vztahu. Zamilovaná a důvěřivá žena je však přehlíží a věří, že svého partnera dokáže změnit nebo lépe poznat. A nebo snad i někdy doufá, že to tak nemyslel a jeho rány byly jen shoda náhod.

Foto: Kredit: Markéta Hanzlíková / Česká editoriální fotografie / Profimedia / placená licence

Simona Monyová s Borisem Ingrem v roce 2007

Slepá důvěra

V úvodu zmiňovaného románu se objevují slova o tom, jak snadné je odsuzovat ženy, které si nechají ubližovat. Hrdinky příběhu samy sebe považovaly za silné, úspěšné a emancipované bytosti, se kterými nikdo nedokáže manipulovat. Přesto se realita ukázala jako zcela odlišná. Ukazuje to, že domácí násilí se netýká pouze slabých nebo ustrašených lidí, ale může postihnout kohokoliv. A často je ten, který doma něco takového zažívá, na veřejnosti usměvavý a plný života. Snaží se totiž ostatní přesvědčit, že žije báječný život. Bojí se přiznat pravdu – okolí, a někdy i sám sobě.

Vztah spisovatelky a jejího muže fungoval od začátku jako na horské dráze. Po počátečním okouzlení se na nebi objevily první mraky v podobě urážek, jízlivých poznámek a psychického nátlaku. Simona Monyová nebyla ženou, která by mlčela. Snažila se pravdu hledat, partnera testovala a ověřovala si jeho tvrzení, protože toužila po obnovení ztracené důvěry. To však vedlo pouze k dalším konfliktům a prohlubování krize. „Věděla to Dana Urbánková, manželka jejího bratra, se kterou si byla velmi blízká. Před syny se to ale snažila vždycky tajit. Nejstarší syn už doma nebydlel. Prostřední Dominik na to ale přišel tak, že je jednou přistihl, když ji Ingr škrtil,“ vzpomínala zmíněná kamarádka, které Monyová brzy odkryla veškeré karty. Nikoho ale nenapadlo, jak zle to může celé skončit.

Od psychického nátlaku k fyzickému násilí

Následoval kolotoč, který je pro toxické vztahy typický. Po slovních útocích a hádankách přišlo na řadu fyzické násilí. Spisovatelka v knize barvitě vylíčila pocity ženy, které po bradě stéká krev z rozseknutého rtu, zatímco v paměti loví střípky toho, jak se do takové situace vůbec dostala.

Největší záhadou pro okolí často zůstává, proč chytrá a soběstačná žena v takovém prostředí zůstává a partnerovi stále odpouští. Odpověď bývá složitá a bolestivá. Hraje v ní roli hluboký cit, naděje na nápravu i rafinovaná manipulace ze strany agresora. Ten dokáže po každém útoku prosit za odpuštění a budovat iluzi, že se vše zlepší.

Foto: se souhlasem TV Nova

Hlavní roli v minisérii Monyová dostala Tereza Ramba

Tragická realita překonala román

Zatímco knižní příběh Ženu ani květinou končí s nadějí a uvědoměním, že člověk nesmí zlo snášet, skutečný život autorky měl mnohem temnější konec. Simona Monyová v sobě po letech týrání našla sílu a rozhodla se pro rozvod. Chtěla začít znovu a zachránit si život.

Hrdost a ego jejího manžela však takový krok nedokázaly unést. V srpnu roku 2011, během poslední velké hádky v jejich domě, Boris Ingr svou ženu ubodal k smrti. Autorka tak doplatila na muže, o jehož nebezpečné povaze sama psala už sedm let před svou smrtí. Její knihy tak zůstávají nejen mementem jejího velkého talentu, ale také mrazivým varováním před nebezpečnými příznaky domácího násilí.