Baťovy internáty ve Zlíně přijímaly od roku 1929 dívky, kterým bylo často sotva čtrnáct let. Šlo o firemní ubytovny pro učnice Baťovy školy práce, tedy pro děvčata, která u Bati přes den pracovala v továrně a po večerech se učila. Přicházely z chudých valašských kopců i ze vzdálenějších měst a od první chvíle se jim říkalo mladé ženy. Oslovení jim mělo dodat pocit, že patří do světa dospělých a že se navzdory svému věku dokážou postarat samy o sebe i si vydělat na živobytí. Návštěvníkům meziválečného Zlína se cihlové budovy na svahu nad továrnou předváděly jako výkladní skříň nejmodernějšího města republiky a zástupy děvčat ve stejnokrojích zdobily každou firemní slavnost. Uvnitř ale platil řád, který určoval, kdy dívky vstanou, kde se najedí, kolik smějí utratit a jak stráví večer. Promlouval dokonce i do toho, koho si jednou vezmou. Dívky, které spaly po dvaceti v jednom pokoji, tak znaly obdivovaný Zlín z docela jiné stránky než diváci slavnostních průvodů.
Den na Baťových internátech začínal před šestou
Závodní školu pro mladistvé zaměstnance založil Tomáš Baťa v roce 1925 a brzy se pro ni vžil název Baťova škola práce. Nejprve přijímala jen chlapce, o čtyři roky později otevřela firma také dívčí část. Ubytování na internátě bylo podmínkou studia a výjimky se neudělovaly ani dívkám, které měly rodinu přímo ve Zlíně. Vytržení z domácího prostředí nebylo vedlejším účinkem, ale záměrem. Dívka, která se mohla opřít jedině o firmu, se snáze podřizovala jejím pravidlům. Celodenní dohled pak zajišťovala promyšlená provázanost továrny, školy a internátu.
Budíček zněl před šestou, v létě ještě dřív. Sotva dívky otevřely oči, nastupovaly na rozcvičku, která se konala na hřišti hned za internátními budovami. Pak uklidily pokoj a šly na společnou snídani. Úklid přitom nebyla maličkost, vychovatelky pokoje každé ráno prošly a ohodnotily. V sedm začínala práce v továrně. Na oběd se chodilo do mladoženské jídelny v Obchodním domě, odpoledne se dělalo do pěti. Škola přišla na řadu až po večeři, obvykle od sedmi do devíti. Na úkoly zbývala zhruba půlhodina a v deset se zhasínalo. Pamětníci později přiznávali, že byli pořád unavení a na soukromí ani citový život jim nezbýval čas.
Foto: Bata Brands SA, CC BY-SA 3.0 , via Wikimedia CommonsRočenka mladé ženy hlídala každý haléř
Mladé ženy si u Bati vydělávaly víc než leckterý dospělý doma na vsi. Zaměstnanci firmy brali troj až čtyřnásobek běžných mezd a děvčata na dílnách pracovala v úkolové mzdě stejně jako dospělí. Výplata tedy odpovídala odvedené práci, ne věku. Volně s penězi ale děvčata nakládat nesměla. Každá dívka vedla takzvanou Ročenku mladé ženy, sešit, do kterého zapisovala veškeré příjmy a výdaje do posledního haléře. Vychovatelky položky pravidelně kontrolovaly, radily, kde ušetřit, a každý nákup, který nepatřil k běžným nezbytnostem, musela dívka před nimi obhájit. Pamlsky i drobné dárky patřily k výdajům, na které se hledělo s nedůvěrou, a posílání výdělku rodině se výslovně zakazovalo. Povolení se dalo získat jen na zvláštní žádost. Hana Totušková, která přišla do Zlína v roce 1941, tak směla část peněz posílat matce do Litomyšle, zbytek se jí po odečtení ubytování, stravy a kapesného ukládal. „Spořit bylo u Bati úžasně výhodné, protože úrok činil deset procent.“ Spořivost navíc firma brala v potaz, když rozhodovala o dalším uplatnění absolventek. Z šikovných děvčat se po škole stávaly kvalifikované kancelářské síly a ty nejlepší mohly počítat se služebním postupem v Baťových závodech.
Na Baťových internátech spaly dívky po dvaceti
Dívčí internáty vyrostly počátkem třicátých let na východní straně náměstí Průkopníků podle návrhů architekta Františka Lýdie Gahury. Velikost pokojů vymezovala vzdálenost nosných sloupů, takže každý pokoj měřil 6,15 × 6,15 metru. Do takového prostoru se vešlo dvacet nově přijatých učnic na jednoduchých železných postelích, při větším náporu i poschoďových. Skříní a nočních stolků bylo málo a chybějící úložný prostor nahrazovaly lepenkové kufry naskládané pod postelemi. Pokoje sloužily především ke spaní a na nic jiného nebyly zařízené. Stůl, židle nebo sedačka platily za výsadu vyšších ročníků. Celý systém stál na motivaci. Čím déle dívka ve škole vydržela, tím lepší bydlení získala, čerstvé absolventky už spaly jen po osmi. Ani tenhle žebříček ale neplatil vždycky. Když v dobách hospodářské konjunktury počet mladých zaměstnanců rychle rostl a lůžka v internátech nestačila, vznikala ubytovací provizoria přímo v průmyslových budovách. Taková nouzová ložnice mohla zabírat až polovinu etáže a na dvouposchoďových postelích se v ní tísnilo až 260 nocležníků.
Mnoho soukromí ale nenabízely ani samotné Baťovy internáty. V přízemí bydlely vychovatelky se správcem budovy a domovníci věděli o každém, kdo prošel chodbou. Hodnotilo se cokoli, jak dívka dbala na čistotu, jak se chovala i jak pracovala. Kdo porušil internátní pravidla, riskoval vyloučení ze školy a s ním i konec u Bati.
Výchova dokonalé manželky
Vzdělávací programy se pro chlapce a dívky lišily od základu. Zatímco mladí muži se připravovali na mistrovské a vedoucí pozice, u žen firma s dlouhou kariérou vůbec nepočítala. Po svatbě a narození prvního dítěte musely ze zaměstnání odejít, zpravidla natrvalo. V rodině pak měly zajišťovat zázemí manželovi a vychovávat další generaci baťovských zaměstnanců. Tomu odpovídala i výuka. Vedle účetnictví, obchodní korespondence a cizích jazyků se dívky učily dobrému chování a vkusu, vedení domácnosti, šití a vaření. Večery v klubovnách patřily háčkování, pletení a spravování prádla, v listopadu a prosinci se šily panenky pro vánoční nadílku v dětských domovech. Mladé ženy mezi sebou soutěžily v pořádku a čistotě, v úpravě pokojů i v estetice květinových záhonů před budovami.
Výchova přitom sahala až ke gestům a výrazu tváře. Firemní tisk dívkám vysvětloval, že nic je nezdobí tak jako přirozené chování, káral kroucení rameny i přehnaný smích a připomínal, že vážnost je v jistých okamžicích velmi působivá. Výsledkem byla děvčata všeobecně vzdělaná, jazykově vybavená a zvyklá na disciplínu. Okolí je vnímalo jako elitu, a když si chtěl významný muž vzít dobře vychovanou a pracovitou ženu, přijel si pro nevěstu do Zlína.
Muži si nevěsty vybírali ze seznamu děvčat
Jak doslova takový výběr probíhal, poznala na vlastní kůži Marie Šálová z Pelhřimova, která k Baťovi nastoupila v šestnácti letech a ze závodu v Třebíči se brzy dostala do Zlína. Když měly firemní pletařské jednotky vyjet do zahraničí, dostali mladí muži seznam dívek, které pojedou s nimi, a partnerky si z něj vybírali jen podle jména a ročníku narození. Její budoucí manžel Ladislav, o čtyři roky starší, v seznamu narazil na jméno Beránková, jak se tehdy ještě svobodná Marie jmenovala. „Hele, tahle je jednadvacátý ročník, to by byla holka pro mě.“ Někteří mládenci volili naslepo, jiní se na vybranou dívku zašli předem podívat. Šálová si pamatovala i Ladislavova kamaráda Frantu, drobného mladíka, který si ze seznamu vybral ještě menší černovlásku, a okolí si oba dobíralo, že spolu budou chodit do školky.
Seznamování ostatně nebylo ponecháno náhodě ani jinde. Čtvrtky patřily ve Zlíně tanci, ten večer se otevřely všechny kavárny a tancovalo se po celém městě. Mladí muži a mladé ženy se potkávali také na sportovištích a na velkolepých oslavách Svátku práce, kam mládež nastupovala povinně a ve stejnokrojích. I zábava tak měla v programu, který firma mladým lidem sestavovala na každý den i víkend, svůj přesně vyhrazený čas a probíhala stejně organizovaně jako práce.
Zlín byl pro mladé ženy Amerika v Čechách
Otázka, co dívky do takového režimu táhlo, má jednoduchou odpověď. Na Valašsku třicátých let nebyla práce a rodiny v kopcích žily v bídě. Děvče mělo na vybranou pole, nebo Baťu, kde se dalo slušně vydělat a kde se otevírala cesta k jinému životu. V očích pamětnice Jabůrkové nebylo o čem váhat. „Zlín byl pro mě Amerika v Čechách.“
Baťovou školou práce prošlo přes deset tisíc mladých lidí. Fungovala až do komunistického převratu v roce 1948, po kterém ji nový režim zrušil. Absolventky přiznávaly, že to bývalo hodně těžké, a přesto na zlínská léta myslely rády, na procházky, divadlo, lázně i čtvrteční tancování. Marie Šálová si svůj mladoženský oblek schovávala ve skříni ještě dlouhá léta po válce. Internátní budovy stojí nad bývalou továrnou dodnes a pořád v nich bydlí studenti, v pokojích už ale spí jen po dvou. Z oken vidí stejné město, které kdysi slibovalo čtrnáctiletým děvčatům budoucnost výměnou za to, že mu odevzdají každý den od budíčku po večerku.