Telefonát ze zahrady
Marii Strakové bylo v roce 2018 devadesát tři let, když vyprávěla rozhlasu o dětství, které prožila v zahradnickém domku vedle jedné z nejkrásnějších brněnských vil. Její otec Antonín Fröml byl vrchním zahradníkem rodiny Stiassni — muž, který se školil mimo jiné u vídeňské bankéřské rodiny Rothschildů a od posledního rakousko-uherského císaře. Marie byla o dva roky mladší než Susanne, jediná dcera majitelů. Děvčata si hrávala na stromech, koupala se v bazénu vily, a když Susanne přišla ze školy, telefonovala kamarádce, jestli si půjdou zacvičit do soukromé tělocvičny ve sklepě.
Tohle přátelství přežilo válku, oceán i železnou oponu. Ale to, co se stalo s vilou a s rodinou, kterou Marie znala, bylo o poznání komplikovanější než dětské vzpomínky na bramborové placky a švestkové knedlíky, na které Susanne v dopisech z Kalifornie vzpomínala až do své smrti v roce 2005.
Vila za čtyři miliony
Alfred Stiassni patřil k brněnské textilní šlechtě. Jeho otec a strýc přišli v šedesátých letech devatenáctého století z Bučovic a založili vlnařskou firmu Bratři Stiassni, která se rozrostla v jeden z největších továrních komplexů ve městě. Alfred firmu po otci převzal spolu s bratrem Ernstem a vedl ji až do roku 1938.
V roce 1923, po čtrnácti letech bezdětného manželství, se Alfredovi a jeho ženě Hermine — doma zvané Mitzi — narodila dcera Susanne. Pro ni si na konci dvacátých let nechali na pozemku v Pisárkách postavit vilu podle návrhu architekta Ernsta Wiesnera. Stavba na tříhektarovém pozemku přišla na čtyři miliony korun — podle některých odhadů víc, než stála nedaleká vila Tugendhat. Dokončena byla v roce 1929.
Hermine Stiassni byla sama dcerou bohatého severočeského podnikatele a navíc nadanou malířkou a fotografkou. Od konce dvacátých let ji pojilo přátelství s Gretou Tugendhatovou — obě ženy se ve třicátých letech zapojily do Ligy pro lidská práva, organizace pomáhající uprchlíkům z nacistického Německa. Brněnská velkoburžoazie německého a židovského původu byla menší svět, než by se mohlo zdát: Stiassni, Tugendhatovi a Löw-Beerovi se znali, navštěvovali a pomáhali si.
Noc v únoru
Rodina si vilu užívala devět let.
V únoru 1938 byli Stiassniovi na lyžích ve Švýcarsku, když se k Alfredovi dostaly zprávy o chystaném anšlusu Rakouska. Pochopil, co to znamená: pokud Německo pohltí Rakousko, Československo bude další na řadě, a jeho židovské rodině bude hrozit přímé nebezpečí. Jednoho večera se vrátili do Brna. Ráno už byli znovu pryč.
Vzali si jen to nejnutnější. Nerozloučili se — ani s personálem, ani se sousedy, ani s Marií, se kterou si Susanne ještě před týdny telefonovala o tělocviku. Teprve po nějakém čase přišel od Susanne dopis: byla v Anglii, v internátní škole, kde se zdokonalovala v angličtině společně s Janou Baťovou. Když začalo německé bombardování Británie, rodina odjela parníkem přes Rio de Janeiro do Kalifornie, kde se Spojené státy v té době ještě neotevřely přistěhovalcům přímo z Evropy.
Usadili se v Hollywoodu. Alfred zemřel v roce 1961, Hermine o rok později. Susanne se v roce 1946 provdala za Leonarda Martina, syna ruských židovských emigrantů, a měla s ním čtyři syny. Do Brna se už nikdy nevrátila — ani ona, ani její rodiče.
Ti, kdo zůstali
Příběh rodiny Stiassni je ale širší než jedna nukleární rodina, která stihla odjet včas.
Alfredův otec Josef Stiassni měl šest dětí. Tři synové — Rudolf, Alfred a Ernst — vedli rodinnou firmu v Brně. Tři dcery — Anna, Helene a Margarethe — se provdaly do Vídně. Všichni příslušníci této generace odešli v roce 1938 s rodinami do emigrace.
V Brně zůstala jen jejich matka, Josefova manželka Friederika, rozená Weller. Bylo jí osmdesát čtyři let — příliš stará a nemocná na to, aby se vydala na cestu do nejistoty. Gestapo ji odvedlo do terezínského ghetta, kde v roce 1942 zemřela.
Je to detail, který snadno zapadne ve vyprávění o úspěšném útěku rodiny do bezpečí Kalifornie. Ale stojí za připomenutí: emigrace, která pro Alfredovu generaci znamenala záchranu, pro jejich matku znamenala jen to, že po odjezdu dětí zůstala v Brně sama.
Co se dělo s majetkem
Majetek rodiny Stiassni byl postupně zabavován od roku 1939. Vila samotná byla zabavena říšskou německou státní policií a sloužila jako důstojnické kasino s jídelnou. Brněnskou továrnu a takzvaný Bochnerův palác, rodinné sídlo v centru města, koupil za výhodnou cenu varnsdorfský Němec Julius Kunert. Po válce byl veškerý majetek Stiassniů zestátněn; výrobní zařízení připadlo národnímu podniku Vlněna, který je provozoval až do roku 1989.
O osudu zhruba padesátičlenné rodiny v emigraci je veřejně známo jen málo. Příslušníci třetí generace usazené ve Spojených státech žádali už od šedesátých let o navrácení majetku nebo alespoň o odškodnění — bez úspěchu. Vila zůstala v rukou státu. Po roce 1939 v ní sídlilo gestapo, od roku 1946 byla pod národní správou a od roku 1952 přešla do majetku krajského národního výboru — odtud její pozdější přízvisko vládní vila. Hostila Edvarda Beneše hned v roce 1945, později i Fidela Castra.
Dopisy přes oceán
Antonín Fröml, otec Marie Strakové, pokračoval v péči o zahradu vily i po odjezdu rodiny — sloužil teď nové posádce, nejprve československým důstojníkům generálního štábu, pak protektorátní policii. Zemřel v roce 1943, aniž by se dožil konce války. Jeho dcera ve vile zůstala bydlet ještě nějakou dobu po osvobození, než ji nový český starosta jednoho dne nečekaně vystěhoval.
Susanne a Marie si dopisovaly přes oceán a přes železnou oponu po celý zbytek Susannina života. V roce 2013 se Marie Straková osobně setkala se Susanniným synem Andym, o čtyři roky později i s jejími vnučkami Darií a Yenni. Na památku tohoto setkání zasadily společně v zahradě vily strom.
V květnu 2017 přijelo do Brna přes sto členů rodin Stiassni, Tugendhat a Löw-Beer společně — na pozvání města, v rámci festivalu Meeting Brno. Tři rodiny, tři vily, jeden den společně na místech, která jejich předkové musely před osmdesáti lety opustit přes noc.
ZdrojeiROZHLAS — Za války jsme poslouchali Londýn, vzpomíná dcera zahradníka na vilu Stiassni (2018): irozhlas.czBrněnský deník — Uplynulo sto let od narození Susanne Stiassni (2023): brnensky.denik.czDeník.cz — Brněnská vila rodiny Stiassni: Postavení majitelů bylo znát na první pohled (2022): denik.czŽENA-IN — Hermine Stiassni nebyla jen manželkou továrníka (2024): zena-in.czWikipedie — heslo Vila Stiassni: cs.wikipedia.org/wiki/Vila_StiassniWikipedie — heslo Stiassni (rodina): cs.wikipedia.org/wiki/StiassniEncyklopedie dějin Brna — Alfred Stiassni: encyklopedie.brna.czEncyklopedie dějin Brna — Vila Stiassni, profil stavby: encyklopedie.brna.czNárodní památkový ústav — Potomci textilních magnátů navštívili brněnské vily (2017): npu.czNárodní památkový ústav — Brno – vila Stiassni: brno.npu.czKroupa, Petr a kol.: Vila Stiassni, 90 pohnutých let. Národní památkový ústav, 2017.Konečná, Kateřina a kol.: Vila Stiassni — stručný průvodce památkou. Národní památkový ústav, 2016.