Bohuslav Čáp nepatřil k hercům, jejichž jména plnila titulní strany časopisů, a přesto ho zná snad každý Čech. Stačí připomenout popěvek: „Narodil se mladej švec, starej pro něj dělal klec, ten švec, lidi, to jsem já, pořád volám do světa, pusťte mě z té klece ven, budu zpívat celej den!“ a v mysli se okamžitě vybaví legendární pohádka Pyšná princezna. Čáp v ní ztvárnil nezapomenutelného, bodrého ševce, který s písní na rtech utíká z Půlnočního království do svobodné země krále Miroslava, protože v jeho domovině se zkrátka zpívat nesmí. Pojďme se podívat na příběh muže, který dal filmovému ševci tvář a jehož životní osud byl stejně pestrý jako role, které hrál.

Čáp jej přinesl do Borové

Bohuslav Čáp se narodil 26. října 1925 v malé vesničce Borová na Náchodsku, nedaleko polských hranic. Od dětství ho to táhlo k naprosto nesedavému způsobu života. Měl v sobě obrovskou dávku přirozeného komediantství, smyslu pro humor a bezprostřednosti. Hrával rád fotbal na louce u splavu. Kupříkladu penalty trénoval s kamarády tak, že se s nimi vsázel. Kdo nedal gól, musel zaplatit drobný obnos, udělat padesát dřepů nebo alespoň dát ostatním jablko. Již v dětství začal dělat divadlo s náchodskými ochotníky.

Jeho cesta k profesionálnímu herectví byla ovšem klikatá. Na rozdíl od mnoha svých vrstevníků neprošel klasickým vzděláním na konzervatoři. V roce 1942 absolvoval dvouletou obchodní školu, následně byl okamžitě totálně nasazen v jedné z náchodských továren. Současně začal působit na tamní avantgardní Mladé scéně a divadlo ho teprve tehdy natolik okouzlilo, že se po osvobození rozhodl věnovat se mu naplno. Nejprve byl jednu sezónu členem souboru Oblastního divadla severovýchodních Čech v Náchodě. Odsud odešel do Horáckého divadla v Jihlavě, pobyl zde rok a musel nastoupit na povinnou vojenskou službu. Po návratu do civilu odehrál jednu sezónu na Kladně, pak konečně zakotvil na dlouhých jedenáct let v Krajském oblastním divadle v Olomouci.

Ideální představitel mazaného ševce

Když režisér Bořivoj Zeman na začátku padesátých let připravoval pohádku Pyšná princezna, hledal pro roli ševce někoho, kdo by zosobňoval lidovou vychytralost a optimismus. V Bohuslavu Čápovi našel ideálního kandidáta. A diváci si jej zamilovali ne méně než samotný film. Vůbec jim přitom nevadilo, že scény se ševcem byly ovlivněny dobovou propagandou. Zatímco na východě vše kvete, na západě, v Půlnočním království, panuje pochmurná nálada a nesmí se ani zpívat. Hraniční scéna se natáčela na louce u Huntířova, blízko Děčína. Ševcova chaloupka s verpánkem stála v obci Všemily, rovněž na Děčínsku. Dnes tu stojí moderní dům. Lokace se skálou je ale stále patrná.

Přestože role ševce Bohuslava Čápa zviditelnila, nadlouho to byla jeho jediná spolupráce s filmem.

„V té době byla pro venkovského herce událost, když mohl filmovat. Z Olomouce je to do Prahy daleko. Dostal jsem sice několik nabídek po Pyšné princezně, ale nic se neuskutečnilo,“ vysvětloval o mnoho let později Čáp v pořadu Kavárnička dříve narozených. Když již nějakou tu nabídku náhodou dostal, neuvolnili jej z divadla.

V Ostravě navázal spolupráci s televizí

V roce 1961 se z Olomouce přesunul do Státního divadla v Ostravě. K filmovým štábům měl sice stále daleko, ocitl se ale ve městě, v němž působilo televizní studio. V roce 1962 se tak objevil rovnou v několika inscenacích a divákům se od té doby na obrazovce připomínal pravidelně. O rok později se po deseti letech opětovně postavil i před filmovou kameru. Stalo se tak v dramatu Lucie, jenž režisér Karel Steklý zasadil do hornického prostředí a Čápovi svěřil malou roli horníka Sopucha.

V roce 1967 odešel Bohuslav Čáp do Prahy a rovnou do Národního divadla. První scéně již zůstal věrný až do konce své umělecké dráhy. Zatímco ale v oblastních divadlech dostával velké a zajímavé postavy, v Národním se díky těžké konkurenci musel spokojit jen s vedlejšími úlohami. Přesto byl nepřehlédnutelný. Stal se typickým představitelem tak zvaných figurkářů – herců, kteří sice málokdy dostali větší roli, ale na ploše několika minut dokázali vytvořit naprosto plastickou a nezapomenutelnou postavu. Pro Bohuslava Čápa bylo charakteristické, že i v humorných rolích měl kamennou tvář s jakousi melancholií. Zajímavý byl rovněž jeho zastřený hlas.

Znovu začal filmovat

Po příchodu do Prahy se začal herec kromě televize konečně četněji objevovat i na stříbrném plátně. Před kameru se vrátil jako advokát ve válečném dramatu Dita Saxová, které režisér Antonín Moskalyk natočil podle stejnojmenné novely Arnošta Lustiga. V roce 1969 si Čáp poprvé vyzkoušel seriál coby pan Wintr v Hříšných lidech města pražského, pak již dostával jednu roli za druhou. Připomenout lze jeho konšel z dramatu Čest a sláva, muž s vosím hnízdem z komedie Slasti Otce vlasti, nuselský komisař z krimifilmu Pěnička a Paraplíčko či akademický malíř Vojtěch Matějka ze Smrti talentovaného ševce. Objevil se také jako podvodníček a zároveň vedoucí v Kotlaně Václav Koudelka v komedii Příště budeme chytřejší, staroušku!. Naposledy si v roce 1982 zahrál stařečka v pohádce Nebojsa.

Mnoho příležitostí mu nabídla televize. Zahrál si kupříkladu v inscenacích Ohnivé ženy, Paličova dcera či Uzavřený pavilón. Hojně se objevoval v pohádkách. Mezi ně patřily Nezbedná pohádka, Princové jsou na draka, Čarovná rybí kostička, Princezna za dukát či Duhová hora. Ze seriálů lze kromě již zmiňovaných Hříšných lidí města pražského připomenout Dispečera, Třicet případů majora Zemana, Nejmladšího z rodu Hamrů, Malý pitaval z velkého města, Dobrou Vodu, Lekára umierajúceho času, Létajícího Čestmíra, Rodáky či Náhrdelník.

Mimo svět filmových a televizních kamer našel Čáp obrovské uplatnění v rozhlasu. Jeho sytý, tvárný a velmi charakteristický hlas byl jako stvořený pro rozhlasové pohádky, hry a četby na pokračování. V té době byl rozhlas nesmírně populárním médiem a Čápův hlas tak zněl v tisících domácností po celé republice.

K životu přistupoval s optimizmem

Kolegové na Bohuslava Čápa vzpomínali jako na nesmírně skromného, pracovitého a veselého společníka, který nikdy nezkazil žádnou legraci. „Často měl v životě pocity štěstí. Považoval za přepych být nešťastný,“ prozradila o něm v knize Celá viola tvé duše spisovatelka Zuzana Maléřová, která herce poznala, když působila jako mluvčí Národního divadla. Se zdejší činohrou také prý rád jezdíval na zájezdy. Jenom na jeden se mu kdysi nechtělo, protože měl vážně nemocnou manželku, odjet ale musel. Jeho žena zemřela hodinu po jeho návratu domů. Krátce po této nešťastné události se dozvěděl, že dávná přítelkyně z Ostravy se ocitla v podobné situaci. Rozjel se za ní a do tří týdnů se vzali.

Když vážně onemocněl, vůbec si svůj stav nechtěl připustit. Neměl pocit, že by měl bojovat, ani že by to měl vzdát. „Pro mě se nic neděje,“ říkával. Na jevišti stál ještě 26. května 1997. S nic netušícími diváky se loučil jako Fortela v Shakespearově komedii Sen noci svatojánské. Televizní premiéry válečné série Tři králové, v níž se představil v roli lékárníka, se již nedočkal. Zemřel 11. června 1997. Pohřben byl bez obřadu, tak si to přál.