Ota Pavel, vlastním jménem Otto Popper byl vášnivý sportovní fanda a milovník rybaření. V dětství jej nejvíce ovlivnil jeho otec, židovský obchodní cestující Leo Popper, který disponoval šarmem, jistou dávkou fantazie a bláznovství. Jeho přístup k životu propsal do svých povídek, na základě kterých vznikly filmy Zlatí úhoři a Smrt krásných srnců.

Režisér Karel Kachyňa dokázal krásně vystihnout poetiku Oty Pavla a vytvořil filmy, které oprávněně patří ke klenotům tehdy československé kinematografie. Jistou zárukou kvality bylo i herecké obsazení. Ve filmu Zlatí úhoři si zahrál Vladimír Menšík a Rudolf Hrušínský, v druhém jmenovaném snímku zazářil Karel Heřmánek, ale také Marta Vančurová, která si rolí laskavé maminky Hermíny splnila sen, neboť milovala Pavlovu i Kachyňovu tvorbu.

Kdo by neznal Smrt krásných srnců? V prosluněném kraji poblíž Berounky zažívá chlapec přezdívaný Prdelka krásné chvíle. Ty však přeruší krutá válečná realita. Chlapcův tatínek je kvůli svému židovskému původu propuštěn a jeho rodině hrozí transport do koncentračního tábora. Rozhodne se proto podniknout riskantní cestu na venkov pro srnčí maso, aby svou rodinu nakrmil a připravil na transport.

Foto: Bernhard Walter, Public domain, via Wikimedia Commons

Osvětim, 1944

Kniha o obětavém otci, který je ochoten udělat cokoliv, aby své rodině pomohl, se dostala do rukou mnoha lidí. Jedním z nich byl i humorista Miroslav Horníček, který ji dostal v době, kdy zažíval nejtěžší chvíle svého života. Vyrovnával se zrovna ze smrti svého jediného syna Jana, který se ve svých 21 letech nešťastnou náhodou utopil, když při chytání ryb dostal epileptický záchvat. Právě v té době dostal Horníček nečekaný dárek. „V létě roku 1972, v měsíci, kdy mi zemřel syn, jsem dostal darem od Oty Pavla knížku Smrt krásných srnců. Snad věděl, snad mi ji poslal právě proto, snad tím chtěl něco říci – a taky řekl, snad tušil, že by mě toto vyznání syna o svém otci mohlo nějak potěšit. Potěšilo,“ vzpomínal Horníček.

Foto: J.Broukal, CC BY-SA 4.0 , via Wikimedia Commons

Miroslav Horníček, 1989

„I řekl jsem si: vida, toto je vzkaz, který vyžaduje neodkladné odpovědi. Ale zaváhal jsem, váhal jsem, chtěl jsem mu dokonce jít poděkovat osobně, bydlel za rohem, ale já ho osobně neznal, to všechno jsem zamýšlel a chtěl. Pak jsem – po delší době – otevřel jinou obálku a tam byla zpráva, že zemřel. Tomu se říká: naprosto promeškaná povinnost,“ litoval.

V době náhlé smrti bylo Otovi Pavlovi pouhých 42 let. Na konci března roku 1973 jej zradilo srdce při jedné z mnoha jeho hospitalizací na psychiatrii. Poslední roky svého života se totiž pral s maniodepresivní poruchou, odborně bipolární afektivní poruchou, která se vyznačuje výkyvy nálad. Závažné duševní onemocnění u něj propuklo v polovině šedesátých let.

Aby se vyrovnal s tím, co prožívá, vracel se do dětství při psaní autobiografických próz. Do doby, kdy se jeho rodina z existenčních a rasových důvodů přestěhovala do malého domku svého dědečka v sousedství dvou rybníků, do doby, když začala válka a jeho dva starší bratři s tatínkem byli povoláni do transportu. Oba bratři skončili nejdříve v Terezíně, následně byli rozděleni – Hugo byl nasazen na nucené práce v Německu, zatímco Jiří skončil v koncentračním táboře Osvětim. Nejmladší Ota zůstal s maminkou a s nadějí čekal, až se po válce opět shledají. Jako zázrakem bratři i tatínek přežili. Po válce se rodina opět přestěhovala do Prahy, kde se Ota narodil. Do místa Otova dětství – Buštěhradu na Kladensku se však rádi vraceli.

V koncentračním táboře se Otův bratr spřátelil s Arnoštem Lustigem, který Otovu rodinu často navštěvoval. Jednoho dne Otovi nabídl práci v redakci. Za tuto příležitost byl jistě mladý muž rád. Jelikož miloval sport, sám hrával hokej, začal psát do sportovních deníků.

Vedle novinařiny se věnoval také psaní povídek ze sportovního prostředí. Po první knize Dukla mezi mrakodrapy, která originálně mapovala legendární fotbalové tažení v New Yorku, následovaly další. Například Plná bedna šampaňského, Cena vítězství, nebo Pohár od pánaboha. Časem mu ale začal být okruh sportovních témat těsný. Své nejznámější povídky napsal na prahu čtyřicítky. „Když chcete psát povídky, tak vám musí být nejméně čtyřicet. Do té doby musíte pořádně žít a dívat se kolem sebe. Mít rád i nenávidět. Zažít všechno. No a pak je to už snadné, chce to jen sednout a začít psát,“ tvrdil.

A Ota Pavel toho stihl prožít opravdu hodně. Bohužel jeho traumatické zážitky z dětství se v jeho dospělosti podepsaly na jeho psychickém stavu. Zlom v jeho duševním zdraví nastal v roce 1964, kdy byl jako reportér na zimní olympiádě v Innsbrucku. Právě tehdy u něj propukla vážná duševní choroba, v jejímž důsledku se pokusil podpálit statek nad Innsbruckem.

Co se stalo? Na alpských svazích jej zasáhl první těžký záchvat nemoci. Začal mít přeludy, před kterými utíkal. Zaujal jej jeden statek, z nějž vyhnal všechna zvířata, až na jednoho černého koně. Spatřoval v něm totiž ďábla. Rozhodl se statek zapálit a koně v něm nechat zemřít.

Foto: Unspash (autor: Katie Moum)

„Když ho našli, telefonoval mi z ústavu: Arnošte, poslouchej pozorně. Budu šeptat. Vedle mě sedí Hitler a předstírá, že je švec, a vedle něj sedí Heydrich v bílém plášti jako doktor a taky Göring a Goebbels. Prosím tě, nahlas to,“ vzpomínal jeho přítel Arnošt Lustig. „Nevěděl jsem, jestli mám brečet, nebo se smát,“ popsal. „Těšil jsem se z jeho hlasu. Byl alespoň živý.“

Od té doby už Ota nebyl stejný jako dřív. Byl nucen pobývat v psychiatrických ústavech a trvale se léčit. V roce 1966 mu byl přiznán plný invalidní důchod. I přes zdravotní problémy pokračoval ve své literární tvorbě, která mu duševně pomáhala. Když pak náhle v roce 1973 zemřel, byli všichni v šoku. Zanechal po sobě díla, která patří ke klenotům československé literatury.

HORNÍČEK, Miroslav a ROHÁL, Robert. O životě. Praha: Petrklíč, 2002. ISBN 807229069×.