Věřte, že některé věty jsem psal s knížkou od pana Houšky „Věčná Slavia“ v ruce, snad tak bude aspoň 51 % čtenářů s výběrem souhlasit.

Ale stejně tak jako u předešlých článků se omlouvám, pokud se nějaký váš favorit neobjeví v sestavě sešívaných. U některých jmen je výběr více než jasný, ale u některých jsem musel dlouze s kolegy polemizovat.

Jako vždy jsem primárně hodnotil to, jak hráč ve dominoval a především jaký otisk v dresu s pěticípou hvězdou hrotem dolů zanechal. Pojďme tedy na rozestavení 3-4-3.

Brankář:

Zde byl výběr více než jasný, tento reprezentant ční vysoko nad všemi, co kdy branku Slavie hájili. Kapitán slavné sešívané sestavy třicátých let, která zastavila „Železnou Spartu.“ Slavii dokonce dovedl sedmkrát k titulu mistra ligy. Fotbalový rytíř, po kterém vznikla divadelní hra. Pokud vám něco říká výrok „penalta se nedá chytit, dá se jen špatně kopnout“, pak věřte, že je řekl právě tento muž, který za Slavii odehrál skoro tisíc zápasů, nejlepší brankář své doby.

Obrana

Vicemistr světa z roku 1962, až na povinnou vojenskou službou vždy věrný slavistickým barvám. V jeho době nebylo zvykem, že hráč tolik „oběhl.“ On v tomto ohledu předběhl svoji dobu.

„Jan Jan Suchopárek Suchopárek Jan Jan…“ Takový chorál se nesl starým Edenem. Stoper s bujnou kšticí, který dovedl tým k titulu po neuvěřitelně dlouhých 49letech. V době socialismu klubu kulantně řečeno nebylo přáno. Ale to nic nemění na tom, že tento fotbalista odvrátil v podstatě každý centr, který se snesl do vápna současných třiadvacetinásobných mistrů republiky.

A teď přeskočíme o pár let dopředu. Jako první musím říct slovo „dominantní.“ Neuvěřitelně silný na míči, když nastavil své rameno, soupeř většinou padnul k zemi. Myslím, že od dob kapitána Slovanu Bratislava Antona Ondruše, který byl taky kus chlapa, nikdo takhle v obraně nedominoval jako rodák z Pobřeží slonoviny.

Záloha

Chtěla ho Sparta i Slavie, on však na přání otce, který byl fanoušek červenobílých barev, přestoupil právě tam. Pokud má Plánička „jen“ sedm titulů, pak věřte, že tento hráč jich má rovných deset. V roce 1939 ho italské noviny La Gazzetta dello Sport označily za nejlepšího krajního záložníka Evropy. Věčně usměvavý, věčně dobře naladěný, to byl „malý velký pan fotbalista“.

Přezdívka „Štístko“ není náhodná. Po návratu do Edenu si tým konečně zahrál „vymodlenou“ Ligu mistrů a bral dva tituly na nově otevřeném Edenu. Vicemistr Evropy, který se svým gólem na 2:3 proti AC Milán výraznou měrou podílel asi na nejhezčím, dnes už památném finále Ligy mistrů v Istanbulu z 2005.

Příjmení Veselý to na Slavii něco znamená, a ne jen díky jmenovanému. Neuvěřitelně agilní fotbalista, který patřil k tomu nejlepšímu, co klub v 70 letech měl. V těžkém období socialismu to se Slavií nevypadalo vůbec dobře, ale umělci a intelektuálové, kteří fandili klubu, vzali věc do svých rukou, hráče pro tým koupil sám ze svého spisovatel pan Jan Procházka a byl to více než dobrý kup. Pan Houška v knize, kterou jsem zmínil, o něm mluví krásně až poeticky: „Byl nepostižitelný jako vlna v moři, byl nepolapitelný  jako srna, byl nepotlačitelný jako myšlenka.“ Pan Vízek o něm řekl, že nezažil člověka, který miloval fotbal tak jako František Veselý.

Samozřejmě nabízí se hodně jmen, třeba takový Luboš Kubík. Já jsem zvolil rychlonohého „Uldu“, který po výprodeji opor, jenž přišel po titulu v 96 nahradil Karla Poborského a společně s Pavlem Horvátem tvořili srdce zálohy na přelomu tisíciletí. Třikrát zvedl nad hlavou trofej pro vítěze českého poháru.

Útok

Oblíbenec legendárního trenéra pana Maddena, který tohoto levonohého hráče, řečeno dnešní řečí, dostal na jiný „level“. Velmi rychlý útočník, který ve své době disponoval hodně tvrdou střelou, jež v tomto ohledu patřila k tomu nejlepšímu na světě. Abych vám to přiblížil, klopil nárt, jak to dělají baletky. Podle mnohých, kdyby se narodil později a ne v roce 1884 v době Rakouska-Uherska, držitel několika zlatých míčů.

Tak, a teď to největší eso v sestavě věčné Slavie. Muž, který když vstoupil do kavárny Lucerna, hudba přestala hrát a hosté si stoupli a začali tleskat. Asi do skonání světa ten nejlepší fotbalista, co kdy sešívaný dres oblékal a bude oblékat. To je Josef „Pepi“ Bican. Kdyby tenkrát existovalo lepší počítání a statistiky, rozhodně by se přes 1000 gólů dostal, oficiálně jich dal 821. Pamatuji si na besedu Vladimíra Šmicera, kde zmínil historku, že Bican běžel se spoluhráčem sám na brankáře – kdyby mu přihrál, on by střílel do prázdné. Bican však vystřelil asi z deseti metrů přesně do šibenice. Po radování se ptá spoluhráč, proč si mě nepřihrál? Pan fotbalista se jen usmál a řekl: „To víš, jistota je jistota.“ Hráč, který nemá srovnání jak po sportovní, tak po morální stránce. Jeho vlastní slova závěrem: „Když jsem měl pět šancí, dal jsem pět gólů, když jsem jich měl deset, dal jsem deset gólů.“

Spolu s Josefem Masopustem jediný Čech , který se trefil ve finále mistrovství světa. Jeho střelám se říkalo „pučovky.“ Dodnes se při zápasech sešívaných zpívá ze stovek hrdel Tribuny sever: „Bican, Puč a Plánička z nebe se dívají, jak Slavie válí. Bican, Puč a Plánička, na Slavii jsou hrdí.“

Závěr:

Tak tohle je za mě ta nejlepší sestava klubu, se kterým spojili své životy osobnosti jako Vladimír Menšík, Josef Vinklář, Miroslav Ondříček, Ondřej Pavelka, rodina Prachařova, Leoš Mareš, Kvitová, Hejnová, Karel Effa, Miloš Forman, Martin Růžek, Václav Havel, Luděk Munzar, Milan Chladil a mohl bych opravdu dlouze pokračovat. Omlouvám se, jak jsem zmínil na začátku, pokud se na nějaké vaše favority nedostalo – je to vždy více než subjektivní. Tuto jedenáctku bych, ale svěřil současnému trenérovi panu Jindřichu Trpišovskému, protože on Slavii vrátil (alespoň v českém měřítku) tam, kam patřila v období první republiky. Jednoduše na vrchol. V tom evropském, však ještě stále má co dohánět.