Pamatujete si, kdy jste se jako herec poprvé zmocnil Shakespearova textu?
Myslím, že to bylo už na konci prvního ročníku na DAMU, kdy jsme si měli připravit Hamletův monolog k hercům. Já jsem se ho ale moc nezmocnil. Vůbec jsem nebyl schopný se to naučit. Obecně mi dá vstřebat do sebe text dost práce, a tenkrát jsem si zřejmě tolik práce nedal, takže to dopadlo dost katastrofálně a já u toho propotil i trenýrky.
Za trest jsem pak dostal monolog Romea k Julii pod balkonem, ale to už bylo o mnoho lepší. A taky to napodruhé bylo mé první setkání s překladem Josefa Topola a mého dědy, dramaturga a překladatele Karla Krause, který proslavila inscenace v Národním divadle v režii Otomara Krejčí v roce 1963 s Janem Třískou a Marií Tomášovou v hlavních rolích.
Tak to máte dobrý rodinný základ. Mimochodem, setkal jste se se Shakespearem, když jste byl po absolutoriu DAMU na herecké stáži v londýnské Rose Bruford College?
To právě ne, protože v době, kdy jsem tam byl, se výuka věnovala jiným britským autorům. Ale viděl jsem v Londýně řadu shakespearovských inscenací. Nezapomenutelný byl pro mě Hamlet v titulní roli s Michaelem Sheenem. Hrálo se to v Young Vic, kde – na rozdíl od Globu, kde je to víc turistická atrakce – jde víc o hru, o divadlo a o výklad. Byla to pro mě moc zajímavá zkušenost a rád na to vzpomínám.
Jak se vyrovnáváte v Komedii omylů se Shakespearovým textem plným slovních hrátek?
Musím říct, že docela dobře. Jednak jsem od dob studií přece jen udělal v učení textů velký pokrok, a taky už vím, jak důležité je text dobře umět. A překlad Martina Hilského má svůj rytmus, který se liší od rytmu běžné češtiny a který je třeba dostat pod kůži, protože tady není čas a prostor lovit slova. Čím víc má herec text osvojený, tím víc ho nese a podrží, plyne jako proud vody, na které se dá surfovat.
Ten text má i svou muzikalitu. Jak vnímáte spolupráci s Nikosem Engonidosem, který vytváří v inscenaci živou hudbu?
Nikos do toho vnáší úplně nový rozměr a jeho účast na zkouškách je ohromně inspirující. Když ho tam nevidím, tak vždycky hned trochu posmutním. On je velmi citlivý a ví, jak hudba může divadlo podpořit. To není jen hudební podkres, ale další důležitá postava. Zatím jsem nic podobného na jevišti nezažil, ale je to pro mě velmi osvěžující.
Co pro vás bylo motivací vstoupit do Letních shakespearovských slavností?
S vedením Letních shakespearovských slavností jsem byl v jednání už dříve, ale zatím jsem neměl čas se zkoušení intenzivně věnovat, ten mám až teď. Mít možnost se v létě potulovat po Hradě a mít tu co na práci, mi přijde fajn a začínám si ten pocit pomalu užívat.
S hraním pod širým nebem máte zkušenost už z inscenace Forman na pražské Kampě…
Tu mám už daleko dříve ze svého plzeňského angažmá, kde se každé prázdniny pořádalo takzvané Divadelní léto pod plzeňským nebem, a já jsem hrál skoro v každém ročníku, takže tam jsem nabral nejvíc zkušeností. A kromě Formana na Kampě hraju i na hradčanském Novém Světě na scéně Letního Ungeltu inscenaci Rande s feministou.
V čem je hraní pod širým nebem jiné?
Pro mě je největší rozdíl v zacházení s přenosem zvuku. V divadle si sám prostor osaháte a víte, jak ho zvládnout, zatímco venku se dnes prakticky všude používají mikroporty nebo sběrové mikrofony, což vyžaduje přizpůsobení hereckého projevu technice.
Foto: Letní shakespearovské slavnosti
Aneta Krejčíková a Marek Adamczyk jako ústřední duo Komedie plné omylů na Letních shakespearovských slavnostech.
Funguje i na letní scéně pro herce kontakt s publikem?
Určitě, dokonce i víc, protože zejména během první poloviny představení, když ještě není úplná tma, tak diváky z jeviště i lépe vidíme než v klasickém divadle. Kontakt s publikem mi vždycky připadá přirozený a v případě letního hraní docela dobře zapadá i do představy o tom, co má taková produkce plnit. Horší je, když nastanou interakce s nediváky, i to se nám v Plzni na náměstí dost často stávalo. A v Letním Ungeltu nám před první řadou už běhal i pes, který sice z hlediště nebyl vidět, zato bylo slyšet ve sběrových mikrofonech jeho funění.
Váš Antifolus efezský prožívá krušné chvíle, když se mu zdánlivě známý svět prudce mění před očima.
To mě právě baví a nutí mě to přemýšlet o tom, jaký je jeho úhel pohledu na to, co se kolem něj děje. Existuje termín gaslighting (Název je odvozen od americké filmové adaptace divadelní hry Patricka Hamiltona Plynové lampy z roku 1944 režiséra Georga Cukora s Charlesem Boyerem a Ingrid Bergmanovou – pozn. red.), což je forma manipulace člověka tím způsobem, že vám někdo neustále překrucuje skutečnost, až se vůbec nemůžete spolehnout na to, co vidíte a slyšíte.
A to vás vede k ohromnému znejistění, nevíte, jestli jste se zbláznila vy, nebo jestli vám všichni kolem lžou. Přesně to prožívá i Antifolus, kterému se totálně otřese jeho do té doby známý svět.
Doufám, že se nám podaří udělat výlet do situace člověka, který neví, čeho se zachytit. Antifolus se to chvílemi snaží vyřešit svou autoritou i fyzickou silou a vzápětí úplně rezignuje, protože začne pochybovat sám o sobě a o pravdivosti svého vnímání reality. A to je něco, co vás dokáže zlomit a co pro mě tvoří zajímavý aspekt téhle postavy.
Zažil jste podobnou situaci i ve svém životě?
Zažil a nebylo to příjemné. Šlo o vztah, v němž jsme po několika měsících měli každý úplně jinou verzi vzájemného soužití. Pro mě to bylo hrozně vyčerpávající, nevěděl jsem, jestli ztrácím rozum já, nebo mi někdo lže, a nakonec nebylo jiné cesty než z toho vztahu odejít. A hned potom se mi zas udělalo dobře.
Antifolus má bratra-dvojče, s nímž zažil pocit sourozeneckého parťáctví. Jak jste na tom vy?
Já žádného sourozence nemám a musím říct, že mi v dětství i dospívání dost chyběl a přál jsem si ho mít. Ale pocit parťáctví mám zprostředkovaný skrze kamarády. Ostatně Antifolus sice bráchu má, ale po celou hru o něm vlastně neví.
A pocit parťáctví zažívá spíš se svým sluhou Dromiem.
Právě. V rámci hry je to jediný člověk, který je ochoten mu pomoct a potvrdit mu jeho identitu. I když i Dromio zažívá podobný zmatek jako Antifolus. Ale je to jistý ostrůvek příčetnosti v šíleném světě kolem.
Jak se vám zkouší Antifolus v alternaci s Tomášem Havlínkem?
Moc dobře. Já jsem na alternaci zvyklý už z Formana, kde titulní roli alternujeme s Patrikem Děrgelem. S oběma je to super, vzájemně se doplňujeme, žádná rivalita neexistuje. Jediné, co je na tom nepříjemné, že z celkové doby zkoušení zbude na každého vlastně jen polovic času. Ale už jsem se s tím naučil zacházet tak, abych to zvládl.
Tím, že jde o situační komedii s pevně danými pravidly, tak asi nemáte velký prostor vést postavu každý svým způsobem?
To bych až tak úplně neřekl, myslím, že máme v nuancích a drobnokresbě postavy prostor a svobodu k jejímu dotváření. Situace musí být vystavěné stejně, ale způsob jejich ztvárnění a prožívání máme každý trochu jiný. A věřím, že bude čas postavu dovést do nějaké osobitější podoby i během repríz.
Pro mě je při zkoušení komedie důležité mít co nejautentičtější prostředí a rekvizity, takže se stává, že mi postava vyroste až na těch konkrétních detailech odpovídajících skutečné jevištní akci. A pak se stává i to, že mě až v kontaktu s realitou napadají ty nejlepší věci. Mluvíme spolu v době, kdy se teprve chystáme zkoušet na jevišti v Nejvyšším purkrabství, tak jsem zvědavý, co mi to prostředí přinese.
Máte rád komedie i jako divák? A jaké?
Mám je moc rád. Mám rád komedie, které se skrze humor snaží předat i něco víc než jen zábavu. Takové jsou pro mě třeba hry Martina McDonagha, které jsou velmi vtipné, ale často i brutální, a vždycky mají v podtextu nějaký sociální komentář, hloubku, do které se dá ponořit. A to je pro mě jako pro diváka nejzajímavější.
Co se týče filmové komedie, jako příklad bych uvedl film Toni Erdmann, což pro někoho ani komedie není, ale pro mě právě to, že velmi neotřele a s vtipem vypráví o složitém vztahu otce a dcery skrze bizarní příběh, je na tom filmu jedinečné.
Foto: ©AGENTURA SCHOK, Pavel Hejný