Jenže čas je neúprosný. O několik desetiletí později se ten samý člověk objevil na televizních obrazovkách v roli, ze které diváky mrazí. Ze sympatického křehkého studenta se stal brutální vrah. Někdejšího studenta Ždimeru v něm poznal jen málokdo.
Hrál od plenek
Vladimír Salač stojí někde na počátku dlouhé plejády českých dětských hereckých hvězd. Narodil se 17. července 1924 do rodiny Václava Salače a jeho manželky Viktorie, rozené Špalkové. Na svět přišel v místě, které má dnes většina z nás zapsané v paměti jako symbol lidského utrpení. Tehdy byl však Terezín městem jako každé jiné. Vladimír díky svému tatínkovi, jenž vedl zdejší ochotnický kroužek, stanul už jako nemluvně na divadelních prknech. A záhy se ukázalo, že pro herectví má vlohy. Později se jeho rodina, i se starší sestrou, budoucí zpěvačkou Jiřinou Salačovou, přestěhovala do hlavního města.
Vladimír v Praze začal navštěvovat měšťanskou školu. Právě tehdy si nesporného talentu teprve jedenáctiletého hocha povšimla jedna z učitelek a doporučila ho do Kühnova dětského rozhlasového sboru. Toto těleso založené v roce 1932 patří dodnes k nejvýznamnějším českým uměleckým kolektivům, známým doslova po celém světe. Za dobu své existence vychoval sbor tisíce talentovaných dětí, řada z nich se umění začala věnovat i profesionálně. Děti se zde nesetkaly jen se zpěvem, ale získaly také řadu dalších zkušeností. Mladičký Vladimír se tak kromě zpěvu věnoval recitaci a hrál v rozhlasových besídkách, inscenacích a hrách. V letech 1936 až 1937 působil v ochotnickém spolku Bozděch a v letech 1937 až 1939 hrál v Pražském dětském divadle Míly Mellanové. Jednalo se o první profesionální dětské divadlo u nás, jenž bylo založené podle vzoru Moskevského divadla Natalie Iljičny Sacové. Na přelomu třicátých a čtyřicátých let Vladimír již hostoval na dvou nejvýznamnějších českých scénách, Vinohradském a Národním divadle. Tyto zkušenosti mu poskytly pevný základ pro jeho budoucí profesionální kariéru a umožnily mu rozvíjet herecké schopnosti od raného věku.
Hvězda filmů pro pamětníky: Věčný student Ždimera
Vladimír Salač měl obrovské štěstí, nebo možná smůlu, že jeho tvář dokonale odpovídala tehdejším představám o slušném hochovi z dobré rodiny. Netrvalo tak dlouho a objevili jej filmaři. Mladičký herec se tak na konci třicátých let stal vyhledávaným představitelem chlapeckých a studentských rolí. Poprvé se před kameru postavil coby sekundán ve Fričově slavné komedii Škola základ života. V době natáčení, tedy v roce 1938, mu bylo pouhých čtrnáct let. Režiséři okamžitě pochopili, že pohledný blonďáček v sobě skrývá obrovský potenciál a rozhodli se toho využít, dokud jim nezestárne. Chvíli tak Vladimír Salač šel doslova z role do role. Jen v roce 1939 se objevil rovnou v osmi snímcích. Často opět v úloze studenta. Divákům se kupříkladu představil v poměrně rozsáhlé roli jednoho z ústřední trojice posluchačů obchodní akademie Ivana Javorského v dodnes reprízované komedii Studujeme za školou. Hereckými partnery mu tehdy byli Rudolf Hrušínský a Josef Kemr. Mezi začínajícími herci během natáčení vzniklo přátelství, které vydrželo celý život.
Foto: Unknown/Wikimedia Commons/Public Domain
Vladimír Salač
V roce 1939 se ale Vladimír stačil objevit i coby věčně vyrušující tercián Ždimera, sám sebe podepisující José Ždimera, v nesmrtelné Fričově Cestě do hlubin študákovy duše. Jednalo se o absolutní vrchol jeho kariéry. Salač zde exceloval vedle takových hvězd, jako byli Jindřich Plachta, Jaroslav Marvan nebo Miloš Nedbal.
Za války ještě pravidelně hrál
Podobné chlapecké postavy ztvárnil Vladimír ještě ve filmech Prosím, pane profesore!, Venoušek a Stázička, Adam a Eva, Z českých mlýnů, Ulice zpívá, Madla zpívá Evropě nebo Příklady táhnou. V posledně jmenovaném propůjčil svoji tvář Emanu Kozlovi. Nehrál ale jen studenty. Ve filmech jako Paličova dcera, Humoreska, Mlhy na blatech nebo Děvčica z Beskyd prokázal, že má skutečný herecký talent a nadání.
Jeho tehdejší život však ovlivňovaly dějiny. Nemohl být pouhým filmovým hercem. Za protektorátu tak pracoval jako úředník hudebního vydavatelství. Nastoupil tam víceméně z donucení, jeho jediným zájmem bylo nadále herectví. A na tomto poli se mu stále dařilo. Nadále natáčel a v roce 1943 nakonec získal i stálé divadelní angažmá v Intimním divadle, kde zůstal až do osvobození. Po válce zakotvil na jednu sezónu v Realistickém divadle, následovalo angažmá v Divadle státního filmu, padesátá léta strávil v Pražské estrádě, až se nakonec v roce 1959 stal členem Městských divadlech pražských, kterým již zůstal věrný až do smrti. V roce 1951 se také oženil s Ludmilou Kubečskou.
První interpret Kristýnky
Zájem režisérů o jeho osobu bohužel postupem času upadal. Ještě bezprostředně po osvobození pokračoval ve svých rolích mladíků, diváci jej tak mohli spatřit například ve filmu Nadlidé nebo coby Nikolova bratra Juraje ve snímku Nikola Šuhaj, jakmile ale ztratil svoji chlapeckou bezprostřednost a líbivou vizáž, filmová kariéra navzdory jeho nespornému talentu v podstatě skončila. Kinematografie je krutá k těm, kteří zestárnou ze škatulky, do níž byli uzamčeni. S nástupem znárodněné kinematografie se navíc změnil i ideál hrdiny. Naivní studenti už netáhli, v kurzu byli úderníci a dělníci.
Vladimír Salač navzdory této nespravedlnosti herectví zůstal věrný, hrál v divadle a občas na něj vybyla i nějaká ta malá rolička ve filmu. Pozorný divák jej tak může zaznamenat jako zpívajícího rekreanta s kytarou v populární komedii Anděl na horách. Daleko více na sebe však v padesátých letech Salač upozornil na poli populární hudby. Byl to právě on, kdo poprvé na veřejnosti interpretoval slavnou Píseň pro Kristýnku, později zpopularizovanou Waldemarem Matuškou. V rozmezí let 1955 až 1956 se tato skladba v Salačově podání a za doprovodu smyčcového orchestru Dalibora Brázdy ocitla na prvním místě v žebříčku nejprodávanějších desek. Prodalo se jí více než sto tisíc kusů. V letech 1956 až 1957 se pak umístila na čtvrtém místě, když se jí prodalo téměř devadesát tisíc kusů.
Poprvé Kristýnka v Salačově provedení zazněla v rozhlase. Následně ji zpíval rovněž v kavárně Alfa při kytaře. Večer, co večer ji přišel zazpívat a po tomto jediném čísle zase ihned odešel. Sám později vzpomínal na jednu historku, která se mu tehdy stala: „Jezdíval jsem v té době na motocyklu a jednou v noci jsem zajel obráceně do jednosměrky. Když už jsem v ní byl, řekl jsem si, že to snad nějak projedu. Na konci mě však chytil esenbák. Dal jsem mu tedy papíry, on si je dlouho projížděl, a nakonec mi řekl: Pro tentokrát poděkujte Kristýnce, ale jestli vás chytím ještě jednou, tak to bude sakramentsky drahé.“
Znovu vyniknul jako odporný vrah
Postupem času se Salačova vizáž drasticky proměnila. Klukovské vrásky od smíchu vystřídaly hluboké rýhy osudu, vlasy ustoupily a zanechaly vysoké čelo, a dřívější jiskru v oku nahradil unavený, až trochu zlověstný pohled. V roce 1974 se na obrazovkách tehdejší Československé televize začal vysílat kontroverzní, ale divácky masivně sledovaný seriál 30 případů majora Zemana. Vladimír Salač si v díle s názvem Kvadratura ženy střihnul úlohu vraždícího účetního Šípa, který pro peníze na kusy rozřeže svou kolegyni a pak ji v balících nahází do řeky.
Režisér Jiří Sequens epizodu natočil podle skutečné události z roku 1951, která silně připomínala tehdy stále nevyřešený prvorepublikový případ Otýlie Vranské. Na jezu v Klecánkách u Prahy byla zachycena krabice s ženským trupem, hlavu a končetiny nalezli potápěči v kufru o týden později. Oběť byla identifikována jako Herta Černínová, účetní pražského podniku Obnova, která v den svého zmizení šla vyzvednout z banky šedesát pět tisíc korun. Pachatelem nakonec nebyl vrah Otýlie Vranské, ale nenápadný účetní Miloslav Šmíd, který si vedle vlastní rodiny vydržoval také velmi náročnou milenku.
Když se Salač objevil na scéně, pamětníci sice podvědomě tušili, že ten hlas a oči odněkud znají, ale vizuální proměna byla stoprocentní. Pryč byl roztomilý Ždimera. Na obrazovce stál postarší nesympatický proplešatělý muž s tvrdými rysy. Pro diváky, kteří ho měli spojeného s nevinnými černobílými komediemi, to byl obrovský nezvyk. Salač však dokázal, že nebyl jen figurkou pro role studentů, ale pan Herec, který dokázal i na malém prostoru rozehrát mrazivou psychologickou partii. Zajímavostí je, že tato úloha není jediná, kterou v seriálu ztvárnil. Objevil se hned v prvním díle nesoucím název Smrt u jezera jako fotograf Jan Pospíšil.
S filmováním se Vladimír Salač rozloučil hořkou komedií Petra Kolihy podle předlohy Bohumila Hrabala Něžný barbar. O pár měsíců později, 31. května 1990, zemřel ve věku nevysokých pětašedesáti let.