Martin Štěpánek se narodil 11. ledna 1947 do rodiny legendárního herce Národního divadla Zdeňka Štěpánka a jeho o víc než dvacet let mladší druhé ženy Soni Grossové. Byl vytouženým dítkem, které se narodilo krátce po smrti svého staršího bratra Zdeňka, který v kojeneckém věku zemřel na záškrt. Rok po narození Martina přibyl do rodiny bratr Petr. Sourozeneckou sestavu dovršilo narození sestry Kristiny, která nepokračovala v herecké linii, jako její nevlastní sestra Jana, bratři Martin a Petr, nýbrž z ní vyrostla režisérka, scénáristka a dramaturgyně.
Martin si, i přes silné herecké zázemí, původně přál stát se lékařem. Po maturitě na gymnáziu nastoupil do nultého ročníku medicíny, nicméně herectví nakonec zvítězilo. Přešel na DAMU a už během svých studií účinkoval v Národním divadle, kde později hrál i jeho mladší bratr Petr.
Foto: David Sedlecký, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons
Petr Štěpánek a jeho žena Zlata Adamovská
V době svého prvního angažmá hrál významné role v několika inscenacích, např. dudáka Švandu ve Strakonickém dudákovi, Radúze v inscenaci Radúz a Mahulena, či Malcolma v Macbethovi. Pak přišel rok 1973 a mladý perspektivní herec byl z Národního divadla vyhozen, což prý obrečel. Dle Martina Štěpánka to bylo pro jeho politické názory. Několikrát byl prý lákán, aby vstoupil do komunistické strany, on však na rozdíl od svého bratra Petra vstup do partaje odmítl.
Poté hrál v Činoherním klubu, kde však po 3 letech nastal podobný scénář, a on pak byl následně 10 měsíců bez práce. V pořadu 13. komnata sdělil, že byl pro své politické názory postrachem divadelních ředitelů.
I přesto se nositel příjmení slavného otce dostal nejen k divadelnímu herectví, ale také před kameru. Ve filmu debutoval už roku 1964 v dramatu Obžalovaný, o dva roky později si zahrál například v komedii Ženu ani květinou neuhodíš. V 70. letech se objevil v komedii Čtyři vraždy stačí, drahoušku nebo v Kachyňově Tajemství velikého vypravěče, kde hrál po boku svého bratra hlavní roli spisovatele Alexandra Dumase staršího.
Velkého prostoru se mu dostalo v polovině 70. let ve Vávrově druhé části válečné trilogie s názvem Sokolovo, kde hrál Otakara Jaroše, který se proslavil hrdinskou obranou ukrajinské vsi Sokolovo. Velitel 1. roty 1. československého samostatného praporu se stal prvním cizincem ve druhé světové válce, kterému bylo uděleno nejvyšší sovětské vyznamenání Zlatá hvězda Hrdiny Sovětského svazu in memoriam.
Natáčení válečného velkofilmu provázelo nespočet problémů. „Největší problém byl s obsazením hlavní role kapitána Jaroše. Byla to postava přesně pro Brzobohatého. Ten dostal ale právě distanc kvůli hlavní roli v Kachyňově Uchu, a navíc ještě řekl v hospodě něco proti vstupu vojsk a někdo ho okamžitě udal. Směl hrát jen nesympatické role, ale rozhodně ne hrdinu od Sokolova,“ vzpomínal režisér Otakar Vávra ve své knize Podivný život režiséra. Nakonec volba padla na Martina Štěpánka, s jehož otcem měl Vávra dobré zkušenosti.
Foto: Rahbardis, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons
Radoslav Brzobohatý
To, co štáb během natáčení zažíval, na to jistě nikdy nezapomněl. Na Ukrajině, kde scény vznikaly, bylo tou dobou dvacet stupňů pod nulou a k tomu stepní vítr. „Z našeho štábu všichni to dobrodružství přečkali ve zdraví. Doplatil na to jediný osvětlovač, který se večer v Charkově opil, šel s děvkami, které ho obraly a nechaly ležet v mrazu pod mostem. Milice ho nalezla v pět ráno skoro zmrzlého, odvezli ho do nemocnice, tam ho ale špatně rozmrazili a chtěli mu ulíznout ruku. My jsme ho poslali letecky do Prahy a u nás ho dali naši lékaři do pořádku, stálo ho to tři prsty levé ruky,“ popsal Vávra.
Silný mráz nebyl jediným problémem. Během natáčení některých válečných scén šlo několikrát o život. Velmi nebezpečná byla například scéna, kdy německý tank projížděl hořící chalupou proti kostelu. Během průjezdu chalupou dopadla hořící sláma před průzor tanku, zaclonila průhled a tank se odchýlil od vytčeného směru k místu, kde leželi vojáci střílející na kostel. Situaci naštěstí zachránil přítomný sovětský major, který navigoval rádiem velitele tanku, takže tank nikoho nepřejel.
Do nebezpečné situace se málem dostal také Martin Štěpánek, který hrál Jaroše. A to vinou pyrotechnika. Ve scéně, kdy Jaroš umírá před kostelem, byly všechny výstřely vyřezány do dekorace kostelu tak, že zezadu byly vloženy patrony a vpředu omítnuty, aby nebyly vidět. Na každý výstřel byly připraveny otvory s patronami, které řídil režisér odpalováním od kamery. „Smrtelný výstřel byl zamontován v jeho uniformě v ochranné vestě. Takové výstřely byly také připraveny na kostelní věži, kde stáli herci s Jarošem. Kamera stála na pojízdné technické věži vedle. Když jsem tam zkoušel s herci, poslouchal nás ruský důstojník, který tam právě podle pokynů pyrotechnika vložil patrony. Důstojník se trochu zarazil a zeptal se mne: ,Tady budou stát lidi? ‘ – pak začal rychle zezadu patrony vytahovat a vyměňovat za jiné, slabší. Ten trouba pyrotechnik by nás tam všechny zabil,“ uvedl Vávra ve svých pamětech. Všichni natáčení naštěstí přežili. Nákladný snímek financovaný primárně vládou se v květnu 1975 dočkal slavnostní premiéry. Když pak Martin Štěpánek emigroval, nesměl se film promítat v kinech. Zakázány byly i další snímky, ve kterých se objevil.
Z odchodu Martina Štěpánka byli mnozí udivení. To, že se chystá za hranice, prý nevěděla ani jeho rodina. Když byl na své důvody odchodu za hranice dotazován, uváděl, že mu bylo vyhrožováno vyhazovem z vinohradského divadla, kam nastoupil po propuštění z Činoherního klubu. Tehdy se mu prý Jaroslav Moučka, šéf partaje v divadle, pokoušel promlouvat do duše, aby vstoupil do strany. Dle Martina mu prý Moučka sdělil, ať neblbne, že tam už jsou skoro všichni a že pokud tak neudělá, že jej asi budou muset vyhodit. Tehdy si Martin Štěpánek řekl, že už na to nemá sílu, že komunisti nedají pokoj. Když dorazil domů, sdělil manželce Jaroslavě Tvrzníkové, že se asi budou muset zabalit a odjet ze země.
To, že byl Martin Štěpánek pod tlakem komunistů, však popřela ve svých pamětech jeho kolegyně z vinohradského divadla Jiřina Švorcová, členka ÚV KSČ a předsedkyně Svazu českých dramatických umělců.
„Opravdu jsem nemusela Martina Štěpánka. Někde řekl, že jsme mu nabízeli členství ve straně a že to hrdě odmítnul, ale to je úplná blbost. Jediný člověk, o které vím, že jsme mu nabízeli členství ve straně, protože jsem u toho byla s ředitelem Míkou, byl Sváťa Skopal, který řekl, že radši půjde stavět metro, než by vstoupil do strany.“ Podle „Ženy za pultem“ Jiřiny Švorcové byl pak i nadále Skopal obsazovaný stejně jako dřív, i když vstup do strany odmítl.
Dle herečky byl Martin Štěpánek v Divadle na Vinohradech dokonce díky jejímu přičinění. V době, kdy byl mladý herec v angažmá Národního divadla, stejně jako jeho bratr Petr Štěpánek, měl prý termínovanou smlouvu do určitého data. „V té době tam byl šéfem činohry brácha Václav a řekl, že nemá důvod, aby tam měl oba Štěpánky, a vybral si Petra. Martin odcházel a přišel sem za mnou do bytu, seděl tady na terase i se svou maminkou a umlouvali mě, abych se za něj přimluvila u našeho ředitele Míky, aby ho vzal na Vinohrady. Míka tomu nebyl moc nakloněný, tak jsem mu nakonec řekla, že to bude vypadat, že Švorcovi jsou proti Martinovi zaujatí, což je blbé, a proto ho Míka nakonec vzal,“ uvedla Švorcové ve své knize.
Ať už to bylo jakkoliv, Martin Štěpánek se jednoho dne rozhodl, že s manželkou a dvěma dětmi opustí rodnou zem a vydá se do Rakouska, kde požádal o politický azyl. Tehdy velmi spoléhal na pomoc svých přátel. Výrazně mu prý pomohl Pavel Landovský a Pavel Kohout.
Štěpánek musel začínat od píky. Neuměl jazyk, neměl peníze, jeho žena, která byla rovněž herečkou se v Rakousku živila jako uklízečka. Vše se prý změnilo k lepšímu s příchodem do Německa, kde Martin působil v mnichovské redakci rádia Svobodná Evropa.
Do vlasti se s rodinou vrátil v roce 1994. Pro Svobodnou Evropu pracoval až do roku 2002, kdy byla zrušena česká sekce rádia, což nesl velmi špatně. Když nedostal nabídku na další spolupráci, byla to pro něj existenční rána. Živil se jako novinář, vrátil se i k herectví a dabingu. Do toho se stupňovali jeho problémy s alkoholem. Kvůli své rodině se proto rozhodl léčit.
Foto: Martin Davídek, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons
Martin Štěpánek, 2006
Zlom nastal, když jej oslovila ODS. V roce 2006 byl jmenován do funkce ministra kultury v první vládě Mirka Topolánka. Bohužel se tou dobou potýkal se zdravotními problémy. Lékaři mu nejprve odstranili nádor v oblasti krku, poté podstoupil chemoterapie. Postupem času je ale začal odmítat, nebuď mu po nich bylo velmi zle. Jeho problémy se začaly stupňovat. Poté, co mu odebrali jednu z ledvin, se mu obtížně chodilo. Prostřednictvím nervů zasáhly bolesti jeho kyčle a jeho přestávalo bavit žít. Jednoho dne se rozhodl učinit radikální krok.
Své trápení ukončil v roce 2010 výstřelem ze své legálně držené zbraně. Opět své nejbližší šokoval, dokonce i manželku, která o jeho úmyslech vůbec nic netušila.
VÁVRA, Otakar. Podivný život režiséra: obrazy vzpomínek. Portréty. Praha: Prostor, 1996. ISBN 8085190427.
GRACLÍK, Miroslav; VÁCLAV V. NEKVAPIL a ŠVORCOVÁ, Jiřina. Jiřina Švorcová osobně. 2010. ISBN 9788073884048.