Praha, do níž se po pandemii ve velkém vrátili turisté, se dlouhodobě nemůže zbavit velké nemoci. Podvodníků a agresívních prodejců, kteří na cizincích vydělávají těžké peníze za mizerné služby pravidlům navzdory. Politici je nedávno chtěli vyškolit a vymysleli novou vyhlášku, která měla tzv. deštníkáře z historických částí města vyhnat. Vydal jsem se na několik dní mezi ně, abych zjistil, jak tento polosvět s vlastními pravidly funguje. Zatím si spíš deštníkáři „vodí“ politiky.
Ty máš českej přízvuk, co doopravdy chceš?, ptá se mě s naštvaným výrazem prodejce v dolní části Václavského náměstí. Hrál jsem si pár hodin na turistu, ale odhalili mě celkem brzy. Zřejmě tomu pomohla i dříve odeslaná esemeska jednatelce společnosti, jež tenhle byznys provozuje. Věděla tak, že se o „deštníkáře“ zajímám. Prodejce jsem oslovil anglicky s tím, že se chci dozvědět co nejvíce o té slavné jízdě autobusem po historické Praze. Ta stojí v plné palbě až dva a půl tisíce korun. I další prodejci v červené vestě a s typickým deštníkem v ruce se mi po pár procházkách a konverzacích raději začnou vyhýbat. Stejně tak si stoupají zády k objektivu fotografa. Prodej na ulici – mimo kamenné obchody – je totiž v Praze zakázaný.
„Máme povolení od magistrátu, běžte si stěžovat tam,“ křičí na mě prodejce ještě z dálky. Přesto se mi podaří s některými lidmi z deštníkářského světa mluvit, ať už přímo s prodejci jízdenek, nebo s průvodci z autobusů, kteří se starají o okružní jízdu. „Je to dobrý přivýdělek, platí mě denně, odkud na můj plat berou, ale nevím,“ přiznává prodejce s pravděpodobně jihoamerickým akcentem, jenž nechtěl být jmenovaný.
Většina z těch, s nimiž mluvím, jsou cizinci. Ale narazil jsem i na Češku. Opět si přála zůstat v anonymitě. „Chtěli jen, abych uměla anglicky. Projedeme několikrát za směnu trasu a já jim občas popíšu, kde se právě nacházíme. A to je všechno,“ přibližuje. Jakou má smlouvu, říct nechce.
Jdu o kus dál a pokračuji v roli turisty ve vlastním městě. Připojím se ke skupině, které prodejce nabízí vyhlídkovou jízdu po metropoli autobusem. Z té je možné po dobu platnosti jízdenky kdykoliv vyskočit a zase znovu naskočit. Proto se jí také říká Hop-on, Hop-off. Turistům spolu s jízdenkou, jejíž cena se pohybuje od 780 korun do zmiňovaných takřka dvou a půl tisíce, dávají i noviny nazvané Prague Panorama Extra. O nich ale později.
Účastníci zájezdu
Samotná jízda je velkým zklamáním. Ostatně to naznačovalo již hodnocení v aplikaci Trip Advisor, kde si turisté vyměňují zkušenosti se službami v zahraničí. Necelá jedna a půl hvězdičky z pěti. „V autobuse je málo místa, o Praze jsme se nic nedozvěděli, celkově strašný zážitek a vyhozené peníze,“ líčí zkušenost z prosince loňského roku turistka Natalia. Podobných hodnocení jsou na internetu stovky. Přesto se prodejcům stále daří do autobusů nahánět nové a nové „oběti“. Jednou z nich jsem teď dobrovolně já.