Ania Jasińská, která studovala film a sochařství, a malíř Grzegorz Krawczyk se tehdy přestěhovali z Mazurska do venkovské oblasti u Praszky v jihozápadním Polsku. Dvojice, která se živí uměleckou tvorbou, pořádáním kreativních workshopů a dnes také provozem komorního ubytování, hledala místo, kde by mohla žít pomaleji a podle vlastních pravidel.
Když narazili na opuštěnou hájovnu uprostřed lesa, rozhodli se dát přednost pocitu před kalkulačkou. „Nebyl to racionální výběr. Spíš pocit, že sem patříme,“ vzpomíná dnes Ania.
Související
19 fotografiíProhlédnout si 19 fotografií
Do té doby projeli desítky nemovitostí. Některé byly praktičtější, jiné levnější, další připravené k okamžitému bydlení.
Žádná z nich v nich však nevyvolala pocit, který zažili při první návštěvě staré hájovny obklopené lesem a stínem mohutného dubu. Právě tehdy se rozhodli udělat krok, který z ekonomického ani praktického hlediska příliš smysl nedával.
Dům, který měl svůj příběh
Když nemovitost kupovali, nepořizovali si jen starý dům. Převzali i kus jeho historie. Původní majitelé zde žili ve skromných podmínkách a po léta se snažili místo udržovat vlastními silami. Přestože komfort nebyl jejich prioritou, vytvořili si k domu silné pouto.
„Bylo vidět, že ten dům měl někdo hodně rád. A to pro nás bylo důležité,“ říká Ania. S bývalými vlastníky se postupně spřátelili. Dům tak nevnímali jako anonymní položku na realitním trhu, ale jako místo s pokračujícím příběhem. Možná právě proto nikdy neusilovali o rychlou a dokonalou rekonstrukci.
Související
15 fotografiíProhlédnout si 15 fotografií
Opravy bez závodu s časem
První roky znamenaly především práci. Starý dům vyžadoval opravy téměř na každém kroku. Ania a Grzegorz však odmítli představu, že je nutné všechno předělat najednou. „Nechtěli jsme všechno hned. Spíš jsme dům i místo postupně poznávali,“ vysvětluje Ania.
Místo kompletní přestavby opravovali to, co bylo potřeba, a snažili se zachovat maximum původních prvků. Pomáhali přátelé i rodina. Dům se tak postupně stával výsledkem společného úsilí. Dnes mu říkají Na okraji času. Název nevznikl náhodou. Vystihuje způsob, jakým zde žijí – bez neustálého tlaku na výkon, rychlost a okamžité výsledky.
Nejdůležitější změnou nebyl dům
Po více než deseti letech od koupě si uvědomují, že největší proměnou neprošla samotná stavba. Proměnil se jejich život. Každodenní rytmus zde určují spíš roční období, počasí a světlo než kalendář plný úkolů. Práce nezmizela, ale získala jiné tempo. „Nejde o to nic nedělat. Spíš dělat věci jinak,“ říká Ania. Postupně zjistili, že právě tento způsob života je tím, co na jejich příběhu nejvíc přitahuje ostatní.
Související
22 fotografiíProhlédnout si 22 fotografií
Dnes nabízejí návštěvníkům dva pokoje. Ne jako klasické ubytování, ale jako možnost zažít na několik dní jiný rytmus života. Žádné večírky, animační programy ani seznam povinných aktivit. Jen les, starý sad, knihy, krb a ticho.
„Lidé sem jezdí být sami se sebou nebo spolu,“ říká Ania. Podle ní mnoho hostů překvapí, jak náročné může být nicnedělání. Právě proto si však cestu do hájovny nacházejí lidé, kteří hledají něco jiného než běžný víkendový pobyt. „Nejsme pro každého a je to tak v pořádku.“
Dům, který nikdy nebude hotový
Příběh Anii a Grzegorze může na první pohled působit romanticky. Oni sami ho ale popisují mnohem střízlivěji. „Neutíkali jsme. Jen jsme si vybrali jinou cestu.“ Po více než deseti letech dům stále není dokončený. A pravděpodobně nikdy nebude. Neustále se proměňuje stejně jako lidé, kteří v něm žijí.
„Možná je to na tom to nejdůležitější. Že to není uzavřený projekt,“ uzavírá Ania. Na konci lesní cesty tak nevznikl jen opravený dům. Vzniklo místo, které připomíná, že domov nemusí být investicí ani symbolem společenského úspěchu. Někdy je především vědomou volbou, jak chceme žít.
Zdroj: autorský článek