„Veřejnoprávní“ média šílí vizí snížení příjmů – a zmatení lidé vykřikují něco o konci demokracie, jako by snad přicházel Zmocňovací zákon. Přitom jsme jenom za zbytkem Evropy – už jenom deset zemí EU vybírá koncesionářské poplatky. Ve dnešní době je ale skutečná otázka jiná: Potřebujeme vůbec média veřejné služby? A jak by vlastně měla vypadat?

Stále narážím na báchorky o tom, jak jedině koncesionářské poplatky zajistí nezávislost médií a potažmo naši svobodu. Omyl. Koncesionářské poplatky vznikly tak, že na počátku 20. století neexistoval model, jak vybírat peníze za službu, kterou doslova vyzařujete do okolí. U novin je vztah mezi obsahem a poplatkem jasný, vy dáte kolportérovi peníz a on vám dá výtisk. Co ale dělat v případě, že obsah pumpujete doslova do éteru – a vy nevíte, kdo poslouchá?

Proto vznikl koncept koncese, tedy povinného přihlášení se k odběru obsahu při pořízení si zařízení schopného příjmu. Pokud si pořizujete rádio, je jasné, že budete poslouchat rádio. Pokud si pořizujete televizi, je jasné, že budete sledovat televizi. K čemu jinému by se taková věc použila? A právě proto vznikla fikce o tom, že kdo zařízení schopné příjmu vlastní, ho taky používá – a musí žádat o povolení (koncese). A kdo zařízení má, ale koncesi ne, to bude jistě černý pasažér – proč byste vlastnili něco, co nepoužíváte, že?

Tento předpoklad je mírně absurdní a značně zastaralý – a časem kolem něj vznikl docela velký balík ještě absurdnějších nařízení. Vzhledem k tomu, že význam rádia a televize neustále upadá, to většina mladých nehrotila přesně do okamžiku, kdy si naše „veřejnoprávní“ média rozhodla přivlastnit i digitální prostor – a místo toho, aby jako každý jiný skryla svůj obsah za paywall, tak ho prostě vystavila všem a zopakovala fikci, že kdo se na internet dostane, dělá to nepochybně proto, aby jejich obsah užíval, a tedy má koncesi platit taky.

Je to naprosto epochální volovina, projev absolutní nesoudnosti a nenažranosti – a dost to pošťouchlo věci tím směrem, že politici konečně hodlají model financování změnit. Ta změna je poměrně malá: Zruší se koncese a zavede se mandatorní (povinný) výdaj ze státního rozpočtu. To nepochybně dovolí státu zasahovat do vysílání, protože v případě koncesí by si stát musel prosadit změnu zákona o poplatcích a tím zasahovat do vysílání. (Ano, peníze v obou případech ve finále kontroluje stát, je to pouze jinak složité. A v obou případech to nakonec platíte vy.)

Stát ovšem míní šetřit a místo růstu rozpočtu ho chce ukotvit, což by vedlo k úspoře až 1,75 miliardy.

A tak se tisíce zaměstnanců „veřejnoprávních“ médií sešli, zazpívali si Modlitbu pro Martu a postěžovali si na to, že se málo oceňuje jejich význam pro svobodu, dějiny a tak vůbec. Evropa přitom přechází na placení médií veřejné služby z daní – a dělá to s vědomím, že dnes je trh tak bohatý, že „veřejnoprávní“ média skutečně nejsou jediným zdrojem informací a není tedy nutné, aby sloužila naprosto každému a jejich provoz stál tak velké balíky peněz.

Pravidelný přehled novinek

Věděl(a) jsi, že pravidelně odesíláme přehled nejzajímavějších článků a novinek? Přihlas se k odběru mailového newsletteru ve svém profilu.
Více informací najdeš
zde.

Podívej se na
ukázku.