Proč jste se do v našich podmínkách tak neobvyklého sporu pustila?

Jsem přesvědčená, že jsem jediná autorka Anděla Páně – námětu i navazujícího scénáře. Dokládají to všechny mé autorské smlouvy uzavřené s Českou televizí i ocenění, která jsem za svůj scénář dostala. Pan Strach to po dvacet let od premiéry filmu Anděl Páně ani nezpochybňoval. Po diváckém úspěchu muzikálu Anděl Páně, jehož libreto je také pouze mým dílem, se ale začal domáhat uznání (a tím samozřejmě i finančního ohodnocení) svých údajných autorských vkladů.

Bez scénáře není co financovat, není co točit. Na počátku je zkrátka slovo a bez slova není nic

K tomu je třeba dodat, že to, čemu se ve filmařském slangu říká technický scénář, je pouze literární scénář, který byl schválen do výroby a je rozepsán s technickými poznámkami pro účely realizace filmu. Technický scénář není režisérův spoluautorský počin. O ten se jedná jen v případě, že dojde ke změnám postav, jejich motivací a psychologie, k zásadním změnám celého příběhu.

Co od své žaloby čekáte?

Že pomůže definovat vklady jednotlivých profesí do filmu. V tomto případě vklad scenáristy a vklad režiséra. Na počátku každého filmu je stejně jako v bibli slovo. Scenárista vytvoří námět, který zpracuje do scénáře, přesvědčí producenta a ten sežene peníze, za které se projekt realizuje. Teprve pak do toho vstupují další profese: režisér, architekt, autor kostýmů, scény, hudební skladatel, kameraman, herci. Bez scénáře není co financovat, nesejde se žádný tým, není co točit. Na počátku je zkrátka slovo a bez slova není nic.

Anděl Páně pojednává o vztahu mezi Bohem a člověkem, o odpuštění, velkorysosti, lásce

Ze všeho nejvíc bych si však přála, aby tenhle bizarní a trapný spor co nejdřív skončil. Poškozuje to celý projekt. Diváci si tu pohádku zamilovali. Stojí na základních křesťanských principech, pojednává o vztahu mezi Bohem a člověkem, o odpuštění, velkorysosti, lásce, která si neklade podmínky. A teď se nad ní roztéká tahle podivná kaňka.

Foto: Archiv ČT – Jiří Červený

V Andělu Páně (2005) hrál popleteného anděla Petronela Ivan Trojan, Pána Boha Jiří Bartoška.

S režisérem Strachem jste přece spolupracovala mnohokrát.

Začali jsme příběhem z konce války Vůně vanilky v roce 2001, pokračovali Operací Silver A a pohádkou O dívce, která šlápla na chléb podle H. Ch. Andersena. Pokaždé jsme spolu bez problémů komunikovali. Vždycky se snažím navázat s režisérem přátelský kolegiální vztah, abychom mohli v příjemné atmosféře probírat technicko-režijní verzi mého scénáře.

Ve chvíli, kdy už je jasný rozpočet, herecké obsazení, lokace i počet natáčecích dní, se rodí stovky drobných změn a úprav, které se pak zpětně promítnou do scénáře. A ten si proto musím hlídat, aby se pod tlakem realizace nakonec „nerozsypal“. Aby se neztratily důležité významy, peripetie, vývoj postav. Dávám si do smluv, že se v mých scénářích nesmí provádět bez mého vědomí jakékoli úpravy.

Jak vůbec Anděl Páně vznikl?

V roce 2001 mě oslovili z České televize, zda bych neměla námět na nějakou vánoční pohádku. Od dětství jsem milovala pohádku Boženy Němcové O Pánubohu, která popisovala putování Pána Ježíše se svatým Petrem po zemi, kde odměňovali dobré i trestali špatné lidi.

Při jedné takové pouti světem rozhodl Pán Ježíš, že se jedna chudá dívka má provdat za líného statkářského synka. Svatý Petr nemůže pochopit, proč má tak krásné pilné děvče dostat takový budižkničemu. „Protože dá jeho životu smysl a bude ji tak milovat, že se napraví a stane se dobrým sedlákem,“ odpověděl Pán Ježíš. Z této inspirace se zrodil příběh anděla Petronela ve dvojici s Uriášem a vztah Dorotky a hraběte.

Kdy došlo na muzikálovou verzi?

V roce 2019 proběhlo první jednání s ředitelem Hudebního divadla Karlín Egonem Kulhánkem a oběma se nám nápad dát Andělovi Páně muzikálovou podobu velmi líbil. Byla to pro mě ale první zkušenost s divadelním textem, a ještě s tak náročným žánrem, jako je muzikál. Na tom, že se to tak povedlo, má obrovskou zásluhu i autor hudby a písňových textů Ondřej Brzobohatý, který vytvořil nádhernou hudbu a napsal k písním naprosto skvělé texty.

Nesnáším pokusy o pohádky vykonstruované podle nějaké aktuální módní ideologie. Pohádka přece nemá být školeníJaké místo zaujímají ve vaší tvorbě pohádky?

Jako autorka si u nich užiju komfort svobodné fantazie a vnitřní pohody. Vždycky pracuji s původními pohádkovými příběhy, s archetypy. Nesnáším pokusy o pohádky vykonstruované podle nějaké aktuální módní ideologie. Pohádka nemá být školení.

Od pohádek si zase ráda odskočím k nějakému vážnějšímu tématu. Do každé látky se při psaní vždycky hluboko ponořím a někdy je to dost nepříjemný proces. Když jsem třeba při Operaci Silver A psala scénu výslechu v Pečkárně, měla jsem na stole fotky přímo z prostor Petschkova paláce, kde gestapo vyslýchalo své oběti. Z ničeho nic mě při psaní přepadla taková hrůza, že se mi udělalo fyzicky špatně. Dodnes si to vybavuji. Pohádka mě pak z hlubin temnot vrací zpátky.

Za svůj scenáristický „výkop“ nejspíš považujete Dobrou čtvrť z roku 2005.

Rozhodně. Dostala jsem tehdy jako velmi mladá příležitost napsat vlastní velký seriál. Měla jsem naprostou svobodu při volbě tématu i zpracování, což nebývá zvykem.

Divácký zájem byl tak velký, že mě Česká televize oslovila, abych napsala ještě druhou řadu. Nejvíc ohlasů od rodičů i pedagogů jsem měla na postavu studentky Katky, která spadne do drog. Fantasticky ji zahrála Martha Issová. Dostala jsem několik tak dojemných dopisů od rodičů, kteří si sami prošli se svými dětmi peklo drogové závislosti, že mě z jejich příběhů dodnes mrazí.

Foto: Michaela Feuereislová

Z úspěchu stejnojmenného muzikálu se při premiéře v Hudebním divadle Karlín radovala s autorem hudby a písní Ondřejem Brzobohatým.

Co přišlo po Dobré čtvrti?

Splnil se mi scenáristický sen. Dostala jsem totiž nabídku navázat dalším pokračováním na legendární Nemocnici na kraji města Jaroslava Dietla. Mělo jít o třetí sérii po Nemocnici na kraji města po dvaceti letech. Představa producenta seriálu Borka Severy byla, že tentokrát by hlavní postavou celé ságy měla být žena. Okamžitě jsem si byla jistá, že to může být jedině doktorka Čeňková v podání Elišky Balzerové. Dalším požadavkem producenta pak bylo vrátit příběh seriálu co nejvíc zpět do prostředí nemocnice a znovu ho obohatit humorem, se kterým uměl Jaroslav Dietl pracovat velmi jemně a přesně.

Jak jste na to šla?

Měla jsem velmi pečlivě nastudovanou Dietlovu původní Nemocnici a snažila jsem se maximálně přiblížit jeho stylu stavbou děje i rozvojem psychologie postav. Základní vztahová schémata jsou v Dietlových seriálech budovaná jako pyramida. Na jejím vrcholu vždy stojí archetypální mužská či otcovská postava. To byl nejen primář Sova, ale i Pláteník v Okrese na severu, Jakub sklář, Honza Hamr z Nejmladšího z rodu Hamrů. Jsou to vždy postavy, které jdou se ctí, odvahou a odhodláním do velkých profesních střetů.

Dietlovy hrdiny by každý z nás chtěl mít po svém boku. Proto jsou jeho seriály tak uhrančivé

Profese a rodina jsou alfa omega jejich životů. Nikdy nejsou narcistní ani malicherní. Jsou to lidé, kteří přinášejí pozitivní změny, jsou čestní, stateční a přesvědčiví. Možná je to až pohádkový ideál, ale každý z nás by chtěl mít takové osobnosti po svém boku. Proto jsou Dietlovy seriály tak uhrančivé a máme je stále rádi.

Neodrazoval vás neúspěch druhého pokračování? Mnoho lidí z oboru mě na začátku varovalo, že to srovnání s Dietlem dopadne vždycky velkým karambolem a že budu mít v zádech šik hereckých hvězd, které se nebudou chtít podřídit koncepci mladé nezkušené scenáristky a pojedou si po svém. Ani jedno se ale nestalo a já na svoji Nemocnici vzpomínám jako na velkou školu a skvělý tvůrčí zážitek.

Jak to probíhalo?

Vypracovala jsem pro všechny hlavní postavy velmi podrobný koncept a ten pak poslala všem hlavním představitelům s tím, aby mi sdělili svůj názor, ještě než začnu psát scénář. S paní Balzerovou, Maciuchovou, Štěpánkovou, s panem Abrhámem jsme se sešli a bylo to prostě úžasné. Potěšilo mě, že je moje vize jejich nových příběhů bavila a že přicházeli se spoustou zajímavých detailů a postřehů, jak postavy, které tak důvěrně znali, ještě rozvíjet.

Zvlášť hezký zážitek mám s Libuší Šafránkovou, která už měla hrát v původní Dietlově Nemocnici, ale otěhotněla a sešlo z toho. Říkala jsem si, že právě ona má velký smysl pro humor a může vnést jako nová vrchní sestra do osudů ředitele nemocnice Arnošta Blažeje nový paprsek světla.

Paní Šafránková měla z mého nápadu radost, ale měla jedno přání. Hrála už před časem trošku podobnou postavu v Četnických humoreskách a přišlo by jí nepoctivé ji opakovat. Nabídla jsem jí tedy jinou postavu, ale ta měla mnohem menší prostor. To paní Šafránkové vůbec nevadilo. Hrála postavu novinářky, která finguje nejrůznější choroby a úrazy, aby mohla při pobytu v nemocnici sepisovat humorné historky pacientů. Byla neskutečně roztomilá a vtipná.

Pak přišla oceňovaná Operace Silver A. Čím vás druhá světová válka tak přitahuje?

Říkám, že jsem poslední válečná generace. Moji rodiče zažili protektorát jako děti a jejich rodiny neprožily válku v žádném závětří, takže bylo o čem vyprávět a rodinné vzpomínky se mi vryly pod kůži. Byla to hraniční doba, která stavěla lidi do osudových dilemat. To je pro autora doslova živná půda.

Foto: Archiv ČT

Operace Silver A líčí osudy parašutistů, vyslaných z Anglie, a Čechů, kteří jim pomáhali. Pomsta gestapa byla krutá.

Myslím, že o protektorátu toho stále moc nevíme, a mrzí mě, že médium, které by se látkám se závažnou historickou tématikou mělo věnovat, tak nečiní. Bohužel mi v České televizi leží čtyři velké projekty, které se váží k tomuto období, a můžu jen s nadějí doufat, že se jednou stane zázrak a místo neustálých plytkých detektivních seriálů se opět začnou věnovat veřejnoprávní tvorbě.

O jaké scénáře jde?

Mám tam velký seriál o bratrech Mašínových, který jsme s manželem začali psát hned po Operaci Silver A. Česká televize nás tehdy oslovila s nabídkou napsat látku o odsunu. Můj manžel našel velmi zajímavý příběh o roli švagra generála Mašína v odsunu Němců v Jeseníkách.

Z toho se zrodila seriálová freska o rodu Mašínových. Naše koncepce by, myslím, jednou provždy utnula diskuse o tom, jestli jsou Mašíni vrazi nebo superhrdinové, a otevřela by racionální pohled na jejich příběh.

V dalším šuplíku se v ČT válí můj příběh herce Jana Pohana, který se narodil v německé rodině a poté, co osiřel, jej adoptovala rodina českého důstojníka. Během války se u jejich dveří náhle objevil jeho starší bratr v uniformě SS a rozjela se velmi dramatická sága. U ledu leží rovněž napínavý čtyřdílný seriál o králi českých konfidentů Jaroslavu Nachtmannovi. A na čekačce tam je i můj seriál Tisíce hlasů o dějinách československého rozhlasu v letech 1926 až 1945.

Na čem nyní pracujete?

Aktuálně na projektu, který beru jako dar. Oslovila mě slovenská výtvarnice a režisérka Lenka Ivančíková a připravujeme spolu poetický celovečerní animovaný film, částečně kreslený, částečně loutkový. A protože mě díky muzikálu Anděl Páně začalo bavit psát pro divadlo, tak jsem se zaměřila i tímto směrem.

Film, televize, divadlo… Pohráváte si i s myšlenkou, že byste napsala knihu?

Už dlouho nosím v hlavě příběh svých dědečků. Jeden byl elektrikář, druhý tesař, oba prošli první světovou válkou, třicátými lety poznamenanými nezaměstnaností a bolestnými ztrátami nejbližších. Byli to úplně obyčejní, prostí, ale velmi kultivovaní muži s mnoha zájmy. Snažili se, aby jejich děti dosáhly co nejlepšího vzdělání.

Když se díky mým rodičům poznali, velmi se spřátelili. Jejich přátelství bylo tak silné, že poté, co oba skončili v nemocnici a jeden z nich zemřel, nesmělo se to tomu druhému říct, aby to nevzdal. Byli to rovní čestní chlapi, naprosto oddaní svým rodinám, o které se vzorně starali, a přitom se neproměnili v poslušné bačkory. To je něco, co asi dnes mnoho žen u svých partnerů postrádá. Vlastně to byli právě takoví muži, o jakých uměl psát Jaroslav Dietl.

Jak se žije českému scenáristovi v roce 2026?

Upřímně řečeno, nechtěla bych dnes začínat. Požadují se vlastně dva žánry: kriminálka, což je už úmorné, a ženská romantická komedie, kde jsme klesli s vkusem až pod podlahovou krytinu.

Foto: Archiv ČT

V dramatickém příběhu z konce války Vůně vanilky se před kamerou setkali Bára Munzarová a Jiří Dvořák.

Jednou jsem si spočítala, že za jediný průměrný den odvysílala ČT, Nova a Prima zhruba třicet kriminálek všeho druhu. Každý takový příběh začíná vraždou, pak obvykle dojde k další a té třetí se podaří zabránit dopadením pachatele.

Takže se vlastně jako forma televizní zábavy divákům servíruje minimálně přes šedesát vražd denně, a další porci nabízejí ještě specializované kanály. Nevěřím, že by se taková masáž vraždami nepropsala divákům do psychiky.

Vzpomínám si, jak ČT za covidu otevřela kanál ČT 3, kde reprízovala archivní věci, na které jinak nebyl v programu prostor. Neběžely tam jen staré estrády, ale i spousta skvělých filmů a televizních inscenací například s Luďkem Munzarem, Viktorem Preissem, Josefem Abrhámem. Ukázalo se, jak bývala Česká, vlastně Československá televize i v okleštěné době socialismu ambiciózní v tématech, byť za skromných realizačních podmínek.

Těžká dramatická témata byla běžnou součástí programu. Na to jsme bohužel rezignovali a já si neumím představit, co by se muselo stát, aby se tvorba České televize znovu otevřela náročným tématům, která si komerční stanice nemůžou dovolit.