Detektiv Carl Mørck v novém pokračování série Oddělení Q říká, že člověk nemusí o lidech vědět všechno, aby jim mohl důvěřovat. Kolik toho musíte o postavách vědět vy, než je pustíte na stránky?

Holmová: Pro nás to bylo specifické, protože jsme policisty Carla, Asada nebo Rose v podstatě zdědily po Jussim. Dlouhé měsíce jsme strávily čtením předchozích knih ze série a děláním si poznámek. Zaznamenaly jsme si třeba to, jak Asad mluví nebo jaké jsou motivace a minulost postav. Musely jsme je poznat opravdu důkladně, než jsme tuhle knihu vůbec začaly plánovat.

Boltherová: Pomáhá nám, že můžeme Jussimu kdykoliv zavolat a zeptat se ho, co by Carl Mørck v dané situaci dělal. Jussi nám také zdůrazňoval, že ačkoli si čtenáři myslí, že v detektivce je nejdůležitější zápletka, pro něj jsou to vždy postavy a vztahy mezi nimi.

V jedenáctém díle představujete novou postavu, Francouzku Helenu Henryovou. Chtěly jste skrze ni vnést do příběhu jinou kulturu nebo ženský pohled na věc?

Boltherová: Jelikož jsme obě ženy, přišlo nám přirozené přidat novou ženskou postavu, zvláště když Carl Mørck je teď v podstatě na odchodu. Helena je napůl Francouzka a napůl Dánka, což vede k vtipným situacím, protože má občas problémy s jazykem.

Kdo jsou autoři série Oddělení QJussi Adler-Olsen, narozený 2. srpna 1950, je světoznámý dánský autor krimi. Jeho knihy byly přeloženy do více než čtyřiceti jazyků. Původně působil jako vydavatel, redaktor či hudební skladatel.Line Holmová, která se narodila 26. července 1975, je dánská investigativní novinářka a úspěšná autorka thrillerů. Vedle kriminálních románů psaných v tandemu se Stine Boltherovou vydala také tři populárně-naučné knihy, například o největší loupeži v dánské historii.O rok mladší Stine Boltherová je dánská televizní moderátorka, novinářka a spisovatelka, jež se specializuje na oblast kriminalistiky a soudnictví. Působila na televizní stanici Kanal 5 nebo v deníku Ekstra Bladet. Za patnáct let své žurnalistické praxe získala hluboký vhled do policejní práce.

Holmová: Upřímně jsme o tom nikdy nepřemýšlely jako o mužském nebo ženském hlasu, ale zároveň jsme pomocí Heleny chtěly rozbít zažité stereotypy. Opravdu nemám ráda klišé, že by ženy v detektivkách měly být vždycky krásné, štíhlé a upravené, zatímco muži jsou ti zádumčiví a silní. Naše Helena je proto svalnatá a zručná v tesařině.

Boltherová: Snažíme se, aby postavy nebyly černobílé nebo příliš dokonalé. Třeba Rose v naší knize bojuje s váhou a chce zkusit nové léky na hubnutí, což je teď v Dánsku kvůli aktivitám farmaceutické firmy Novo Nordisk obrovské společenské téma.

Jaké pro vás bylo převzít otěže věhlasné série?

Boltherová: Byla to samozřejmě obrovská výzva a cítily jsme směsici překvapení a pocty. Já jsem byla pro to hned říct ano, Line byla trochu opatrnější. Klíčové bylo ujištění, že Jussi tu pro nás bude i nadále a pomůže nám.

Holmová: Byla jsem nervóznější, protože série se po celém světě prodalo třicet milionů výtisků. Přiznám se, že jsem se trochu bála, jestli nám Jussi nebude do všeho mluvit. Byl ale nesmírně velkorysý a důvěřoval nám. Řekl nám: Dámy, teď je to na vás, vymyslete, co chcete udělat. Schválil nám drtivou většinu nápadů. Vědomí, že nevydáme nic, co by se mu nelíbilo, nás uklidňovalo.

Jussi Adler-Olsen se nechal slyšet, že ho psaní vlastně vůbec nebaví. Jak to máte vy?

Holmová: Je to tvrdá práce. Jsou dny, kdy mě psaní moc baví a jde mi samo, ale jindy musím o každé kapitole hluboce přemýšlet. Na rozdíl od Jussiho na příběh myslím pořád. Když jdu běhat, nakoupit nebo se sprchuji, právě v takových chvílích většinou vyřeším největší zádrhely v textu.

Boltherová: Jussi má svůj rituál. Dá si lékořicový pendrek, dvacet minut intenzivně píše a nesmí se zvednout od stolu. Pak vstane a už na knihu nemyslí. Práci nám ale nezávidí. Říkal nám, že ve svých pětasedmdesáti letech skončil hlavně proto, aby nemusel pořád cestovat po světě a propagovat knihy a mohl být víc s rodinou.

Foto: Host

Line Holmová (vlevo) a Stine Boltherová mají žurnalistické zázemí.

Jak vypadá vaše spolupráce ve dvojici?

Boltherová: Jakmile máme hotový podrobný plán děje, který má rozsah asi šedesáti stran, rozdělíme si kapitoly a postavy a souběžně je píšeme. Já jsem spíše noční sova, nejvíce inspirace ke mně přichází v průběhu dne.

Holmová: Já zase vstávám brzy a pracuji v režimu běžné pracovní doby od devíti hodin do čtyř odpoledne, než se děti vrátí ze školy.

Vaše knihy jsou pověstné precizními detaily z různých oborů od pyrotechniky po patologii. Co nejpodivnějšího jste pro Oddělení Q zjistily?

Holmová: Volala jsem rybářům ze severního Jutska, abych se dozvěděla, jak vypadá lodní motor nebo kudy přesně plují. Čtenáři dnes především o policejní práci mají tolik informací, že si nemůžeme dovolit žádnou chybu.

Boltherová: Řešily jsme také výrobu bomby. Zjišťovala jsem od expertů, jak ji umístit na loď, aby šla ke dnu. Lidé z našeho nakladatelství se pak ale vyděsili, že nemůžeme publikovat recept na výbušninu, tak jsme z textu odstranily podrobnosti.

Ve vašem dalším společném románu Pro dítě to nejlepší otevíráte bolestivé, dlouho tabuizované téma dánských experimentů na grónských dětech. Proč je podle vás detektivka vhodnou formou, jak lidem připomínat stinné střípky historie?

Holmová: Není to nic nového, v severské krimi literatuře existuje velká tradice psaní o negativních stránkách společnosti. Detektivka se občas označuje za pašeráckou loď témat, o nichž se veřejně těžko hovoří. Jako novinářky musíme být vždy neutrální, v románech naopak můžeme tyto věci osobitě komentovat.

Boltherová: V době, kdy jsme tuto knihu psaly, se v Dánsku o jeho historickém vztahu ke Grónsku skoro nemluvilo. A pak, pár let po jejím vydání, se dánská premiérka těmto dětem, jež byly o půlstoletí dříve odebrány ze svých rodin, oficiálně omluvila. Dalo by se říct, že jsme tu celospolečenskou diskusi předpověděly.

Holmová: Dánsko se se svou minulostí do jisté míry srovnalo. Tamní lidé si uvědomují, že i když to tehdy úřady myslely dobře, bylo to naprosto špatně.

Proč podle vás svět tolik fascinují temné příběhy z vaší jinak bezpečné a pokojné země?

Boltherová: Nejspíš právě proto, že je u nás takový klid. Lidé potřebují trochu dramatu a chtějí se u čtení bát.

Holmová: Myslím si, že detektivka je dnes už taková feel-good (pozvedávající náladu – pozn. red.) literatura. Čtenář sice zažije něco špatného, ale ví, že dobro nakonec zvítězí nad zlem, tedy většinou. V dnešní nejisté době tohle ujištění potřebujeme.

LÉTO S LITERÁRNÍMI ESYK létu patří prázdniny a dovolené. Leckterý z nás si již dlouhé týdny chystá kulturní seznam toho, co chce zhlédnout v divadle, na platformách, v televizi a v kinech. K našemu volnému času, lidí z kulturní sekce Novinek/Práva, patří knihy, které máme na stolech a které si chceme právě nyní užít. Jste na tom stejně? Tak vás třeba potěší náš seriál Literární esa. Připravili jsme pro vás jedenáct rozhovorů se spisovateli a spisovatelkami, kteří přijeli v uplynulých týdnech do Česka, aby zde propagovali své knihy. Dohromady jich ve světě prodali desítky milionů. My jsme je vyzpovídali a doporučujeme je jako „jména“ ke čtení.