Narodil se jako Josef Vladimír Řepa 8. listopadu 1900 na Královských Vinohradech, které tou dobou byly ještě samostatným městem nedaleko Prahy. Vladimírův otec Josef byl krejčí a pocházel z Golčova Jeníkova. Maminka Anna, rozená Kacovská, byla rodačkou z Králova Městce.
Utekl ke kočovné společnosti
Řepu to od dětství více než ke krejčovskému řemeslu táhlo k divadlu. Hrával s ochotníky a lehkým múzám podlehl natolik, že v sedmnácti utekl z domova k divadelní společnosti ředitelky Kolaříkové na Kladně. V rozmezí let 1918 až 1919 hrál u divadelní společnosti ředitele Jeřábka. Od roku 1920 se již pohyboval na scénách kamenných divadel. Rok působil v Plzni, krátce vystupoval v Českých Budějovicích a nějaký čas pobýval i v Bratislavě, kam na počátku republiky odcházela celá řada českých herců, aby pomohla budovat slovenské divadelnictví.
Nakonec Vladimír Řepa odešel do Prahy a začal hrát v Uranii. V roce 1922 jej režisér Jaroslav Kvapil angažoval do Vinohradského divadla. Vladimír tu prošel obrovským vývojem. Od klackovitých výrostků se propracoval k náročným charakterním rolím. V roce 1948 kývl na novou nabídku a posílil činoherní soubor Národního divadla. Po roce první scénu opustil, aby se stal hereckým zaměstnancem Československého filmu, ale již v roce 1952 se do Národního vrátil a tentokrát mu zůstal věrný až do své předčasné smrti.
Nástup zvuku jej málem zničil
Před kameru se poprvé postavil v době, kdy byl film ještě němý. V roce 1925 ztělesnil mládka Tondu Kolenatého v komedii Z českých mlýnů režisérů Innemanna a Seidla a básníka Boleslava Jablonského ve snímku Josef Kajetán Tyl, opět pod režijní taktovkou Svatopluka Innemanna. Do konce němé éry si stačil zahrát ještě úředníka v Románu hloupého Honzy a policistu v Pancéřovém autě. S nástupem zvuku se zdálo, že se zařadí mezi ty herce, kteří odlišný způsob hraní nezvládli a ze stříbrného plátna zmizeli. Režiséři v Řepovi na počátku třicátých let viděli pouhého epizodistu. Vladimír změnu ale nakonec ustál a do konce třicátých let se propracoval v jednoho z nejčastěji obsazovaných herců v Československu. Diváci jej mohli zaznamenat jako hostinského v Cechu panen kutnohorských, coby konfidenta Bendu v Batalionu nebo jako velkostatkáře Kubelku v Dívce v modrém. Z filmu do filmu šel i v době okupace. Stal se kupříkladu Kudrnou v Čápově adaptaci Babičky či sluhou Jeřábkem v Tetičce.
Foto: Unknown/Wikimedia Commons/Public Domain
Vladimír Řepa v roce 1927
Ani po válce se pro něj situace nezměnila. Nadále se objevoval v několika filmech ročně. Konšela kupříkladu ztělesnil v Nezbedném bakaláři, rychtáře v Temnu, brusiče Zárubu v Karhanově partě, pekařského mistra v Císařově pekaři, rekreanta Herzána v Dovolené s Andělem, předsedu JZD v Plaveckém mariáši, novoměstského konšela Bradatého v Janu Žižkovi či kutnohorského měšťana v Proti všem. Film Vladimíra Řepu miloval, i když mu nedopřával velké role. Herec se stal rázovitým figurkářem, hrál obyčejné lidi, řemeslníky, úředníky či policisty. Vždy jim dokázal vtisknout velkou míru autenticity a lidskosti.
Hlavní role v budovatelské komedii
Jedinou hlavní roli nakonec Vladimír Řepa dostal v dobové agitce Racek má zpoždění, kde ztvárnil pekaře Jana Racka. Budovatelská komedie vypráví o pekaři Rackovi, zručném pracovníkovi, skvělém kuchaři a vášnivém chovateli holubů, který má však jednu obrovskou chybu. Nemá pochopení pro uhelné brigády. V závodě proto způsobí mnoho nepříjemností. Holubářská vášeň ho však jednoho dne přivede do kladenského dolu, kde si omylem odpracuje směnu, seznámí se s horníky a na podobné akce náhle pohlíží z úplně jiného úhlu. Na rozdíl od povaleče Kutílka, který se svých názorů nevzdá, a nakonec nedopadne dobře. Řepa tak svoji největší roli nakonec bohužel odehrál ve filmu pochybných kvalit.
Svůj úplně poslední film Poslušně hlásím, v němž hrál rytmistra Königa, již nestačil dokončit. Režisér Steklý tak musel některé scény dodatečně upravovat.
Vladimír Řepa byl hereckému řemeslu naprosto oddán. O jeho soukromém životě se toho ví velice málo. Je známo, že se v roce 1924 oženil s Hanou Černíkovou a že většinu svého života prožil na Vinohradech, kde postupem doby vystřídal několik adres. Zemřel náhle 19. srpna 1957 ve věku padesáti šesti let. Místo svého posledního odpočinku našel na Vinohradském hřbitově.