Jak se staví ke stále zamotanějšímu nákupu 62 francouzských houfnic Caesar za 10,3 miliardy korun? A jak prožíval etapu, kdy mu chtěl Národní bezpečnostní úřad odebrat prověrku, bez níž je jako voják nepoužitelný?
I to jsou témata, která reportér deníku Aktuálně.cz probral s Miroslavem Hlaváčem krátce před jeho jmenováním novým náčelníkem generálního štábu.
„Chtěl bych, aby byla ještě silnější. To znamená, aby byla schopná reagovat na krize, aby občané cítili, že je mnohem akceschopnější,“ odpovídá Hlaváč na otázku, v jakém stavu chce armádu za čtyři roky předat svému nástupci.
Pro rozhovor jste vybral prostory Armádního muzea Žižkov. Jsou pro vás vojenské tradice, historie legií a českých vojáků důležité?
Je to pro mě důležité. Součástí přípravy a výchovy vojáka by měla být historie i tradice, abychom je všichni znali, protože z historie můžeme čerpat pro dnešek i pro budoucnost. Aniž bych věděl, že to dotáhnu až do nejvyšších pater armády, tak mě historie vždycky zajímala, vždycky mě bavila. Pro mě je to přirozená součást této práce. To prostředí je mi blízké a příjemné.
V minulosti jste měl blízký vztah s Jaroslavem Klemešem, nejdéle žijícím výsadkářem, který seskočil za války do protektorátu. Jak jste k sobě vy dva našli cestu?
Když jsem se stal velitelem 4. brigády rychlého nasazení a on byl tehdy patronem 43. výsadkového praporu, poznali jsme se na společenské akci. Padli jsme si do oka a začali si rozumět, měli jsme k sobě osobnostně blízko a postupem času pro mě začal být pan Klemeš blízkým přítelem. A tak vnímal i on mě.
V jeho posledních letech ve vojenské nemocnici (zemřel 7. srpna, 2017, pozn. red.) jsem za ním jezdil prakticky každý den. Vedli jsme spolu hodinové rozhovory. Potkali jsme se sice později, než jsme možná mohli, ale o to to bylo intenzivnější. Myslím, že to přátelství bylo velice, velice silné.
Je v Česku o válečné veterány postaráno dobře? Umí se armáda postarat o své hrdiny?
Ano. Samozřejmě vždycky je co vylepšovat, protože potřeby se v průběhu času mění. Ale je to mnohem lepší, než to bývalo – například když se vojáci vraceli z Perského zálivu.
Chtěl bych dál vytvářet podmínky lidem, pro které je složité zvládnout přechod z armády do civilu. Tam si myslím, že je pořád co zlepšovat.Foto: Lukáš Bíba, Economia
Vy sám jste válečným veteránem – prošel jste Balkánem i Afghánistánem. Vidíte z vlastní zkušenosti něco, co je třeba zlepšit?
Určitě prohlubovat komunikaci s válečnými veterány tak, aby cítili, že o ně je zájem, že se na ně nezapomnělo. Chtěl bych dál vytvářet podmínky lidem, pro které je složité zvládnout přechod z armády do civilu. Tam si myslím, že je pořád co zlepšovat – a na to bych se chtěl určitě podívat.
Měl jste mezi přáteli někoho takového, kdo z armády odešel a v civilu se pak složitě „protloukal“?
Měl jsem jednoho kamaráda, u kterého to bohužel došlo tak daleko, že se upil. To je takové moje memento, že každý si zaslouží, abychom se mu věnovali, když něco udělal pro tento stát.
Kdyby se konkrétně o tohoto člověka stát postaral líp, mohl by být ještě naživu?
Ona je to vždycky kombinace různých faktorů. Samozřejmě stát mohl udělat víc, ale je to spíš o lidském přístupu okolí a na tom daném člověku. Takže já bych úplně nevinil stát, že za všechno může. Každý má nějakou svoji osobní odpovědnost, ale má taky kolem sebe lidi, kteří možná mohli dřív zareagovat, upozornit.
„Zpětně nelituji“Vojákem jste celkem 47 let. Máte v paměti nějaké období, kdy to nebylo dobré, kdy jste si říkal, že skončíte?
Několik takových okamžiků jsem během své vojenské kariéry zažil, lhal bych, kdybych tvrdil, že ne. První přišel hned, když mě ve čtrnácti letech máma posadila do speciálního vojenského vlaku, kam nastupovali ti čtrnáctiletí kluci a pak zase postupně vystupovali. Ten vlak jel z Chebu a skončil až někde v Košicích nebo v Prešově. Domů jsem se vrátil po dvou a půl měsících na konci října. Zpětně nelituji, že jsem zůstal. Pro mé čtrnáctileté já to ale nebylo jednoduché.
Těch těžkých okamžiků pak bylo víc, jako třeba první nástup k útvaru po ukončení střední školy. Ale nikdy to nebylo tak zásadní, aby mě to donutilo ukončit kariéru.
Když se zhruba před deseti lety psalo, že bojujete o bezpečnostní prověrku, byl to jeden z těch těžkých okamžiků?
Ano, to jsem si konstantně kladl otázku, co jsem udělal špatně. A samozřejmě – já neříkám, že jsem nikdy v životě neudělal chybu – ale já nevěděl, jakou chybu jsem udělal. Bylo to pro mě těžké období, protože jsem ve službě pro stát a v armádě viděl smysl svého života.
A pak vám prostě Národní bezpečnostní úřad (NBÚ) řekl, že vám prověrku dává zpátky?
Dostal jsem vyrozumění od NBÚ, že se zahajuje proces odebrání prověrky, která mi potom byla opravdu odebrána. Já podal odvolání a na základě toho jsem dostal vyrozumění z Národního bezpečnostního úřadu, že důvody pro odebrání prověrky pominuly, a já ji dostal zpátky.
Kvůli čemu vám ji chtěli odebrat? Dozvěděl jste se to někdy?
Ne, nikdy jsem se to nedozvěděl a zpětně jsem po tom ani nepátral.
„Dodnes slouží jak ta houfnice, tak já“Vaše první štace v armádě byla v roce 1983 dělostřelecká četa. Byly už tehdy ve výzbroji houfnice DANA?
Já jsem začal v Klatovech u raketometného oddílu, tam byly „grady“. Začínal jsem na pozici velitele průzkumné čety po střední škole v osmnácti letech a to právě probíhalo zavádění vámi zmíněných samohybných dělostřeleckých houfnic DANA. Takže ano, kariéru jsem začínal s touhle houfnicí. A dodneška slouží jak ta houfnice, tak já.
Jak vnímáte, že tahle houfnice je pořád hlavní zbraní českého dělostřelectva?
Není to dobře, už kvůli lidem, které chceme získávat do armády. Pokud chceme nalákat mladší generaci na nové zbraňové systémy a technologie, aby pro ně ta práce byla zajímavá, nemůžeme jim nabízet něco, s čím pracovali jejich dědové anebo tátové.
Děláme všechno pro to, aby dělostřelci v Jincích konečně dostali to, co jim náleží a co potřebují pro zajišťování obrany České republiky. Se stejným problémem se potýkají i další útvary. S klidem ale mohu říct, že na změnách se odvádí obrovský kus práce.
Pokud chceme nalákat mladší generaci na nové zbraňové systémy a technologie, aby pro ně ta práce byla zajímavá, nemůžeme jim nabízet něco, s čím pracovali jejich dědové anebo tátové. Foto: Lukáš Bíba, Economia
Podaří se během příštích čtyř let, kdy byste měl být náčelníkem generálního štábu, modernizaci dokončit a všech 62 francouzských houfnic Caesar převzít?
Já tomu věřím a už z pozice prvního zástupce náčelníka generálního štábu pro to dělám všechno. Kdybych tomu nevěřil a nedělal pro to všechno, tak prostě do té funkce nemůžu nastoupit.
Čili varianta nákup stornovat a začít úplně od nuly není řešením?
Nikdy neříkej nikdy, ale pro mě to je nepředstavitelná situace, vrátit se zpátky o nějakých pět až sedm let. Ovlivnilo by to velké množství věcí, mělo by to negativní dopad na morálku lidí u 13. dělostřeleckého pluku. To si teď nedokážu ani připustit.
Dlouho jste byl v čele 4. brigády rychlého nasazení. Bude i její přezbrojení vaše priorita?
To, co je pro ni stěžejní, je projekt kolového bojového vozidla pěchoty. My už máme vojenské doporučení pro ministra obrany i pro vládu a teď čekáme, jak rozhodnou. Jestli budou akceptovat naše vojenské doporučení, vyžádají si dodatečné informace, anebo úplně rozhodnou jinak.
Miroslav Hlaváč (1965)
V armádě je od roku 1979, kdy nastoupil na vojenskou střední školu. Do roku 1989 působil v Klatovech u dělostřelců a nastoupil na Vysokou vojenskou školu pozemního vojska ve Vyškově.
Než se v roce 2016 posunul na generální štáb, velel 4. brigádě rychlého nasazení a prošel několika velitelskými funkcemi u dělostřelectva.
Prošel několika zahraničními misemi (Bosna a Hercegovina, Kosovo, Afghánistán).
V roce 2023 se stal v hodnosti generálporučíka 1. zástupcem náčelníka generálního štábu.
A to vaše doporučení je jaké?
To bohužel nemůžu říct, podléhá určitému stupni utajení. Ten důvod je takový, aby ta rozhodnutí – jak naše, tak vlády – nebyla ovlivňována a aby se skutečně rozhodlo to, co je pro naši armádu nejlepší.
Ministr Jaromír Zůna už oznámil, že by chtěl jít cestou otevřené soutěže. Nemůže to jít proti vašemu vojenskému doporučení?
Pokud to ministr takto vládě doporučí, uvidíme. Samozřejmě je to nejčistší forma nákupu, ale je delší a my to budeme muset akceptovat. To tak prostě je.
Čas na to máte?
V našich plánech máme přezbrojení 4. brigády naplánováno tak, aby se to stihlo i cestou veřejné soutěže.
Předat armádu silnější, než je dneskaJak vidíte českou armádu nyní a jaká by měla být za čtyři roky, až ji budete jako náčelník opouštět?
Určitě bych chtěl, aby armáda disponovala kvalitním personálem, který bude služba naplňovat. Budu chtít, aby byla přezbrojená těžká 7. mechanizovaná brigáda, abychom zaváděli nové technologie, které posunou naše schopnosti pro obranu státu. Mým cílem celkově je předat armádu silnější, než je dnes.
Je slabá?
To ne, to neříkám, ale chtěl bych, aby byla ještě silnější. To znamená, aby byla schopná reagovat na krize, aby občané cítili, že je mnohem akceschopnější. Chci ji za ty čtyři roky předat svému nástupci modernější. K tomu všemu potřebujeme i vyšší schopnost adaptability na bezpečnostní prostředí, protože schopnost reagovat na změny je teď asi to nejdůležitější, co v Severoatlantické alianci řešíme.
Čekáte, že se během příštích čtyř let zlepší bezpečnostní situace ve světě?
Těžko předvídat, protože bezpečnostní prostředí je skutečně živé. Určitě bude jiné, nemyslím si ale, že lepší.
Chtěl bych, aby armáda byla ještě silnější. To znamená, aby byla schopná reagovat na krize, aby občané cítili, že je mnohem akceschopnější, mnohem silnější. Já ji chci za ty čtyři roky předat svému nástupci modernější.Foto: Lukáš Bíba, Economia
Měl jste prostor už si s Jaromírem Zůnou vyjasnit roztržku, kdy pro vás jako jediný ministr nezvedl ruku?
Už jsme spolu několikrát seděli mezi čtyřma očima. Myslím, že naše vztahy jsou naprosto normální. Mezi sebou jsme si řekli, že nám jde o jednu věc, že máme společný cíl – a to je bezpečnost této země. Samozřejmě spolu nemusíme ve všem souhlasit, ale v otázce bezpečnosti musí jít osobní spory stranou.
Oba se z armády znáte už od 90. let…
My jsme se poprvé poznali v roce 1996, když velel v misi IFOR. Já tam tehdy byl jako šéf skupiny dělostřeleckých návodčích. On byl v té době major a já kapitán.
„Hranici, za kterou nepůjdu, mám stanovenou“Poslancům jste před pár týdny slíbil, že do politiky se míchat nebudete. Nezdá se vám ale, že z diskuse o obranných výdajích už se politika tak jako tak stala?
Výdaje na obranu jsou politická věc. Já budu poslancům, ministrovi i premiérovi říkat, jaké jsou naše potřeby, jaké potřebujeme zdroje, ale to neznamená, že se budu vyjadřovat k jakýmkoliv politickým prohlášením.
Chci komunikovat férově, chci dávat jasná vojenská stanoviska. Budu komunikovat jak s vládnoucími stranami a s vládními činiteli, tak s opozicí, protože i ona potřebuje informace, aby každý, kdo jednou převezme vládní odpovědnost, věděl, proč se rozhodlo tak, jak se rozhodlo.
A od vládních politiků, s nimiž jste už mluvil, máte náznaky, že požadavkům armády vyjdou vstříc?
S panem ministrem už jsme se na toto téma bavili. Ještě čekáme, jak dopadne návrh státního rozpočtu na příští rok a střednědobý výhled. To bychom měli vědět někdy v září. Já je upozorňuji, jaké jsou naše požadavky. Ví, že priority, které jsem si stanovil, jsou v jejich vládním prohlášení.
A to není o tom, že bych teď chtěl pochlebovat současné vládě, ale třeba navýšení schopností protivzdušné obrany je skutečně potřebné. A pokud nedostaneme potřebné zdroje, řeknu jim, že v tom případě nebude dostatečně chráněné území České republiky a zároveň nenaplní své vládní prohlášení.
A slyší na to, když takto argumentujete?
Pan ministr (obrany) určitě. Z těch dvou nebo tří rozhovorů mám pocit, že i pan premiér na to slyší. Ale uvidíme, až ta rozhodnutí přijdou.
Stanovil jste si hranici, za kterou jako náčelník generálního štábu nepůjdete a raději se své funkce vzdáte?
Určitě. Mám ji v sobě stanovenou, ale tu pozici přebírám primárně s tím, že chci něco udělat pro nás – naši armádu a stát. Takže nejdřív se budu pokoušet ze všech sil a využívat všech svých zkušeností a odborných znalostí, abych přesvědčil vládu. No a když už bych viděl, že se vracíme zpátky a že obranyschopnost České republiky nejde vpřed, ale děláme kroky zpět, tak bych samozřejmě tu červenou linii začal osvětlovat.
S Hlaváčem jako 1. zástupcem náčelníka generálního štábu několik let kooperovala bývalá ministryně obrany Jana Černochová. Co si myslí?