Hoffmanovu cestu na vrchol nedláždili slavní rodiče působící v showbyznysu, sebevědomí ani krása, jako tomu bylo u jiných. Za jeho úspěchy nalezneme spíše zarputilost outsidera, který se po celou kariéru učí v kůži jiných postav poznávat sám sebe.

S ochotou čelil nepřízni osudu, trapnosti a zranitelnosti. Nikdy nechtěl být hvězdou, nýbrž hercem, který se v roli rozplyne natolik, že publikum dočista zapomene, na koho se vlastně dívá.

Dustin Lee Hoffman se narodil 8. srpna 1937 v Los Angeles do rodiny aškenázských Židů, potomků imigrantů z Kyjeva a rumunského Jasy. Jejich původní příjmení znělo Goikhman, Hoffmanovi předci jej poté amerikanizovali. Určitý pocit cizince ale v Dustinovi zůstal, přestože jeho rodiče nepraktikovali judaismus. Svou identitu si prý naplno uvědomil až kolem desátého roku života.

Dětství neprožil šťastně. Otec Harry, jenž jeden čas pracoval coby set dekoratér ve studiu Columbia Pictures, spolu s matkou Lillian protežovali staršího syna Ronalda, který byl oproti svému neobratnému bratrovi průbojný a sportovně nadaný. Dustin coby nejmenší kluk ve třídě, osypaný akné a s rovnátky na zubech, nezapadal do jejich představy o dokonalém potomkovi.

Emoční deprivace, pocit vlastní nedostatečnosti a otcova obsese mít všechno v nejlepším pořádku jej dokonce přiměla k položení ožehavé otázky tátovi, proč se s maminkou vůbec rozhodli založit rodinu. „Pamatuji si, že mi okamžitě odseknul: ‚Na to se mě neptej.‘ Jsem si docela jistý, že mě neplánovali,“ podotkl.

Nejmenší šance uspět

Po maturitě se hodlal stát lékařem, na univerzitě Santa Monica College ho však ve finále zlákalo herectví. Když rodině předestřel svůj záměr, nesetkal se s nadšením. „Nemůžeš se stát hercem, na to nejsi dost hezký,“ reagovala tenkrát Dustinova teta.

Její slova si zřejmě vzal k srdci, když si vybral nový obor: hru na klavír na kalifornské konzervatoři Pasadena Playhouse. Ta jej obloukem přivedla zpátky k herectví, které tam bylo „únikovým“ předmětem, z něhož, jak se domníval, není možné propadnout. Nakonec mu podlehl.

Dustinovým spolužákem se stal dnes rovněž věhlasný Gene Hackman. Společně tvořili duo, které „mělo nejmenší šanci uspět“, jak je ostatní častovali. Školy oba po dvou letech zanechali a vyrazili do New Yorku, kde spolu s kamarádem Robertem Duvallem dlouhé roky bydleli v stísněných bytech a doufali, že se to s herectvím jednou zlomí. Čekala je však ještě křivolaká cesta.

Hoffman si na druhé straně Států vydělával nejrůznějším způsobem. Prodával hračky v obchodním domě Macy’s, tkal havajské girlandy nebo pomáhal jako nezdravotnický personál v psychiatrické nemocnici. Ze zkušenosti z ústavu později čerpal při budování rolí. Své spolubydlící po práci bavil tím, že napodoboval pacienty – nemohl si prý pomoct.

Ve městě, které nikdy nespí, se z Dustina stal vyznavač metodického herectví, ačkoli se do prestižní divadelní školy Actors‘ Studio pod vedením kouče Lee Strasberga dostal až na pátý pokus. Inspirován tamními studenty navíc začal docházet na psychoanalytická sezení, za něž platil pouhé tři dolary. „Na terapii jsem se jednou rozplakal. Přišel jsem na to, že se cítím ve své kůži jedině, když hraji někoho jiného,“ přiznal.

Oním někým jiným, jímž se Hoffman poprvé zapsal do povědomí širokého obecenstva, byl mladičký Benjamin Braddock s čerstvým bakalářským titulem. Hlavní roli v romanci Absolvent (1967) režiséra Mikea Nicholse, kterou herec ve Varech osobně uvede, paradoxně získal po neúspěšném konkurzu na úlohu v broadwayském muzikálu The Apple Tree. Nichols ho tehdy odmítl, protože neuměl zpívat, nicméně jej Hoffman čímsi silně zaujal, a tak jej obsadil do svého celovečerního snímku o bizarním milostném trojúhelníku.

Kamerové zkoušky dopadly tragicky. Hoffman i jeho filmová partnerka Katharine Rossová byli značně nervózní. Dustin ji dokonce ve snaze uklidnit během milostné scény bezděčně plácl přes zadek, na což kolegyně zareagovala podrážděně. Když si s ní po náročném dni potřásl rukou, vysypaly se mu z kapsy žetony na newyorské metro. „Tumáš, chlapče, budeš je ještě potřebovat,“ podal mu je s těmito slovy jeden ze členů štábu.

Jenom ne odpočinek

V Hoffmanově nemotornosti jako by Nichols spatřil symbol celé generace. Absolvent z něj udělal hvězdu takříkajíc přes noc a nadobro proměnil představu o tom, jak má správně vypadat hlavní hrdina. Původně zamýšlený krasavec Robert Redford už nebyl jedinou možností.

Hoffman věděl, že další role, kterou přijme, nesmí být v „odpočinkovém“ filmu, aby si jej diváci takto nezaškatulkovali. Agenti jej sice k takovým přemlouvali, on si ale počkal na Půlnočního kovboje (1969). Postava chorého Ratsa Rizza ošlehaného životem byla hledajícímu se mladíkovi z Absolventa na hony vzdálená a dokázala, že Dustin má na hodně.

Pověst náročného a pracovitého herce si v branži vydobyl díky neustálému důrazu na autenticitu a pravdu. Při natáčení Maratónce (1976) celé dny nespal, aby coby běžec pronásledovaný uprchlým válečným zločincem vypadal náležitě zničeně. „Můj drahý chlapče, nezkusil jsi prostě hrát? Je to mnohem jednodušší,“ s ironií tehdy poznamenal kolega Laurence Olivier.

Hoffmanovo úsilí zašlo tak daleko, že scenáristu Williama Goldmana, který je zároveň autorem literární předlohy, přiměl, aby předělal závěr. Nevěřil, že by jeho židovská postava byla schopna chladnokrevně zabít nacistu v Olivierově podání. „Nejste tu od toho, abyste přepisoval scénář – vaším úkolem je hrát tak, jak je napsaný,“ odporoval mu Goldman. „Tak si najměte někoho jiného,“ stál si herec za svým.

Foto: UPI

S herečkou Anne Byrneovou (snímek pochází z roku 1968 před svatbou) byl sezdaný v 1969 až 1980. Trauma z rozpadu manželství promítl do role v dramatu Kramerová versus Kramer.

Pro Hoffmana je hraní specifickou formou zpracovávání niterných bolístek. Do oscarové úlohy v rozvodovém dramatu Kramerová versus Kramer (1979), v němž se představil po boku Meryl Streepové, promítl smutek z konce svého manželství s herečkou Anne Byrneovou. S tvůrcem Robertem Bentonem přetvářel dialogy tak, aby divákům přiblížil pocit ztráty části sebe samého.

Rolí Willyho Lomana v televizní adaptaci hry Arthura Millera Smrt obchodního cestujícího (1985) se zase vyrovnal s pošramoceným vztahem s otcem. Když Hoffmanův otec Harry snímek viděl, prohlásil, že hlavní postava je „pěkný břídil“, aniž by si uvědomil, z koho jeho syn při jejím ztvárnění vycházel.

Nadobro feministou

Nezapomenutelnou úlohu měl Dustin v komedii Tootsie (1982), jež podle něj není pouhou fraškou o muži navlečeném do ženských šatů. Když se poprvé zhlédl v zrcadle, oděný a nalíčený jako Dorothy Michaelsová, zažil šok. „Udělejte ze mě nádhernou ženu,“ žádal maskéry, kteří mu však odvětili, že lépe už to neumí.

Cestou domů z natáčení se mu spustily slzy. Uvědomil si totiž, kolik zajímavých žen nikdy neoslovil jen proto, že neodpovídaly ideálním standardům krásy, které mu starší muži odmala vtloukávali do hlavy. Tootsie z Hoffmana učinila feministu; naučila ho, že tělesná atraktivita není výsostná hodnota ženy.

Kariérní špička přišla taktéž se snímkem Rain Man (1988). Hoffman se na roli autistického génia Raymonda Babbitta, jenž se shledává s odcizeným bratrem s tváří Toma Cruise, poctivě připravoval dva roky. Setkával se s lidmi s poruchou autistického spektra a hovořil i s jejich příbuznými.

Přesto o svých schopnostech tolik pochyboval, že režiséra Barryho Levinsona pár dnů před zahájením produkce požádal, aby ho nahradil Richardem Dreyfussem. Režisér ale Hoffmana podržel a dovedl ho ke druhému oscarovému výkonu. „Myslím si, že nejistota Dustina v určitém smyslu pohání kupředu. Výzva ho děsí a současně motivuje,“ podotkl.

První varianta ovšem v některých případech převážila a Hoffman později hořkosladce vzpomínal na vícero promarněných příležitostí. Spolupracovat mohl s velikány Federikem Fellinim, Ingmarem Bergmanem či Stevenem Spielbergem – toho údajně odmítl víckrát než kterýkoli jiný herec.

Nikdy se proto nedozvíme, zda by Blízká setkání třetího druhu (1977) nebo Schindlerův seznam (1993) byly s jeho obsazením citelně odlišné od podoby, v jaké je známe dnes. V jednom Spielbergově titulu se ale Hoffman přece jen objevil, a to ve fantasy Hook (1991).

Za vším hledej terapeuta

K vlastní režii se po desítkách rolí, mezi nimiž nelze nezmínit hollywoodského producenta Stanleyho Motsse v politickém dramatu Vrtěti psem (1997) nebo vyhořelého tvůrce reklamních znělek Harveyho Shinea v romantickém Posledním čase na lásku (2008), odhodlal až ve věku sedmdesáti pěti let s komedií o stáří Kvartet (2012).

První neúspěšný pokus o režii snímku Na svobodě (1978), v němž měl hlavní roli, přišel vniveč, jelikož pozbyl odvahu a nadhled. Neschopnost režírovat řešil celých deset let návštěvami psychologa. Podle Hoffmana lze s pomocí dobrého terapeuta dosáhnout prakticky čehokoli.

V soukromí navíc nabírá sílu ze stabilního manželství s podnikatelkou Lisou Gottsegenovou, s níž se oženil roku 1980, a z rodičovství. Jen pro úplnost, dětí má šest. Když jeho syn Jake, rovněž aktivní herec a režisér, při svém příchodu na svět málem zemřel kvůli nedovyvinutým plicím, Dustinovi se změnily priority. Dobře ví, že zdraví je vždycky na prvním místě – koneckonců ještě na prahu sedmdesátky si ho udržoval tak, že v rytmu svého oblíbeného hitu La Bamba skákal přes švihadlo.

„Nevědouc, kdy přijde úsvit, otevírám dveře,“ citoval básnířku Emily Dickinsonovou, když v roce 1999 přebíral z rukou Jacka Nicholsona cenu za celoživotní dílo od Amerického filmového institutu. Brány do neprobádaných koutů lidské duše Hoffman otvírá už více než šest desítek let – letos kupříkladu v noirovém počinu Diamond nebo v dramatu o spisovatelském stírání hranic mezi realitou a fikcí The Revisionist. A kdo ví, jaké dveře to budou příště.