Jiřinu Bohdalovou alias „Bohdalku“ není třeba nějak zdlouhavě představovat. Vynikající herečka, komička, nositelka Řádu Bílého lva, držitelka Českých lvů, Ceny Thálie, TýTý a řady dalších ocenění boduje u diváku různých věkových kategorií. Prostřednictvím Křemílka a Vochomůrky a dalších večerníčkových postaviček si získala srdce těch nejmenších, starší diváci si jistě vybaví zábavný pořad Televarieté, kde excelovala po boku Vladimíra Dvořáka.

Na svém kontě má nespočet divadelních, televizních a filmových rolí. K jejím nejznámějším filmům patří Ucho, Dáma na kolejích, Světáci, Nesmrtelná teta či Fany. Z její televizní tvorby nelze nezmínit seriál F. L. Věk či Chalupáři.

Málokdo ví, že měla hrát také hlavní postavu v seriálu Žena za pultem. V hojně kritizovaném seriálu ze 70. let si zahrála i Bohdalové dcera Simona Stašová, která tehdy za tuto příležitost byla vděčná. Na place se tak mohly potkávat matka s dcerou. Scénárista Jaroslav Dietl uvažoval, že by Annu Holubovou hrála právě Bohdalová, která mu do této role dobře pasovala. Spekulovalo se i o obsazení Jany Hlaváčové. Nakonec ale vše bylo jinak. Alespoň to po letech tvrdila Dietlova manželka Magdalena. Volba ale padla na členku ÚV KSČ a předsedkyni Svazu českých dramatických umělců, Jiřinu Švorcovou. „Já jsem tu roli dostala, protože mě Dietlovi navrhla Libuše Pospíšilová, která byla dramaturgyní toho seriálu, a Dietl s mým obsazením souhlasil. A velice sebevědomě si myslím, že to byla správná volba. Hlaváčová byla na tu roli příliš mladá a krásná, přece jenom to musela být ženská, která už je trošku za zenitem. Jana je nejmíň o deset let mladší než já a byla atraktivní. A Bohdalka už měla za sebou hodně takových těch Dam na kolejích. Režiséru Dudkovi, který mě nikdy před tím do ničeho neobsadil, nabídli režii Ženy za pultem už se mnou,“ uvedla Švorcová v roce 2010.

Normalizační seriál, který představoval tehdejší socialistický maloobchod v naprosto bezchybném světle, dnes vyvolává nostalgii a také trochu pousmání. V době jeho vzniku na něj vyšly pohoršené kritiky: „Než takové seriály, tak raději nic, to je nová červená kritiky.“ Diváci, zejména dámské publikum, však seriál přijali kladně a od roku 1977 je stále reprízován. „Kdyby to ale hrála Hlaváčová, tak by ty kritiky byly určitě daleko, daleko příznivější, ale protože to hrála Švorcová, tak se to muselo polepit,“ neskrývala své rozhořčení Švorcová ve své knize.

Foto: Národní divadlo, CC BY-SA, via Wikimedia Commons

Jana Hlaváčová.

Je otázkou, zda by Hlaváčová, která tou dobou hrála v Národním divadle, či Bohdalová na roli v tomto seriálu kývla. U Bohdalové je dost pravděpodobné, že ano. Podle Švorcové bylo známo, že Bohdalová měla s tehdejšími mocnými funkcionáři dobré vztahy, což u ní bylo takové přirozené. Když ji někam pozvali, neodmítala. Byla velmi družná. V tomto ohledu k ní Švorcová cítila určitý respekt: „Jiřina je spontánní, s potřebou vynikat, být jednička, hrát. Potřebuje cítit, že ji mají lidé rádi. To ostatně skoro každý. A hlavně ženská, která je odkázaná sama na sebe, v tom musí umět chodit. Miluje svá vnoučata. Ostatní vztahy, myslím, podřizuje potřebě své profese. Měla jsem ji docela ráda a náš vztah byl kamarádský. Myslím, že ona mě taky docela nezatratila. Nikdy jsme si nekonkurovaly, akorát že měla dělat Ženu za pultem, ale to tenkrát asi ani nevěděla.“

A právě určité sympatie k Bohdalové jistě hrály svou roli, když se Švorcová rozhodla za Bohdalovou přimluvit. Bylo to v době, kdy měla Bohdalová konferovat na letních Libereckých výstavních trzích, nicméně někde měla říct něco, co soudruhům nebylo po chuti. Mohla tak přijít o velmi dobrý kšeft. „Jako na kolegyni byl na mě vznesen dotaz a já řekla, že je to šikovná holka, která jen rychleji mluví, než myslí, že je to výborná herečka, a naopak by byla chyba brát jí možnosti uplatnění. A tím to celé skončilo. Občas to byly jen takové prkotiny, které způsobovala malichernost a malověrnost některých funkcionářů, kteří se cítili být důležitými ochránci čistoty. Takto jsem třeba vytáhla z průšvihu Helenu Růžičkovou, která snad pod sedativy měla taky něco kecat na jevišti, a dokonce z toho měly být nějaké postihy… Někdy se o to zasloužili i někteří diváci, kteří byli ostražití a posílali dopisy, ve kterých psali, co a kdy herec na zájezdě řekl.“

Nikdo si nemohl být ničím jistý. A Bohdalová si toho byla vědoma. S komunistickým režimem měla neblahé zkušenosti. Začátkem 50. let byl její otec z politických důvodů odsouzen na 15 let vězení. Což se podepsalo i na jejím manželství s Břetislavem Stašem, se kterým měla dceru Simonu. Jelikož byl její muž na vojně, vzala na sebe zodpovědnost za uživení své rodiny. „Nejdřív byl Břetislav na vojně, čili nemohl sdílet mé starosti. Když se konečně vrátil, byla jsem vinou osudových událostí někdo úplně jiný, než koho si před časem vzal,“ popsala herečka rozpad svého prvního manželství v knize Měla jsem štěstí na lidi.

Po rozvodu se snažila chytit druhý dech. Zamilovala se do bubeníka Josefa Posledního a konečně byl svět zase jak má být. Cítila, že našla muže, kterého si může vážit. Chválu na něj pěli snad všichni, kteří se s ním někdy potkali. „Pepík byl šoumen, bubeník a muzikant od Boha,“ vzpomínal na něj kapelník Václav Hybš. „Byl vystudovaný architekt, ale zmámila ho hudba. Veselý, příjemný, ženy na něj letěly,“ dodal. Zamilovaná do něj byla nejen Bohdalová, ale také nejmenší česká herečka Aťka Janoušková, slavná dabérka pohádkové včelky Máji. „Byli jsme oba bohémové, měli jsme volnější náhled na život, na rodinu jsme nemysleli. Věděla jsem, že pro mě není možné mít rodinu a dítě,“ prozradila Aťka v roce 2016.

Foto: David Sedlecký, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons

Aťka Janoušková, 2015.

Janouškovou i Bohdalovou velmi zasáhla hudebníkova předčasná smrt 21. srpna 1968 v Mongolsku. Tehdy Josef Poslední odletěl se skupinou Karla Duby na turné do Sovětského svazu. Na palubě letadla byl i Karel Vágner, budoucí kapelník Hany Zagorové.

Letadlo s umělci letělo nejdříve z Prahy do Moskvy, následně přestoupili na linku do Irkutska a poté pokračovali do hlavního města Mongolska Ulánbátaru. Druhý den po příletu jim organizátoři turné oznámili, že je zavezou k pomníku padlých sovětských vojáků. Paradoxně tou dobou sovětské tanky překročily hranice naší vlasti.

Foto: The Central Intelligence Agency, Public domain, via Wikimedia Commons

Invaze sovětských vojsk do ČSSR, 1968.

Osudného dne nastoupili umělci do autobusu a netušili, že pro některé z nich je to jízda posední. Když autobus, který měl brzdy v dezolátním stavu, stoupal do mírného kopce na úzké silnici, vyjel proti němu náhle vůz, což řidiče autobusu vyvedlo z míry. Vyhodil dvojku a snažil se zařadit jedničku, jenže se mu to nepovedlo. Autobus začal samovolně couvat do auta za ním. Šofér autobusu zazmatkoval a strhl volant. „V okamžiku, kdy se autobus sunul ke srázu, jsem běžel k předním dveřím, takové té skládací harmonice, a pokoušel jsem se je otevřít. Nešlo to. Ještě jsem zaslechl hlas kapelníka Karla Duby, jak volá na řidiče, co to s námi dělá, a také poslední slova bubeníka Josefa Posledního: ,A všichni jsme v prdeli!´ Potom si již na nic nepamatuji. Když jsem se probral, viděl jsem už tu neskutečnou hrůzu,“ popsal tragické okamžiky Karel Vágner. Následkem nehody zemřelo šest osob – tři hudebníci (Karel Duba, Jaroslav Štrudl a Josef Poslední) a tři zpěváci (Bohumil Vaněk, Dana Hobzová, matka ani ne ročního dítěte, a Marie Pokšteflová). Přeživší šestadvacetiletý Vágner se podruhé narodil. Vyvázl „jen“ s rozbitou hlavou, pořezanýma rukama a se dvěma uraženými výrůstky na páteři. „Ta okupace a tragédie autobusu se samozřejmě prolínají. Protože jsme tenkrát neměli žádné informace, co se u nás doma děje, báli jsme se o rodiny a své blízké. Velmi dobře se mi například vybaví jeden ruský doktor specialista, který mi šil hlavu. Jak se nade mnou v nemocnici naklonil, zakýval hlavou a šeptl mi do ucha: ,Omlouvám se za okupaci.´ V ten okamžik to od něho bylo obrovské hrdinství, protože nevěděl, kdo jsem. Někdy v roce 1976 jsme s Hankou Zagorovou jeli vlakem z Moskvy do Leningradu, kde jsme se spolu opět potkali. Byl to nádherný moment lidského porozumění,“ uvedl Vágner v roce 2011.

Rok 1968 byl tedy pro Bohdalovou tragický nejen kvůli okupaci, ale i ztrátě muže, kterého prý velmi milovala. Na těžké chvíle naštěstí nebyla sama. V Divadle na Vinohradech se zamilovala do svého kolegy Radoslava Brzobohatého, kterého si vzala nedlouho poté, co spolu natočili trezorový film Ucho.

Foto: Rahbardis, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons

Radoslav Brzobohatý.

Bohužel herečce ani další velká láska nevyšla. Bouřlivé manželství skončilo odchodem jejího muže k milence, budoucí manželce Haně Gregorové, se kterou měl syna Ondřeje Brzobohatého. Bohdalová se znovu už nevdala, žila naplno svou prací. Stala se hereckou legendou, která nepřestává své okolí udivovat svým elánem.

GRACLÍK, Miroslav; VÁCLAV V. NEKVAPIL a ŠVORCOVÁ, Jiřina. Jiřina Švorcová osobně. 2010. ISBN 9788073884048.

BOHDALOVÁ, Jiřina a HORA-HOŘEJŠ, Petr. Měla jsem štěstí na lidi. Praha: Mountfield, 2006. ISBN 80-903837-0-X.