Když se řekne jméno Josefa Kemra, mnohým se jistě vybaví legendární hláška „Chčije a chčije“ z komedie Na samotě u lesa. Možná by roli dědy s tuhým kořínkem hrál někdo jiný, kdyby si režisér Jiří Menzel nepostavil hlavu a Kemra do této role neprosadil. Komunistům Josef Kemr vadil kvůli své křesťanské víře, avšak Menzel si nakonec našel cestu, aby bylo po jeho. Kemrovu účast prosadil s tím, že nikdo jiný neumí zacházet s kosou a postava dědy Komárka ve filmu seče trávu.

Podobné peripetie zažíval Kemr i u seriálu Chalupáři. I zde byla trnem v oku jeho víra v Boha, naštěstí se za něj postavil jak režisér František Filip, tak představitel nerudného Evžena Humla, který si Kemra velmi vážil. „On tu obrovskou laskavost, snahu pomoci, smysl pro humor, prostě hluboké člověčenství, vůbec nemusel hrát. Vše to patřilo bytostně k jeho nátuře, vše bylo neoddělitelnou součástí jeho samého. Navíc patřil k velice vzácnému druhu lidí, zvláště pak herců, kteří neintrikují, nezávidí, fandí druhým a nijak se nedopouštějí podrazů,“ prohlásil na adresu svého kolegy Jiří Sovák.

S obdivem na něj vzpomínala i Mahulena Bočanová, která si jako sedmiletá holka v seriálu zahrála. O přestávkách natáčení ji houpal na kolenou, takže se u něj cítila jako u svého dědečka. Když se s ním setkala při jednom natáčení o 20 let později, vnímala jej už trochu jinýma očima. Byl tichý, uzavřený, moc toho nenamluvil. „Musím se přiznat, že na mě působil trochu mysticky a že jsem se ho vlastně vždycky trochu bála. Od kolegů vím, že jsem nebyla sama, kdo se takhle v jeho blízkosti cítil,“ uvedla v knize o Kemrovi Bočanová.

Foto: David Sedlecký, CC BY-SA 3.0 , via Wikimedia Commons

Mahulena Bočanová

Pokorný herec posedlý uměním byl známý tím, že pro něj byla víra velmi důležitá. Pokud se mělo natáčet v neděli, odmítal svou účast s tím, že musí do kostela. Kvůli své víře v Boha byl ochoten ztratit i práci, hereckou příležitost, roli. Jeho žebříček hodnot se lišil od většiny lidí.

To, že mu mezi věřícími bylo tak dobře, má své kořeny v jeho dětství. Každou neděli jej tatínek s jeho 2 sourozenci budil už v půl osmé ráno, aby se vypravili pěšky na Hradčany, do chrámu sv. Víta, pomodlit se u hrobky sv. Jana Nepomuckého. Aby nerostli jako dříví v lese, chodili také do školní kaple, kde Josef ministroval. Později chodíval pomáhat s úklidem panu faráři na Žižkov.

Otec se snažil mít výchovu svých dětí pevně v rukou. Původním povoláním byl švec a tak když zlobily, neváhal použít ševcovský řemen. Zároveň se také snažil, aby jeho děti něco uměly. Dbal na to, aby kromě českého jazyka ovládaly i němčinu a učil je hrát na housle. Odtud pramení i Kemrova vášeň pro hudební nástroje.

Otcova hudební výchova brzy začala nést plody. Jelikož byl Josef muzikální, hezky a čistě zpíval, dostal se v deseti letech k účinkování ve vinohradském divadle. Zpíval ve dvou scénách v operetě Polská krev, což mu vyneslo první výdělek. Tehdy propadl kouzlu divadla a také příjemnému pocitu z finančního příjmu. Začal být poměrně vynalézavý v tom, jak si finančně přilepšit. Chodil například sbírat tenisové míčky nebo vysypávat cestičky mezi hroby žlutým pískem na Olšanských hřbitovech. „Měl velikou trpělivost a nakazil jí i mě. Postávali jsme ve volných dnech před hlavní hřbitovní bránou, a když se objevila nějaká paní jdoucí evidentně za některým ze svých zemřelých příbuzných, hned jsme jí nabídli své služby. Pomohli jsme sebrat listí kolem hrobu, nasypat písek, odnášet zaschlé květiny, omýt náhrobek. Náš honorář většinou nečinil víc než korunu, ale byl to slušný výdělek,“ vzpomínal jeho bratr Ludvík v knize Josef Kemr o sobě. Většinu vydělaných peněz dával Josef na přilepšenou svému otci, který jakožto válečný invalida měl státní penzi. Drobné mince si nechával na pamlsky.

Tatínek hrál v jeho životě důležitou roli. Na jeho přání vystudoval obchodní školu na Žižkově, ačkoliv ho to táhlo k herectví. Před filmovou kamerou stál poprvé už v patnácti ve filmu Lízin let do nebe, kde se seznámil se svým celoživotním přítelem Rudolfem Hrušínským. „Jednou hrál házenou v Riegrových sadech. U hřiště se postavili dva páni, kteří se na hráče podezřele dívali. Kemr byl z těch kluků, které nic nevyvede z míry. Utrousil nějakou poznámku a hrál klidně dál. Jeden z pánů se ho zeptal, chce-li se dostavit do filmových ateliérů,“ popsal Kemrovy herecké začátky novinář a scenárista Oldřich Kaucký. Následně se Josef objevil také ve veselohrách Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše. Další role na sebe nenechaly dlouho čekat.

Foto: See page for author, Public domain, via Wikimedia Commons

Rudolf Hrušínský, Studujeme za školou, 1939

Po ukončení školy mu otec našel místo korespondenta, ale šťasten nebyl. Tajně psal ředitelům kamenných divadel o laskavé přijetí do angažmá, bohužel se kladné odpovědi nedočkal. A tak po večerech vykonával úřad korespondenta a přes den skládal brambory. Nejen že jej práce nebavila, navíc nad ním viselo totální nasazení do Německa. V té době mu hodil záchranné lano Rudolf Hrušínský, který mu nabídl angažmá u své babičky, která řídila divadelní společnost Červíčkových – Budinských. Přes striktní zákaz svého otce si jednoho dne časně ráno sebral kufr, naplnil jej šatstvem a knížkami, a klíč hodil otevřeným oknem zpátky do bytu rodičů.

Díky této zkušenosti se toho hodně naučil. Častokrát zažíval bídu, herce nechtěl nikdo ubytovat, ale byl vděčný, že může dělat to, co jej baví. Po válce měl angažmá v několika dalších divadlech, až se v roce 1965 stal členem činohry Národního divadla v Praze, kde ztvárnil mnoho rolí.

Foto: Tilman2007, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons

Národní divadlo, Praha

K nelibosti svého otce šel Josef za hlasem svého srdce. „Tatínek se nikdy nesmířil se skutečností, že si Josef zvolil povolání komedianta, a ještě na smrtelné posteli 11. června 1952 kladl bratrovi na srdce, aby to všechno znovu uvážil, že lepší, než být hercem je mít solidní zaměstnání pod penzí, tedy pracovat ve státní službě. Doslova mu tehdy pověděl: ,Josefe, ty nejsi pro takový život uzpůsoben, je to všelijaký, samý klam a mam,“ uvedl jeho bratr. Jenže Josef divadlo až příliš miloval a nedokázal se jej i přes přání otce vzdát.

Podobně to měl i ve svém soukromém životě. Jakmile si něco umanul, nejel přes to vlak. Když si vzal o jedenáct let starší herečku a divadelní režisérku Evu Foustkovou, která měla z prvního manželství s režisérem Jaroslavem Novotným syna Jiřího, Kemrův otec nejspíš nadšený nebyl. Na jejich svatební obřad se přišel podívat, ale i přes naléhání Josefa pak odešel a svatební hostiny se nezúčastnil.

Kemrovo manželství bylo zvláštním spojením katolíka a komunistky. Eva Foustková byla levicově zaměřená už od svého mládí. Celkem brzy vstoupila do KSČ. Pak ale u ní v roce 1968 nastal zlom a ze strany po okupaci sovětských vojsk vystoupila.

O Josefovi bylo známo, že komunistický režim neměl rád. Když mu měl být udělen titul Zasloužilý umělec, odmítl a napsal do ÚV KSČ: „Nahý jsem přišel na svět a nahý chci z tohoto světa odejít. Nenavykl jsem byzantským způsobům, abych ruku, která bije, ještě políbil a poděkoval.“ Jiřina Švorcová, která byla členka ÚV KSČ, vzpomínala, jak pak dostávala naštvané dopisy od lidí, proč oblíbený herec ocenění nedostal. „Ten ale tyhle tituly a ceny programově odmítal. Paradoxně výborně hrál v socialistických filmech, takže jinými slovy: kolaboroval s minulým režimem. Byl vlastně konformista s režimem, který neměl v lásce,“ uvedla v knize Jiřina Švorcová osobně. „Kemr byl v každém případě velmi zvláštní a podivínský člověk,“ dodala.

Jak je tedy možné, že si muž, který měl tak hluboký vztah ke katolické církvi, dlouhé roky na vlastní náklady osobně opravoval poničená Boží muka a kapličky v jižních Čechách, tak dobře rozuměl s manželkou, která měla stranickou knížku? Ty dva spojovala nejen láska, ale i to, že si vždy měli co říct. Dokázali celé hodiny diskutovat o životě, politice, náboženství, filozofii, umění i divadle. Vzájemně se respektovali a Josef byl navíc nevlastnímu synovi skvělým otcem.

Bydleli v Nerudově ulici v malém bytě, kam si Kemr zval jen ty nejbližší. Svému nevlastnímu synovi opatřil samostatný byt, rovněž na Malé Straně, díky své urputnosti. Podle Evy Hrušínské chodil Kemr v průběhu asi dvou let tak často na bytový odbor Prahy 1, až se referentovi, který měl na starosti přidělování bytů, o Josefovi i zdálo. Kdykoliv otevřel dveře své kanceláře, viděl Kemra. A tak nakonec docílil svého.

Foto: 1089hruskapetr, CC BY 3.0, via Wikimedia Commons

Nerudova ulice, Praha

Manželství s Evou trvalo přes dvacet šest let, skončilo Evinou smrtí v roce 1977. Sám však herec nezůstal. Navázal vztah s o dvacet let mladší herečkou a asistentkou Národního divadla Marikou Skopalovou, se kterou byl až do své smrti.

Právě Marika byla příčinou, proč Kemr poslední roky života zanevřel na svého přítele Rudolfa Hrušínského. Jednou totiž Hrušínský prý Mariku přátelsky poplácal po zadku, což Kemra vytočilo natolik, že mu dal facku. A tak na začátku 90. let jejich dlouholeté přátelství na čas skončilo. Před smrtí Kemra si to ale prý odpustili.

Marika se o Josefa láskyplně starala i v době, kdy těžce onemocněl rakovinou. I přes špatný zdravotní stav pracoval do poslední chvíle. Dokonce hrál na nemocničním lůžku. Zemřel 15. ledna 1995 ve věku sedmdesáti dvou let.

Svůj veškerý majetek odkázal své přítelkyni, což zřejmě překvapilo jeho bratra Ludvíka. „Měl problémy s pozůstalostí po bratrovi, který jí odkázal všechen majetek. Když za ní přijel a požádal o dva obrazy, na kterých byli jeho rodiče, nepochodil. Nabídla mu jen nějaké svršky po Josefovi,“ prozradil Jan Kemr, hercův příbuzný a kronikář rodu Kemrů.

Dalším překvapením po hercově smrti bylo zveřejnění informace, že po světě běhá Kemrův nemanželský syn Vladimír. Jeho maminka prý hrávala na Kladně ochotnické divadlo, kam za ní údajně Kemr během svého manželství s Evou jezdíval. Hercova partnerka Marika na tuto zprávu reagovala skepticky: „Netvrdím, že se to nemohlo stát, jsme lidé. Možné je cokoliv. Ale na Pepíčkův přístup k životu mi to vůbec nesedí. Byl to silně věřící člověk,…“ Zda je to pravda nebo není, se už nejspíš nikdy nedozvíme. Jeho tajemství je pohřbeno spolu s ním na místě, které označil svým jménem už mnoho let před svou smrtí.

KEMR, Josef. Josef Kemr o sobě: …slavní o českém Donu Quijotovi. 1999. ISBN 8090262031.

GRACLÍK, Miroslav; VÁCLAV V. NEKVAPIL a ŠVORCOVÁ, Jiřina. Jiřina Švorcová osobně. 2010. ISBN 9788073884048.