Málokterý životní příběh je tak fascinující jako ten, který prožívá Alexandra Myšková. Nejstarší žijící česká herečka, divadelní režisérka a pedagožka se narodila v Praze v dubnu roku 1922. Svět divadla ji přitom okouzlil už ve třech letech, kdy ji rodiče vzali na operní představení Prodané nevěsty do Národního divadla. Dlouho si pak myslela, že divadelní umění a opera jsou jedno a totéž. V deseti letech už recitovala v rozhlase básničku k narozeninám prezidenta Masaryka a brzy začala zpívat v Kühnově dětském sboru. Z gymnázia pak její kroky vedly přímo na Státní konzervatoř, kterou úspěšně absolvovala v roce 1941.

Těžké válečné zkoušky

Během druhé světové války postihla mladou studentku obrovská katastrofa, přišla o oba rodiče. Tuto ztrátu dokázala v devatenácti letech zvládnout jen díky obrovskému pracovnímu nasazení a podpoře přátel z divadelního prostředí. V té době účinkovala pod vedením Jindřicha Honzla v Divadélku pro 99, kde se potkávala s výraznými kolegy, jako byli Dana Medřická nebo Felix le Breux.

Hned po skončení války krátce působila ve Studiu Národního divadla a následně se na několik let stala posilou souboru Realistického divadla. Právě na této scéně potkala svého prvního manžela Vladimíra Ráže, který byl tehdy obletovaným idolem žen a později se proslavil jako král Miroslav v legendární pohádce Pyšná princezna. Přestože si byla dobře vědoma jeho obrovského úspěchu u zástupů fanynek, pojilo je silné citové pouto a vzájemný humor.

Nejtěžší životní ztráta

Společné štěstí manželů ale netrvalo dlouho a bylo vystaveno té nejtěžší zkoušce. V roce 1949 se jim narodil syn Martin. Jejich druhorozený syn David, který přišel na svět o dva roky později, na jaře roku 1952 náhle zemřel ve věku pouhých osmi měsíců. Tragédie se odehrála za dosud nevyjasněných okolností poté, co se matka vrátila domů z večerního divadelního představení. Zničený otec tehdy chlapce okamžitě odvezl do nemocnice, rodina se podrobnější dokumentace o příčině úmrtí nikdy nedočkala.

Tato obrovská rána vedla k rozpadu manželského vztahu. Před úplným psychickým zhroucením zachránila Alexandru Myškovou intenzivní divadelní práce a také silná touha po dalším dítěti. Její přání se splnilo v roce 1956, kdy se jí narodil syn Eduard. Během 50. a 60. let patřila k předním zakládajícím členkám hereckého souboru Městských divadel pražských, kde prožila nádhernou éru pod vedením ředitele Oty Ornesta. Vytvořila zde přes sedmdesát divadelních rolí a objevila se ve dvaceti filmech, včetně snímků slavných režisérů Alfréda Radoka či Zbyňka Brynycha. Od roku 1961 navíc začala s velkým zápalem vyučovat na pražské DAMU.

Foto: neznámí, Public domain, via Wikimedia Commons

Antonín Rýdl v roli Kadlíka a Alexandra Myšková jakoMařka

Zaskočila komunisty a dobyla norskou kulturu

Zásadní životní obrat nastal v květnu roku 1969, kdy odjela se svými studenty z DAMU na hostování do norského Osla. Severská země ji naprosto očarovala a místní kantoři jí nabídli, aby tam strávila letní prázdniny i se svými dětmi. Během dovolené dostala od rektora místní Státní divadelní školy oficiální nabídku na pedagogické hostování pod podmínkou, že se rychle naučí norsky. V Praze ji divadlo uvolnilo, takže úspěšně absolvovala jazykový kurz pro vysokoškolské pedagogy a na podzim začala v Oslu učit.

Před Vánocemi roku 1970 obdržela z Prahy dopis, že ministerstvo kultury požaduje její osobní návrat kvůli výměně tehdejších výjezdních doložek. Vzhledem k tomu, že měla v Norsku oba své syny, nechtěla riskovat, že by ji komunistický režim už nepustil zpět. Rozhodla se v Oslu zůstat natrvalo, čímž sice definitivně uzavřela svou úspěšnou českou hereckou kariéru, ale plně se oddala pedagogické a režisérské činnosti v zahraničí. Celá desetiletí vyučovala na norských státních i muzikálových akademiích a stala se velmi respektovanou osobností. Jako režisérka v tamních divadlech a rozhlase připravila více než dvacet inscenací, často na motivy děl klasických autorů, jako byl Karel Čapek nebo její milovaný Ivan Sergejevič Turgeněv. Za svou severskou divadelní hru Měsíc na vsi dokonce obdržela prestižní norskou cenu kritiků a za celoživotní přínos tamní kultuře jí král Harald V. udělil vysoké státní vyznamenání v podobě Královské medaile Za zásluhy ve zlatě.

Recept na dlouhověkost

Po pádu železné opony se Alexandra Myšková, která byla celkem třikrát vdaná, začala pravidelně vracet do své vlasti. Své okolí dodnes udivuje neuvěřitelnou psychickou i fyzickou vitalitou. Sama to nepovažuje za nic výjimečného a přisuzuje to genetickým předpokladům a obrovské lásce, kterou do ní v raném dětství vštípila její matka. Zároveň však zdůrazňuje potřebu neustále pečovat o tělesnou schránku, pravidelně cvičit a chodit na procházky.

Její zdravý životní styl podporuje i fakt, že je absolutní nekuřačkou a cigaretu držela v ruce pouze na jevišti v rámci svých rolí, přičemž alkohol nikdy nepila, protože jí zkrátka nechutnal. Jako velká milovnice klasické hudby a opery se po celý život hlásí k pacifismu a odmítání jakéhokoli násilí, což stvrdila i tím, že ve svých sto letech osobně přispěla na nahrávku skladby Modlitba za mír. Když se ohlíží za svým bohatým osudem plným dramatických zvratů, staví na nejvyšší místo jedno klíčové slovo, kterým je respekt k ostatním lidem a k zákonitostem nového prostředí.