Atmosféra v pražském studiu by se dala krájet. Tématem byl ostře sledovaný summit NATO v Ankaře, bezpečnostní záruky pro Ukrajinu a nejnovější výrok šéfa ANO Andreje Babiše, který rezolutně prohlásil, že Česko své vojáky „nikam nepošle“.
Moderátorka Tereza Řezníčková se zcela legitimně ptala, zda je strategické takto dopředu odkrývat karty. Jenže Jaroslava Pokorná Jermanová měla jasno: otázka je „mimo mísu“ a moderátorka bezostyšně „manipuluje“. Když debata mezi oběma dámami dospěla do bodu, kdy europoslankyně jedovatě procedila mezi zuby, že tato diskuse „asi nemá smysl“, nikdo netušil, že to nejlepší teprve přijde.
Když zvířata umí mlčet a politička ne
Do ringu vstoupila Danuše Nerudová (STAN). S chladnokrevností akademika připomněla Babišovu prezidentskou kampaň a jeho tehdejší neochotu pomoci napadenému Polsku. Pokorná Jermanová v tu chvíli zapomněla na pravidla televizní diskuse a spustila kulometnou palbu skákání do řeči. Nervy tekly, moderátorka nestíhala usměrňovat. A tehdy Nerudová sáhla po metafoře, která odpálila politickou bombu trhavého účinku:
„Paní Jermanová, myslím, že to zvládnou některá zvířata – někdy mluvit a někdy nemluvit, tak to zvládnete i vy.“
Reakce? Okamžitá, explozivní a hluboce uražená. „Vy mě nebudete urážet do zvířat!“ hřmí dotčená europoslankyně, strhává ze sebe mikrofon, zvedá se ze židle a odchází ze studia. Kamery zabírají prázdné místo, moderátorka mírní emoce a Kateřina Konečná u vedlejšího pultíku mluví o „vrcholu nevkusu“. Divák u obrazovky lapá po dechu. Viděl právě zásadový postoj, nebo jen dokonalé divadlo, které mělo zakrýt fakt, že argumenty došly?
Královna středočeských skandálů
Abychom však pochopili, proč paní europoslankyni tak snadno ujedou nervy, musíme zalistovat v její minulosti. Jaroslava Pokorná Jermanová totiž není žádným nováčkem v obraně neobhajitelného. Její éra na postu hejtmanky Středočeského kraje (2016–2020) byla doslova lemována kauzami, které by slabším povahám způsobily politickou smrt hned několikrát.
Vzpomeňme na slavnou kauzu fiktivních externistů. Pod jejím vedením kraj vyplácel miliony korun poradcům za pochybné analýzy marketingu či odpadového hospodářství. Lidé z jejího domovského Benešova brali padesátitisícové měsíční částky za dvacet hodin práce týdně, po které nezůstala jediná digitální stopa. Policie tehdy sice převrátila krajský úřad vzhůru nohama a její pravá ruka, vedoucí kanceláře Hana Mastrini, odešla od soudu s podmínkou, ale sama hejtmanka tehdy – stejně jako dnes – prohlašovala, že ona o ničem neví a za nic nemůže.
Rodinné stříbro a lustr, co nahrává ticho
A co teprve legendární rodinné etudy? Když se ukázalo, že její manžel Jakub využíval luxusní krajskou limuzínu k soukromým jízdám do práce, hejtmanka se divila, co na tom, komu vadí – vždyť kilometry řádně doplatili. Když se do ní opřela tehdejší opozice, pan manžel neudržel emoce na uzdě a na sociálních sítích označil politické konkurenty za „partu buzerantů“, ze které je mu „na blití“. Inu, diplomatický takt v této rodině zkrátka nepatří mezi dominantní vlastnosti.
Paranoia z odposlechů pak vedla k nákupu speciální rušičky za 46 tisíc korun, rafinovaně maskované jako stropní lustr v zasedací místnosti. Korunou všeho pak bylo podání trestního oznámení na záchranářku Veroniku Brožovou, která si v době nejtěžšího covidu dovolila upozornit, že záchranáři nemají roušky. Arogance moci tehdy dosáhla svého absolutního vrcholu.
Strategický ústup, nebo ztráta tváře?
Když se na středeční incident podíváme optikou její dosavadní kariéry, dává odchod ze studia dokonalý smysl. Jaroslava Pokorná Jermanová je zvyklá útočit, pokud má mocenskou převahu. Jakmile se však ocitne pod palbou faktů, v úzkých, nebo když jí soupeř nastaví zrcadlo sice ostrou, ale trefnou metaforou, volí osvědčenou taktiku ublíženého obětního beránka.
Odejít z přímého přenosu s teatrálním gestem je snadné. Složitější je obhájit, proč člověk, který reprezentuje Českou republiku v Evropském parlamentu, neudrží emoce na uzdě při běžné politické konfrontaci. Zvířata možná někdy mlčí a někdy mluví – naši politici by se od nich ale mohli naučit minimálně jedno: že když už nemají co říct, je lepší vůbec nezačínat.
Odemkněte si celý obsah s předplatným