Pamatujete si na svou první návštěvu kina?

Moje iniciace nebyla spojená s konkrétním filmem, ale s kinem ve Světlé nad Sázavou, kde jsem vyrostl. Na několik filmů jsem ale obsesivně chodil pořád dokola. Na starý Souboj Titánů, výpravný, částečně manuálně trikový film plný fantastických herců jako Laurence Olivier, který hrál Dia. Nebo na filmy s Budem Spencerem a Terencem Hillem.

Uvědomil jsem si rozdíl mezi plátnem a obrazovkou, kterou jsem zažil ještě černobílou. Poklad na Stříbrném jezeře jsme si s kamarády pouštěli v prádelně v bytovce, kam maminka jednoho z nich přinesla promítačku.

Proč vlastně filmy sám netočíte?

Čím víc filmů vidím, tím víc jsem přesvědčen o tom, že by si každý měl dvakrát rozmyslet, než se pustí do filmování. S nástupem technologií je tohle vábení ještě mnohem silnější. Znám sice několik přirozených talentů, kteří vzali do ruky kameru a výsledek byl skvělý, ale to je jedno dvě procenta. Filmař by měl mít buď školu, nebo praxi. Mě baví a naplňuje možnost být nápomocen cestě filmu k divákovi.

Vzniká až moc filmů?

O tom se mezi námi dramaturgy po celém světě hovoří jako o faktu. Existuje spousta organizací, které filmařům pomáhají s vývojem scénáře, s nalezením producenta, různé inkubátory a pitchingová fóra. Pravidelně zaznívá, že některé projekty měly být opuštěny v zárodku. Nám přijde ročně i devatenáct set filmů, některé se chytí na jiném festivalu, většina dalších nikde. Jenže s filmy je to úplně jiná situace, než když spisovatel strčí nepovedenou knihu do šuplíku a jde to zkusit znova. Investice je nesrovnatelná.

Co naopak v kinech chybí?

Pokud se bavíme o standardní nabídce kin, dneska trošku chybí filmy střední velikosti a rozpočtu se silnými příběhy, na které se snáz napojuje divákům po celém světě a které navíc někdy mohou vydělat překvapivě dost peněz.

Vzpomínám si na film Stevena Soderbergha Bez kalhot o mužském striptérovi, který stál sedm milionů dolarů a vydělal jich sto sedmdesát. Zatímco když uděláte film za tři sta milionů a vyděláte tři sta padesát, je to průšvih. Stále raritnější je nalézt výjimečný film, který se neopírá o velký rozpočet a způsobí rozruch.

Podařilo se takový film objevit ve Varech?

Napadá mě třeba norský Kurz negativního myšlení. U nás měl zhruba před dvaceti lety světovou premiéru a kdykoli se hraje, je vyprodáno, dokonce podle něj vznikla divadelní hra.

Vraťme se do kina ve Světlé nad Sázavou. Kdy jste poznal, že se chcete profesně věnovat filmu?

V osmnácti, což bylo začátkem 90. let, jsem se vydal do nedaleké Lipnice nad Sázavou, kde měl chalupu filmový historik Karel Čáslavský. Miloval jsem ho z televize, pouštěl staré filmy a velice zasvěceně o nich hovořil. Přijel na velmi smutnou událost. To byla doba, kdy městské úřady, bývalé národní výbory, zavíraly nevýdělečná kina.

Jedním z nich bylo právě kino v Lipnici. Karel Čáslavský přijel uvést poslední představení. Po projekci jsem za ním přišel, abych se ho zeptal, co mám dělat, abych se stal jím. Řekl mi, že neví, protože je samouk, ale že v Praze na filozofické fakultě na to mají obor, tehdy se jmenoval filmová věda, dnes filmová studia, což je možná přesnější, protože vědci se tam z nás rozhodně nestali.

Přijel jsem na přijímačky, ale ještě během nich jsem se zvedl a zase odjel, protože jsem zjistil, že jsem sice nadšenec z malého města, ale o historii filmu nic nevím. Místo filmu jsem začal studovat práva.

Ta jste dokončil?

Ne. Po čtyřech letech jsem odešel také ze dne na den, protože jsem pochopil, že jdu špatným směrem. V zásadě jsem se během studií práv připravoval na ty skutečné přijímačky na filmovou vědu. A pak už to vyšlo.

Přitom když jste začal pracovat na festivalu, byl jste ze štábu jediný, kdo ve Varech nikdy nebyl jako divák…

Jsem z malého města i naturelem, v Praze jsem neměl moc kamarádů, čili jsem na víkendy jezdil domů a nevytvořil jsem si vazby, díky kterým pak na festivaly jezdíte. Navíc jsem začátkem prázdnin radši mířil stopem do zahraničí. Nicméně v tom mém prvním roce na festivalu, v roce 2001, tvořili programové oddělení tehdejší či bývalí spolužáci z fakulty a jedna spolužačka mi nabídla, jestli se nechci stát shipperem.

Co to je?

Dlouhodobě jde o mimořádně důležitou funkci, na to, jak málo se o ní mluví. Tehdy proto, že měli shippeři na starost dopravu filmových kopií. Dneska se všechno posílá do datových úložišť, což samozřejmě skrývá jiná úskalí, ale tehdy jste mohli strávit půl roku přípravou projekce ve Varech, ale když zaměstnanci DHL v Moskvě na letišti špatně vyplnili formulář, kopie sem nikdy nedorazila. Zpětně jsem rád, že jsem tuto nabídku nemohl z časových důvodů využít, ta zodpovědnost by na mou nezkušenost byla příliš.

Ale nabídku stát se tajemníkem poroty jste už využil. Musel jste vidět všechny filmy?

Naopak! V momentě, kdy členové obou porot, o které jsem se staral, seděli v sále, jsem zařizoval jiné věci, třeba vstupenky na jiné filmy, zajišťoval výlet atd. Dokonce jsem musel slíbit paní doktorce Zaoralové, že vůbec nebudu chodit do kina, protože panovala domněnka, že bych pak zanedbával své organizační povinnosti. Mám na to pořád krásné vzpomínky. V mé první porotě byl třeba Džafar Panahí, který loni vyhrál festival v Cannes s filmem Drobná nehoda. Psali jsme si před rokem…

Pamatoval si vás?

Pamatoval. Moc mě to potěšilo. Nebo Jan Hřebejk, český zástupce v tehdejší porotě. Rád na něj v souvislosti se svými začátky vzpomínám, neboť při konverzaci nedělal rozdíl mezi někým tzv. důležitým a mnou, nezkušeným kandrdasem.

Hned po skončení mého prvního angažmá mi paní doktorka Zaoralová nabídla možnost pracovat v programovém oddělení. Po prvních třech letech, kdy jsem pracoval od ledna do září, jsem počínaje rokem 2004 nastoupil na plný úvazek. Nejdřív na dokumenty, než jsem si v jednu chvíli pro sebe uzmul staré filmy…

No jo, ale co je dnes starý film?

To je právě ta otázka. Už se restaurují filmy ze začátku 90. let, říká se tomu moderní klasika. Letos jsme na festivalu uvedli restaurovaný Trainspotting nebo Sexy bestii. No dobře, staré…, řekněme kultovní. Tehdy se toto označení týkalo filmů ze 30. až 70. let. Proto jsme před čtyřmi lety založili pražský svátek filmu staršího data KVIFF Classics a těšíme se z toho, že můžeme ukazovat filmy prověřené časem i objevovat skryté poklady z minulosti.

Rozumějí nejmladší diváci, co na nich lidé tenkrát měli?

Rozhodně o ně mají zájem a chtějí je vidět na velkém plátně. Mě nesmírně baví sledovat jejich reakce na určité prvky, které by se dneska třeba už neobjevily. Třeba ve filmu s Paulem Newmanem Rozsudek z roku 1982 on jako hlavní postava poté, co zjistí, že ho jeho milenka podvedla a donášela konkurenci, jí v baru vlepí facku, až odletí a roztrhne si ret. Dvacetiletí diváci byli v naprostém šoku. Cením si toho, že se neuzavřeli možnosti to prodiskutovat. Jednou z výhod filmového festivalu je možnost ukazovat, jak se doba vyvíjela.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Karel Och původně nastoupil na studium práv, ta ale nakonec vyměnil za filmovou vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Vnímáte s přibývajícím věkem některé filmy jinak?

Rozhodně. Třeba Luis Buñuel. Vždycky mě fascinoval, ale nerozuměl jsem polovině věcí. Nebo Bergman! Scény z manželského života. O čem se ti starci dohadují?! Od té doby, co se mi narodili synové, se mi nekouká dobře na svévolné nakládání filmařovo nebo filmařčino s tak křehkými věcmi, jako je útlé dětství. Zvlášť když člověk prochází komplikovanými životními okamžiky, je náročné vidět na plátně rafinovanou verzi téhož. Poslední dobou totéž vnímám se zvířaty, zejména se psy. Dojímá mě jejich oddanost a bezbrannost v době, která je čím dál tím agresivnější a odosobněnější.

Před časem jsem četla rozhovor se sestrou boromejkou o životě v klášteře. Vyprávěla, že si s ostatními sestřičkami jednou za rok pečlivě vyberou film, jdou do kina a příběhem pak žijí ještě týdny. Dovedete v objemu filmů, které musíte sledovat, pořád zažívat stejnou jedinečnost?

Naštěstí ano. Každý rok mě překvapuje a šokuje, že se objeví z mého pohledu jedna až dvě extrémně úžasné, skoro geniální perly a několik desítek skvělých filmů. Loni jsme měli ve Varech Sirat, který není dnes třeba představovat. Ten mě po prvním zhlédnutí až rozhořčil svojí rafinovanou zlovolností a zároveň genialitou. Bavili jsme se o filmu tehdy v Cannes celých pět dnů.

Co považujete za svůj největší osobní přínos festivalu?

To ať posoudí jiní, já můžu popsat vývoj své kariéry, její etapy. Prvních deset let jsem byl člen programového oddělení, vše se učil, zejména důvěřovat vlastnímu instinktu a prosadit vlastní názory. Od roku 2011 jsem v této kanceláři seděl s paní doktorkou Zaoralovou, měli jsme stoly proti sobě skoro deset let, než přišel covid.

Bavili jsme se o všem od filmů po politiku, také o osobních věcech, bylo to velmi přirozené a paní doktorka mi dodneška nesmírně chybí. Tahle zkušenost zformovala můj přechod do tak zodpovědné role, jako je vedení programové složky festivalu. Vkus současného programového oddělení je alternativnější, než byl za paní doktorky. Často myslím na to, co by tomu řekla.

Musíte někdy potlačit osobní preference?

To je nejtěžší okamžik v naší práci – rozeznat, kdy přestáváte být filmovým kritikem a stáváte se kurátorem či dramaturgem, čili člověkem, který by neměl myslet na vlastní vkus jako na jediné hodnotové kritérium. Divák nemůže být v rukou narcistního dramaturga, jehož ego, myslím, dosud nebylo probádáno. Ale dramaturg zase nesmí být vůči publiku devótní. Musí být vidět, že za programem stojí osobnosti, které chtějí předat stejně intenzivní zážitek, jaký samy prožily.