Přihlásil jste se do pořadu Na lovu nad sklenkou vína. Jak dlouho jste váhal? Čeho jste se nejvíc bál?

Když jsem byl malý, sledoval jsem pořady Riskuj! a Milionáře, ale tehdy jsem se ještě přihlásit nemohl. Pak dlouho nic nebylo, až přišlo Na lovu. Koukal jsem se každý den. Sledoval jsem i zahraniční verze pořadu. No a jednou jsem byl večer sám doma, otevřel si lahev vína a řekl si: „Proč ne?“

Přihlásil jsem se ke konci roku 2023. Ozvali se mi v únoru a o tři měsíce později bylo natáčení. Málem jsem to pak propásl v televizi, protože nám jen řekli, v jakém to bude vysíláno týdnu, a já každý den marně čekal. Až jsem měl ve čtvrtek fotbalový zápas a v poločase si odběhl mrknout na telefon – a byl jsem tam. (směje se)

Měli jsme skvělý tým. Bez nich bych se lovcem určitě nestal. Tehdy se mi to podařilo. V základním kole jsem nahrál padesát pět tisíc, v ABC jsem neudělal chybu a ve finálové štvanici jsem hodně odpovídal. Nahráli jsme dvacet jedna polí.

Ovšem stáli jsme proti Belladonně. Byla skvělá! Siréna zazněla, když byla na dvacátém políčku. To jsem se už loučil s výhrou. Ale nakonec jsme si rozdělili sto třicet pět tisíc korun. Do výhry, myslím, padesát tisíc se to nedaní. (směje se)

Vám se stalo něco neobvyklého. Ze soutěžícího jste se stal tím, kdo loví. Proto přezdívka Bandita, že jste přešel na temnou stranu? Jak se to vlastně zběhlo?

Přesně. Začali jsme s týmem slavit a v tu chvíli za mnou přišla paní produkční s otázkou, jestli si nechci zkusit casting na lovce. Hned jsem řekl: „Určitě, to beru.“

Bylo to moje přání. Chtěl jsem zahrát tak skvěle, aby tahle nabídka přišla. Přestože jsem netušil, že je to reálně možné. Vysnil jsem si to. Ale to jsem ještě nevěděl, co mě za chvíli čeká.

Ten den jsme v natáčecím studiu byli od půl osmé od rána. Vždy se tam sejde patnáct soutěžících, vyberou dvanáct a postupně se točí tři díly. My šli na řadu druzí. Po nervózním čekání a dvou hodinách natáčení soutěže jsem toho měl plné brýle. Jenomže oni mě hned odvedli ke stootázkovému vědomostnímu testu na čas. Měl jsem pocit, že se to zas až tak nepovedlo, ale ještě jsem se stihl vrátit ke svému týmu na oslavu.

Za týden se z Novy ozvali, abych přišel na workshop pořadu. Tehdy tam byli přítomni všichni lovci a já byl okamžitě extrémně nervózní: „Takové kapacity na mě budou koukat!“ Nácvik závěrečné štvanice se mi moc nepovedl, ale i když jsem udělal chyby, zase jsem se nahodil a hrál dál. A to asi rozhodlo.

To ale nebylo všechno. Rozhodovalo se mezi vámi a člověkem, který sám dokázal porazit Doktora Vševěda. Věřil jste ve své vítězství? Jak na vaši novou roli reagovalo okolí?

Druhý den mi zavolali, že postupuji na kamerové zkoušky, kde už jsem jako lovec trénoval finálovou štvanici se dvěma soutěžícími. Udělal jsem jednu chybu.

Byť se neznáme osobně, vím, kdo byl druhý adept. Znám toho pána z hospodských kvízů. Je opravdu dobrý.

Pak se strašně dlouho neozvali. Přišlo mi to jako celá věčnost a už jsem tomu nevěřil. Až jsem takhle seděl v KFC, cestou z Mladé Boleslavi, kde jsem učil na druhém stupni, do Prahy, kde jsem bydlel, a zazvonil telefon. Byl jsem tak nadšený, že jsem ani nedojedl.

Možná se mnou kdysi bylo něco v nepořádku, ale nikdy jsem nebyl diagnostikován.

Všichni z mého okolí byli. Někteří říkali, že se tomu vlastně nediví. Ve škole taky. Jen moje máma, které jsem to hned volal, byla ze začátku trochu překvapená, že do toho chci jít. Nebyl jsem totiž úplně společenské a extrovertní dítě.

Jaké jste byl tedy dítě? Šprt? Stranil jste se kolektivu a v tichu bádal nad podstatou světa?

Ve škole mě to bavilo. Nikdy jsem se nemusel moc učit. Spíš vůbec. Jak jsem to slyšel, zapamatoval jsem si to. Dodnes si přesně vybavím i místo a fotku v učebnici u konkrétního učiva. Asi mám částečně fotografickou paměť. A všechno jsem se naučil strašně rychle. Takže asi ano, byl jsem šprt. (směje se)

Byl jsem uzavřený do sebe. Nikdy jsem neměl v místě bydliště moc kamarádů. Nechodil jsem po škole ven. Jak přišla návštěva, klidně jsem seděl sám dvě hodiny v kuchyni a neodvažoval se jít za nimi.

V dětství mi sestra vypravovala o hororech, které viděla, a když jsem pak byl sám doma, seděl jsem na křesle a hodiny se ani nepohnul, dokud nepřišli rodiče, jelikož jsem se bál strašidel. V koupelně jsem se vždycky koukal za roh, kde byl záchod, jestli tam nejsou duchové. Prostě jsem to pokaždé musel zkontrolovat. Možná se mnou bylo něco v nepořádku, ale nikdy jsem nebyl diagnostikován.

To mluvím o věku mezi devíti a jedenácti lety. Na gymnáziu v Boleslavi jsem si našel kamarády. Ty mám mimochodem doteď. A i když jsem neměl moc rád být středem pozornosti, jak jsem začal učit, změnilo mě to. Stál jsem pět let před tabulí, z čehož čerpám dodnes.

Jaké to bylo, přijít před kamery a mezi zajetou partu lovců jako ten šestý? Navíc ještě potom, co jste porazil Belladonnu.

Viktorii zbožňuju. Ohromně mi už od začátku pomáhala. Během natáčení prvních dílů jsem poznal všechny ostatní až na Kvízovou dámu. S tou jsem se poprvé potkal na zastávce na Smíchově, když jsme spolu jeli na workshop pořadu na Barrandov autobusem.

Oni jsou perfektní, všichni. Lišák mě rovnou pozval do svého kvízového týmu. Je to parťák. Možná ten nejlepší.

Kromě kamarádů z gymplu mám teď je. Také se účastním dovolených, a dokonce jsem si dovolil postavit i konkurenční kvízový tým, protože v tom Vaškově už bylo těsno. (směje se)

Aby to bylo jasné, zvolili jsme si jméno iMumlynáti 2, takže se potkáme v létě i na mistrovství republiky, kde jsme loni obsadili hezké osmé místo.

Člověk s nízkým sebevědomím, jako já, se stále ptá a obává: „Patřím tam, mezi ně?“Prý vám říkají po příchodu Libora Boučka malý Libor a velký Libor. Jak ten malý vidí ostatní starší kolegy? Jak byste krátce charakterizoval jednotlivé lovce?

Doktor Vševěd – můj vzor. Dostal historii do veřejného prostoru. V budoucnu bych se také chtěl stát takovým historikem, jako je on.

Kalkulátor – bohém. Úžasný člověk, vtipný, citlivý, hodný, starostlivý. Chtěl bych být takový táta, jako je on. Pro rodinu dýchá.

Belladonna – snad se nebude moje sestra zlobit, ale Viki vnímám jako svou starší sestru. Je mou oporou.

Lišák – s ním se vídám asi nejčastěji. Jezdíme spolu na akce, kvízy. Jsme parťáci.

Kvízová dáma – úsměv. Nedokážu si ji bez něj představit. Nejčastěji se směje mým vtipům. Rád ji rozesmávám. Je skvělá máma.

Žolík – profík. Nikdy na něm není poznat, že je nervózní. Skvěle zapadl. S tím, co má v hlavě, tam patří. Jsem rád, že ho máme.

Co je vaše slabé místo? Stále se ještě zdokonalujete? Jaký typ „lovu“ vám vyhovuje nejvíc?

Nikdy mě moc nebavily kytičky. Nezajímala mě biologie a geologie. Ale pořád se rád učím a chci se zlepšovat. Teď jsem se například učil všechny okresy. A šlo to vlastně hladce a rychle. Aktuálně se učím hlavní města amerických států a kanadských provincií. Taky opakuji chemické prvky, abych v nich měl jistotu. Když vím, že to poté použiji ve hře, baví mě to. Mám z toho radost.

Rád točím vždy to, co jsme už delší dobu netočili. Změna mi vlije do těla zase trochu víc energie. Ale kdybych si musel vybrat, nejvíc si zahraji při klasickém Na lovu, to je největší výzva. U speciálů se zase hodně nasmějeme.

Úplně z vás sálá nadšení pro „lov“. Je ale přece jen něco, co vás v roli Bandity nemile překvapilo? Co vás štve?

To se týká spíše věcí mimo natáčení. Jde o to, jak se cítím, když si čtu některé reakce na sociálních sítích. Dočetl jsem se například, že jsem arogantní a že nic nevím. Člověk s nízkým sebevědomím, jako já, se stále ptá a obává: „Patřím tam, mezi ně?“ A úplně neznámí lidé pak veřejně píšou to, čím se třeba užíráte uvnitř. To je zlé. To mě trápí. Byť vím dobře, jak to chodí a co všechno koluje na internetu.

Jednou, než jsem se prošel po tom našem mole, dole soutěžící řekl, že chce hrát proti mně, protože mu nejsem sympatický. To jsem si ale řekl: „V pohodě. Jsem Bandita. Ten nemá být sympatický. Mám svou roli. Každý nemůže být Kvízovou dámou.“ (směje se)

Výživné je to také na roadshow po republice. V Karviné na mě hulákali hosté z hospody: „Bandito, pojď na panáka.“ Tak jsem šel. Dámy se občas chtějí fotit. I s dětmi. Většina zážitků je opravdu pěkných.

I když zrovna v té Karviné se mi stalo, že za mnou přišel člověk na autogramiádě a zeptal se, jestli neplánuji jako lovec skončit. Vcelku smířlivě jsem mu řekl, že ne. A on svěsil ramena a zklamaně odešel.

Jak nyní vypadá váš soukromý a profesní život? Proč jste odešel ze školství? Nechtěl jste se do něj náhodou vracet spíš na straně studujícího?

Ve škole jsem skončil minulý rok, protože mi to asi už víc bralo, než dávalo, a možná to platilo i pro žáky. Chtěl jsem stejně jako Doktor Vševěd začít studovat Ph.D., postgraduál na historii v Hradci Králové, kde jsem studoval vysokou školu. Bohužel, prý měli málo míst, a nevzali mě.

Takže se mi zbortil můj dlouholetý sen. Nevěděl jsem, co mám dělat. Půl roku jsem žil jen z natáčení Na lovu. Přihlásil jsem se i na muzejního edukátora do muzea v Uhříněvsi. Přestože jsem učil v Mladé Boleslavi, žil jsem v Praze. Tam jsem ani nebyl osobně a odmítli mě. Krachnul mi i osobní vztah. Takový, u kterého jsem věřil, že bude trvalý. Věděl jsem, že potřebuji udělat nějakou větší změnu.

Uviděl jsem inzerát na kastelána na hrad Radyně ve Starém Plzenci a řekl si: „Proč nezmizet z Prahy?“ V konkurzu jsem představil svou koncepci rozvoje hradu a lidé z komise, hlavně z vedení města, mě vcelku nadšeně přijali. Přestěhoval jsem se do Plzně a stal se kastelánem.

Byť někteří v „práci“ i bydlí, tento hrad je spíš ruina. Tam se bydlet nedá. Ale snažím se mu vdechnout život. Je to krásný hrad, který založil Karel IV. Takových zase tolik není. Všechny tam srdečně zvu. A ty přijímací zkoušky nejspíš zkusím za rok znovu. (směje se)