Schválená podoba balíčků Omnibus Evropské unie vzbuzuje obavy, že kvůli ziskům soukromých korporací nakonec Evropa obětuje jak ochranu planety, tak lidská práva, a nakonec i prosperitu.
Celoevropské předpisy se složitými názvy Směrnice o náležité péči v oblasti udržitelnosti podniků (CSDDD), Směrnice o podávání zpráv o udržitelnosti podniků (CSRD), Nařízení o mechanismu uhlíkové kompenzace na hranicích (CBAM) a Nařízení o taxonomii vznikly v souvislosti s Evropskou zelenou dohodou, jejímž cílem je do roku 2050 proměnit Evropu v první klimaticky neutrální kontinent a do roku 2030 snížit emise skleníkových plynů o 55 %.
Nová pravidla měla řešit tři hlavní systémové problémy: greenwashing, slepé kapitálové investice a neregulované dodavatelské řetězce firem. Zjednodušeně řečeno, měla zajistit, že Evropa se stane skutečně zelenou a Green Deal nezůstane Potěmkinovou vesnicí. Evropské firmy měly navíc v zahraničí aktivně předcházet porušování lidských práv a poškozování životního prostředí u svých dodavatelů. Evropské klimatické cíle tak měly, s trochou nadsázky, pomoci spravit celý svět. Korporace by to stálo peníze navíc. A tak vyrazily do útoku.
Zpráva Corporate Europe Observatory odhaluje, že přední lobbisté z pěti vybraných odvětví utratili za lobování v institucích Evropské unie jen loni 381,75 milionu eur. To je o polovinu více než v roce 2020 a jejich výdaje stále rostou. Počet registrovaných lobbistů se ve stejném období zvýšil o téměř třetinu. Registr však není povinný, a tak jsou skutečná čísla zřejmě mnohem vyšší. Korporacím se to vyplácí: v éře Evropské komise vedené Ursulou von der Leyenovou – a pravicové většiny v Evropském parlamentu – jsou politici ochotní prosazovat politiku příznivou pro průmysl nebývalým tempem.
Omnibus podkopává všechny bohulibé ambice Evropy. Oslabuje například tlak na to, aby kakao dovážené do Evropy z Pobřeží slonoviny a Ghany nepocházelo z plantáží, vzniklých vypálením pralesa, nebo aby se v Ekvádoru a Kolumbii při pěstování banánů přestaly používat nebezpečné pesticidy, zamořující zdroje pitné vody. Ohrožuje úsilí o zastavení dětské práce a financování ozbrojených konfliktů v Kongu kvůli těžbě nerostů, potřebných pro výrobu baterií a elektroniky.
Nejde přitom jen o zavírání očí před tím, co evropské korporace páchají ve světě. Omnibus je součástí největší laviny deregulace v historii EU, již právě zažíváme. Evropská komise slíbila v rámci dalších balíčků firmám – včetně těch největších – oslabení ochrany práv zaměstnanců, omezení regulace v oblasti energetiky, daní, bankovnictví a povolování znečišťujícího průmyslu, jako jsou doly, datová centra či chemičky. Deregulace mají postihnout dvanáct různých oblastí, včetně zemědělství, dopravy či bydlení, což značně omezí pravomoci národních vlád řešit sociální a environmentální problémy.
Argument, že Evropa potřebuje udržet konkurenceschopnost, přitom nezní přesvědčivě. Ve stejné době, kdy Evropská unie boří regulace nebezpečných chemických látek, Čína některá omezení výrazně zpřísňuje. Čínské podniky přitom rozhodně nekrachují ani neztrácejí trhy.
„Katastrofální podoba Omnibusu narušuje závazky Evropské unie v oblasti odpovědnosti korporací, omezuje lidská práva a ochranu životního prostředí,“ napsalo více než 360 nevládních organizací z celého světa na jaře 2025 Evropskému parlamentu a Radě. Nepomohlo to. Evropská unie balíček Omnibus letos schválila a členské státy připravují jeho převzetí do národní legislativy. Již brzy se tak naplno projeví, nakolik evropskou politiku ovládli placení lobbisté a zájmy průmyslu, a kolik ještě zbylo vůle zmírnit dluh Evropy vůči okolnímu světu a chránit vlastní obyvatele.
