komentář
20.07.2026
Foto: Pixabay
Popisek: Mraky
K pádu umělecké skulptury Rovnováha v Praze vznikl pro Český rozhlas rozhovor se sochařem, pedagogem a publicistou Pavlem Karousem. A byla to legrace.
Pan sochař v rozhovoru pro ČRo vysvětlil posluchačům, že v roce 1992 skončil ve stoupě zákon, který chránil památky podobného ražení. „Zákon, který nařizoval od roku 1965 do roku 1992, že se musí uplatnit jedno procento z rozpočtu veřejné stavby na výtvarné řešení,“ řekl Karous.
Zákon, zdá se mi, výborný. Od roku 1965 jistě sloužil umění reálného socialismu, po revoluci mohl ovšem sloužit ku prospěchu krásy v ulicích. Místo toho se bez náhrady zrušil, aby se naše země mohla rozpadat pod ošklivostí, kdy si z veřejného prostoru radši děláme reklamní plochu. Pro korporace všechno, zní z naší kulturně ponížené duše. Nu, naše volba.
Karous popsal, že Rovnováha sloužila jako oslava betonářství, zároveň pochválil myšlenku díla, které zpodobňovalo koryto řeky Vltavy. Jedinečné dílo, které se prosadilo navzdory myšlence postavit na místě sochu komunistického prezidenta. V osmdesátých letech komunismus dodýchával a snaha o budování další fronty na maso asi soudruhům už jen při pomyšlení drhla v hrdle. Vznikla Rovnováha, brutalistní dílo se svou neopakovatelnou krásou v ošklivosti. No, byla taková doba.
Pak se Karous rozumně vrátil ke konci zákona na ochranu uměleckých děl. „Od roku 1992, kdy skončil mimo jiné jednoprocentní zákon, zanikly všechny instituce a organizace, které měly na starosti osazování nových výtvarných děl, ale i údržbu,“ popsal sochař Karous.
A teď přišla dle mého klíčová věta v rozhovoru. „Jenom od roku 1992 do současnosti v Praze zmizelo, bylo zničeno, odstraněno nebo se rozpadlo kolem 480 výtvarných realizací ve veřejném prostoru,“ řekl. A to vinou toho, že jsme se klíči prozvonili do systému, který by byl nejradši, kdybychom si reklamu nechali vylepovat i na vlastní čela.
Poznámka ke zrušenému zákonu v roce 1992. Například v sousedním Německu dodnes funguje program Kunst am Bau, který ukládá povinnost investovat určité procento z rozpočtu veřejných budov do uměleckých děl. Podobně to má Francie nebo USA. U nás? Ticho po pěšině. My nehledáme krásu, ale funkčnost (billboardový potenciál). Nerad to takhle plivnu do prostoru, ale přesně takhle si představuju východní mentalitu. Stavění minecraftových kostek a na nich jen prostor s potencí pro reklamu.
Pak ovšem začala s panem Karousem ta pravá legrace. Ba přímo sranda.
Přišla otázka na klimatickou krizi. Jaký vliv měla klimatická krize na rozpad Rovnováhy?
„Myslím, že zásadní. Dílo mělo samozřejmě zanedbanou údržbou praskliny, teklo do toho, a když najednou přijdou 40stupňová vedra – což je pro Prahu bezprecedentní, nikdy takové teploty neexistovaly – a pak přijdou monzunové deště rozsahu, který není obvyklý, tak to prostě byla smrtící rána pro objekt,“ odpověděl Karous.
(Redakční oprava – žádná bezprecedenční teplota se nekonala. Podobné vlny veder Praha zažila již mnohokrát. Na 40 stupňů sice nevyšplhají tak často, ale již se podobné tropy konaly. Navíc nazývat letní bouřku či slejvák monzunovými dešti, to už chce hodně představivosti.)
Co z toho plyne? Když se o věc nestaráme třicet let, popraská, zatéká do ní, všem je to ukradené a ona nakonec spadne, může za to klimatická krize a to, že tři dny byly teploty příliš letní.
Skulptura stála na pozemku, který spravuje Technická správa komunikací (TSK), ale samotné umělecké dílo nebylo desítky let zanesené u nikoho s povinností jej udržovat. TSK tvrdila, že jí nepatří, Galerie hlavního města Prahy (GHMP), která má na starosti veřejné umění, ji také neměla ve správě. Byla to doslova socha nikoho. Armatura uvnitř betonu zrezivěla a shnila prostě proto, že se k ní nikdo nehlásil. Klimatická krize neshnila železo v betonu, shnila ho úřední ignorance. A my tu ignoraci ukryjeme za obviňování klimatické krize. To už není alibismus, to je prostý kreténismus. A, pravím poťouchle, právě takové argumenty celou víru v klimatickou krizi strašně znevěrohodňují. To neumíme pracovat s upřímným zvoláním – podělali jsme to?
Zvláštností je, že železobetonové konstrukce mostů kolem té sochy zvládají stejné teploty bez mrknutí oka, protože jsou udržované.
Místo toho, aby se pan Karous chytil za hlavu a řekl – ani já neprotlačil, aby někdo vylezl na Rovnováhu a praskliny zadělal – odhodlá se k tak nesmyslnému argumentu, že za její zřícení může zásadně klimatická krize. Nebýt totiž klimatické krize, někdo by si ten žebřík vzal a skulpturu udržoval. Ale když ono bylo tři dny kolem čtyřicítky, něco takového nás svazuje. A tak nic neděláme, nepečujeme, neudržujeme, jen se jako aktivistická hovádka z nezisku přilepujeme k dálnici výmluv a pseudoargumentů.
Vložil: Štěpán Cháb