Když měl v prosinci 1962 premiéru Poklad na Stříbrném jezeře, málokdo očekával, že odstartuje jednu z nejúspěšnějších evropských filmových sérií všech dob. Producent Horst Wendlandt koupil práva na romány Karla Maye s nadějí, že vznikne jeden úspěšný western. Místo toho přišel fenomén, který zaplnil kina po celém Německu, Rakousku, Československu i Jugoslávii. Následovalo dalších deset filmů a z Pierra Brice a Lexe Barkera se staly mezinárodní hvězdy. Obrovská popularita ale způsobila, že fanoušci začali filmy sledovat stále pozorněji. A tam, kde dříve viděli jen dobrodružství Vinnetoua a Old Shatterhanda, dnes nacházejí chyby, které štábu v šedesátých letech unikly.

Autobus a mrtvola se hýbe

Nejslavnější filmová chyba se objevuje už v Pokladu na Stříbrném jezeře. V jedné ze scén lze mezi skalami na okamžik zahlédnout autobus s turisty. Jde jen o krátký okamžik, ale jakmile ho jednou objevíte, příště už ho nepřehlédnete. V době premiéry přitom podobný detail téměř nikdo nemohl zaznamenat. Diváci seděli v kině daleko od plátna a film běžel bez možnosti zastavení obrazu. Dnes si lze scénu přehrát snímek po snímku a autobus se stal jednou z nejznámějších kuriozit celé série.

Stejně známá je i chyba během přestřelky. Jeden z padouchů po zásahu padne k zemi, jenže o několik sekund později je patrné, že se pohne a upraví si polohu. Pravděpodobně šlo o komparzistu, který se jednoduše zapomněl a pohnul dřív, než kamera přestala snímat. Podobné drobnosti dnes působí úsměvně, ale při rychlém tempu natáčení nebyly ničím výjimečným.

Foto: Profimedia (koupená licence)

Vinnetou a jeho sestra Nšo-či

Kdo vlastně řídil dostavník?

Další z často připomínaných přešlapů souvisí s dostavníkem. V jednom záběru jedou koně vpřed, ale kočí na kozlíku není vidět. Po střihu se opět objeví, jako by nikdy nezmizel. Jde o klasickou kontinuitní chybu, která vznikla při spojování záběrů natočených v různých časech. Dnes by podobnou nepřesnost odstranila digitální postprodukce během několika minut. V roce 1962 ale filmaři takovou možnost neměli.

Při pohledu na podobné chyby je dobré připomenout, za jakých podmínek filmy vznikaly. Většina exteriérů se natáčela v tehdejší Jugoslávii, především v chorvatských národních parcích Paklenica, Krka a u Plitvických jezer. Štáb pracoval ve vedru, často daleko od nejbližšího města, a technické zázemí bylo nesrovnatelně skromnější než dnes.

Režisér Harald Reinl navíc dostával od producentů jasný úkol, a to natáčet rychle. Úspěch prvního filmu vedl k tomu, že se další mayovky připravovaly téměř bez přestávky. Času na opakování scén nebo hledání drobných nepřesností jednoduše nebylo nazbyt.

Zbraně, které jako by nikdy nedošly

Pozorní diváci si všímají také nelogické práce se zbraněmi. Během přestřelek vystřelí někteří hrdinové i bandité podstatně více ran, než kolik by jejich revolvery nebo pušky ve skutečnosti pojaly, aniž by je bylo vidět přebíjet. Podobné přehlédnutí bylo u westernů 50. a 60. let poměrně běžné. Tvůrci dávali přednost tempu akčních scén před technickou přesností a málokdo tehdy počítal jednotlivé výstřely.

Další skupinu chyb tvoří drobné nesrovnalosti v kontinuitě. V některých scénách se po střihu změní poloha klobouku, pušky nebo jiných rekvizit, přestože mezi záběry neuplyne ani okamžik. Jindy postavy stojí v odlišné vzdálenosti od sebe nebo drží předměty jinak než o vteřinu dříve. Takové chyby vznikaly jednoduše tím, že se jedna scéna natáčela z několika úhlů, často s odstupem hodin nebo dokonce dnů. Při ručním střihu na filmový pás nebylo snadné uhlídat každý detail.

Změna počasí a stále stejná místa

Filmařům občas zkomplikovalo práci také počasí. Některé scény vznikaly v různých dnech, a přesto měly působit jako souvislá akce. Pozornější diváci si proto mohou všimnout, že se mezi jednotlivými záběry mění intenzita slunečního světla, délka stínů nebo množství prachu na oblečení herců. V jednom okamžiku jsou postavy po dlouhé jízdě téměř čisté, o pár sekund později mají od prachu špinavé tváře i oděv. Jde o typické kontinuitní chyby, které byly v době klasického filmového pásu běžné a většina diváků je při prvním zhlédnutí vůbec nezaznamenala.

Pozorní fanoušci si časem všimli ještě jedné zajímavosti. Tvůrci opakovaně využívali stejné lokace v chorvatských národních parcích, které měly pokaždé představovat jinou část amerického Divokého západu. Výrazné skalní útvary, kaňony nebo říční soutěsky se tak objevují v několika filmech, jen pokaždé pod jiným názvem a v jiném příběhu. Většině diváků to nevadilo, v době premiér jednotlivé díly dělily měsíce i roky. Dnes, kdy si mohou fanoušci filmy pouštět jeden za druhým, však stejné kulisy poznají téměř okamžitě.

Chyby, které kultovním filmům neublížily

Chyb je ve filmech o náčelníkovi Apačů opravdu mnoho. Autobus mezi skalami, pohybující se mrtvola nebo zmizelý kočí dnes baví celé generace diváků. Přesto by bylo nespravedlivé hodnotit filmy jen podle podobných přešlapů. Série s Vinnetouem vznikala v době, kdy filmaři spoléhali především na skutečné lokace, stovky komparzistů, živá zvířata a poctivou řemeslnou práci.

Snad i proto si tyto westerny uchovaly své kouzlo dodnes. Drobné chyby z nich neudělaly horší filmy. Naopak se staly součástí jejich historie a dalším důvodem, proč se k nim diváci stále vracejí.

Zdroje: autorský článek s využitím