Troja režiséra Wolfgang Petersena byla v době svého uvedení přijata rozpačitě, ale nakonec ve zkoušce času obstála. Není zapomenuta a diváci na ni vzpomínají v dobrém. To mě nijak neznepokojuje ani nepřekvapuje. Za zvláštní ovšem považuji to, že je dnes tento film mnohými hodnocený jako ten, který je ve srovnání s Nolanovou Odysseou „historicky věrnější“, a „realističtější“, nebo je mu přičítáno k dobru, že se alespoň trochu realistický být snažil.

Mám totiž za to, že Troja je naopak typickým produktem své doby, na němž se dají demonstrovat dva principy. Zaprvé, filmový realismus je prostě jen druhem stylizace a příhodnější by bylo mluvit o jakési iluzi realismu. Zadruhé, diváci spíše přijímají to, co vychází vstříc jejich očekáváním a dříve utvořeným představám, než co reálně odpovídá historickému poznání.

Dědictví Gladiátora a Pána prstenů

Troja mohla vzniknout díky tomu, že Gladiátor (2000) pár let před ní ukázal, že stále existuje zájem o téměř vymřelý žánr takzvaných sandálových velkofilmů. Jen je potřeba starosvětskou teatrálnost těch klasických nahradit akčností, modernějším filmovým stylem a „drsnější“ stylizací s potem a krví. Svůj podíl na tom, že projekt filmu Troja dostal zelenou, má i úspěch filmového Pána prstenů. Ten zase v divácích vyvolával úžas velkolepými „středověkými“ bitvami využívajícími nové technologie digitální animace, jako byla simulace davů. V trailerech ostatně Troja ohromovala záběrem na stovky digitálně nakopírovaných lodí, což by dnešní diváci již odzívali.

„Realističnost“ Troje spočívá především v tom, že oproti starším sandálovým filmům ubrala na barevnosti, výrazně přidala na krvi a brutalitě, eliminovala bohy a některé prvky – nejviditelněji trojského koně – přizpůsobila tak, aby působily uvěřitelněji a méně „pohádkově“. Jenže: antické Řecko skutečně bylo barevné. V odstínech pískově žluté a mramorově bílé si jej představujeme jen proto, že jej takto západní umění a popkultura dlouhodobě zobrazuje na základě estetiky ruin řeckých památek, které už barvy ztratily.

Trojský kůň zbastlený z dřevěných lodí, jehož ve filmu uvidíme, sice skutečně vypadá jako něco, co by Řekové mohli v daných podmínkách vyrobit, ale zase je na pohled jasné, že je dutý a někdo nebo něco se může skrývat uvnitř. Trojané by museli být mimořádně hloupí, aby jej bez kontroly vtáhli do města. Z mýtů se prostě realistické vyprávění dělá špatně, o čemž se později přesvědčil i Ridley Scott, když se ve filmu Exodus: Bohové a králové (2014) křečovitě snažil „vědecky a racionálně“ vysvětlit třeba biblických Deset ran egyptských.

Taktéž eliminace bohů je něco, co jde proti smyslu eposů. Představte si, že by někdo natočil Rámájanu tak, že by v ní všechny postavy byly jen běžnými smrtelníky. To by indičtí hinduisté zřejmě akceptovali velmi těžce, byť různé výrazně pozměněné a modernizované adaptace tohoto klasického díla přímo v Indii vznikají ve velkém množství. Stejně tak Iliada i Odyssea jsou bez zásahů olympských bohů vytrženy z mytologického a kulturního kontextu, který je utvářel.

Podobné je to i s obsazením, které dnes internetoví diskutující dávají do kontrastu právě s Nolanovou Odysseou. Ani tvůrci Troje ovšem nešli po autentičnosti, nýbrž po velkých hvězdách, jejichž pool byl tehdy výrazně méně „multikulturní“ než dnes.

Diane Kruger jako Helena Trojská zcela spolehlivě nereprezentovala ani typickou Řekyni v době bronzové, ani tehdejší ideál krásy, a ani Řekyni současnou. Reprezentovala spíš hollywoodskou představu o tom, jak má vypadat moderní krásná žena. Dobová vyobrazení ukazují, že skutečná řecká krasavice by měla plnější obličej, tmavé vlasy spletené do daleko komplikovanějšího účesu a rozhodně macatější postavu s výraznými boky a poprsím. Ňadra by dost možná při některých příležitostech nosila hrdě odhalená, či aspoň zdůrazněná oblečením.

Troja tedy není věrná ani historii, ani Iliadě, ani řecké kultuře. Je věrná Hollywoodu roku 2004 a jeho tehdejším konvencím. Tak už to s uměním a popkulturou bývá.