Když tvůrci v čele s režisérkou Hanou Hendrychovou vypustili do světa první ukázku, sociálními sítěmi projela vlna obavy, zda česká novinka nebude moc sexistická či jinak stereotypní. Generace, na niž film cílí (naštěstí pro tvůrce) snese hodně a určitě ho nezavrhne jenom proto, že v něm Eva Holubová lačně obdivuje policejní „obušek“ a prodavače arabského původu nazve Kebabem. 

Kdyby hlavní problém Bardotek představovala právě nekorektnost, měli bychom aspoň o čem mluvit. Jenže Bardotky za řeč skoro nestojí. Humor je předvídatelný, provedení plytké a slibované téma sotva načaté. Většinu času člověk v podstatě jen hledá důvod, proč v kině vydržet až do konce. 

Ještě si něco užít

Pokud se tak stane, bude to velmi pravděpodobně jen z úcty k hereckému triu, na něž film láká i sází. Eva Holubová, Dagmar Havlová a Pavlína Pořízková coby čerstvé šedesátnice, jež se rozhodly „ještě si něco užít“, vskutku zachraňují, co se dá – i když většinou spíš nedá. Dohromady dokážou splynout v živel, jenž film v první polovině táhne. A byť občas musí pronášet i věty jako z ochotnické besídky, jejich energie se vítaně násobí a dohromady funguje až spásně. 

Překvapivě největším tahounem se nakonec ukáže být Pavlína Pořízková v roli kamarádky Valerie ze zámoří. A zdaleka za to nemůže jen roztomile škobrtavý mix „olomócké“ češtiny a angličtiny. Bývalá modelka vtrhne na scénu jako hurikán, s obdivuhodnou přirozeností a vervou, a vedle rutinní, byť osvědčené komediální polohy partnerek působí až neuvěřitelně svěže. 

Bardotky jsou nejsnesitelnější právě v místech, kde nechávají volné ruce hlavním hrdinkám. Dokud o nic nejde, respektive dokud tři bývalé spolužačky jen tak paběrkují, tlachají o ničem a „dohánějí“ život, je vcelku příjemné se na ně dívat. Scénář sice vrší jedno klišé za druhým – protančené noci, jízdy v kabrioletu s rukama ve větru nebo experimenty s drogami – cokoli, na si vzpomenete, ale dá se to snést. 

Když se film stane černou dírou

Jenže pak zřejmě tvůrci usoudili, že by to chtělo taky trochu dramatu, a aniž by si pro něj připravili půdu, potažmo prostor, kde by stihlo získat smysl, přidali rádoby roztržku a kalamita byla na světě.  

Od chvíle, kdy si „holky“ řeknou i to, co si říkat nechtěly a neměly, zhroutí se film do sebe jako černá díra. Nezůstane nic než pár nahodilých, usebrání imitujících výjevů, v nichž se znovu zpropagují všechny reklamní předměty. V kombinaci s permanentně a neúnosně doslovnou hudbou Ondřeje Gregora Brzobohatého, muzikanta jindy zcela příčetného, ba dokonce nadaného, představují peklo, jaké si nezasloužíme. 

Dílo zkázy pak už jen nepřekvapivě dokoná poněkud absurdní mikrozjevení Pavla Kříže v americkém dovětku a závěrečné repliky dam, nad nimiž zjevně rezignovaly i samy herečky. 

Bardotky chtěly být dárkem pro ženy, výzvou k hrdosti na to, kdo jsou a co dokážou. Nakonec jim ale dělají medvědí službu.