Každé nově registrované auto musí mít systém autonomního nouzového brzdění, který reaguje na chodce a cyklisty. Myšlenka z unijních úřadů má zachraňovat životy, jenže v reálném městském provozu vytváří přehnaná citlivost senzorů situace, které zbytečně vylekají řidiče i okolí.
Evropa se od 7. července řídí přísnější druhou fází evropského nařízení o obecné bezpečnosti vozidel, známého pod zkratkou GSR2. Zatímco v předchozích letech musela nová auta povinně brzdit před vozidly a překážkami obecně, červencový termín tuto povinnost definitivně rozšířil i na zranitelné účastníky provozu. Pro automobilky to znamená velký technický skok.
Naučit auto poznat jiné auto je totiž relativně snadné, protože jde o velký, pevný a dobře odrazivý objekt. Chodec nebo cyklista je oproti tomu pro radary a kamery složitostí. Mění siluetu, nosí různé oblečení a do vozovky většinou nevstupuje z přímého směru, ale z boku z chodníku nebo zpoza zaparkovaných vozidel.
Výrobci tak museli radikálně rozšířit zorné úhly kamer, nasadit pokročilou umělou inteligenci a především masivně zvýšit citlivost celého systému vůči osobám. Auto dnes vyhodnocuje riziko srážky v řádu milisekund a raději zvolí falešný poplach, než aby riskovalo selhání při homologačních testech. A právě to je v praxi problém.
Auta chybují ve čtení rychlostních limitů až v čtvrtině případů, zjistil britský výzkum
Oční kontakt nestačí, auto zpanikaří
Představte si modelovou situaci: Blížíte se nízkou rychlostí ke křižovatce, přechodu nebo manévrujete na přeplněném parkovišti u nákupáku. Z boku jde k vozovce chodec rychlou chůzí. Vy o něm víte, on ví o vás. Podíváte se na sebe, proběhne bleskový oční kontakt a z jeho pohybu i výrazu jasně přečtete, že nemá v úmyslu vám skočit pod kola. Jenže kamery auta oční kontakt neřeší. Počítač zprůměruje vektor pohybu chodce, vyhodnotí protínající se dráhy a podlehne čisté panice.
Než stihnete cokoli udělat, auto bez varování zadupe brzdy do podlahy. I při rychlosti kolem patnácti kilometrů za hodinu je to tak brutální trhnutí, že vás bezpečnostní pás málem připraví o dech. V první milisekundě automaticky kontrolujete zpětné zrcátko a modlíte se, aby za vámi nejelo jiné auto, které do vás v tu chvíli bez brzdění narazí.
Tím ale divadlo nekončí. Kabinu u toho prořízne hysterické pískání a červené blikání varovných systémů na displeji. A protože je fyzický šok z nečekaného zastavení tak silný, setrvačnost ještě opře váš prst do klaksonu a auto hlasitě zatroubí přímo na chodce.
Narovnejte se! Auta vás budou napomínat jako ve škole, o zdravá záda však nejde
Výsledkem je veřejné ponížení: stojíte po krizovém brzdění, auto vnitřně ječí, vy troubíte na nevinného člověka a ten na vás udiveně kouká, co že je to za volantem za blázna. Bohužel nejde o smyšlený příběh ale o naší nejnovější novinářskou praxi.
V redakci nám pod rukama ročně projdou desítky nových vozů a tento jev dnes pozorujeme napříč trhem. Občas to udělají čínské elektromobily, zavedené německé či japonské modely, dostupné vozy i prémiovky.
Legislativa tak sice na papíře přinesla vyšší bezpečnost, ale v praxi stvořila generaci aut, která ze strachu z pokut a normovaných testů reagují na běžný městský cvrkot jako hysterický začátečník v autoškole. Řidičům tak nezbývá než doufat, že automobilky v nadcházejících softwarových aktualizacích naučí své neuronové sítě alespoň špetce lidského nadhledu.
Zdroje: ADAC, AutoBild, EUR-Lex, Nařízení (EU) 2019/2144 (GSR2), Předpis EHK OSN č. 152