Ještě před několika lety působilo čečenské hnutí za nezávislost jako poražená síla vytlačená do evropského a tureckého exilu. Jeho představitelé byli rozděleni mezi několik proudů, které se přely o legitimitu, zatímco Čečensko ovládal Ramzan Kadyrov. Jeho autoritářský režim stojí na podpoře Kremlu a bezpečnostním aparátu, který potlačil veškerý otevřený odpor. Moskva druhou rusko-čečenskou válku stále vydává za „protiteroristickou operaci“ a odmítá debatu o politickém statusu Ičkerie i právu Čečenců na nezávislost.
Boj proti společnému nepříteli
Čečenští dobrovolníci bojovali na ukrajinské straně už od roku 2014. U zrodu praporu Džochara Dudajeva stál brigádní generál ozbrojených sil Ičkerie Isa Munajev, který padl v únoru 2015 během bojů u Debalceva. Ve stejném období vznikl také prapor šejka Mansúra. Obě jednotky spojovaly obranu Ukrajiny s pokračováním odporu proti ruské expanzi, jejímž výsledkem bylo po dvou rusko-čečenských válkách opětovné ovládnutí Čečenska Moskvou.
Po ruské invazi v únoru 2022 se změnilo měřítko i politický význam jejich působení. Existující čečenské jednotky získaly nové dobrovolníky a vedle nich se zviditelnily i další formace, které se otevřeně hlásily k ozbrojeným silám Čečenské republiky Ičkerie. Samostatný prapor zvláštního určení OBON působil v rámci ukrajinské Mezinárodní legie a zapojil se také do protiofenzivy na jihu Ukrajiny včetně bojů v Chersonské oblasti.
Porážku Ruska na Ukrajině považují za nezbytný předpoklad osvobození Čečenska, obnovení nezávislé Ičkerie a vymanění celého severního Kavkazu z ruské nadvlády.
Kyjev otevřel dveře čečenské exilové vládě
Nejviditelnější tváří čečenských jednání s Ukrajinou se stal Achmed Zakajev. Původně působil jako herec v divadle v Grozném, během první rusko-čečenské války se však stal velitelem a později členem delegace jednající s Moskvou. Západní média a odborné zdroje jej označují za předsedu exilové vlády Čečenské republiky Ičkerie. Neznamená to však, že jej za jediného představitele uznávají všechny čečenské opoziční skupiny nebo že jeho vládu formálně uznaly západní státy. Zakajev zastupuje především sekulární republikánský proud navazující na prezidenta Aslana Maschadova a instituce Ičkerie z 90. let.
Po první Zakajevově návštěvě vzniklo ve Verchovné radě mezifrakční sdružení Za svobodný Kavkaz, které vedl poslanec Oleksij Hončarenko. Jednání v Kyjevě tak otevřela ukrajinskou politiku čečenské otázce jako celku.
První návrh požadoval uznání plné suverenity
11. července 2022 předložili poslanci Oleksij Hončarenko a Musa Mahomedov návrh číslo 7551, který požadoval uznání státní suverenity Čečenské republiky Ičkerie. Nešlo pouze o odsouzení Kadyrovova režimu nebo ruských válečných zločinů. Ukrajina měla Ičkerii výslovně uznat jako stát.
Tak daleko však ukrajinský parlament v první fázi nedošel. Návrh sice prošel do výborů, ale nebyl schválen. Ukrajinská politika přesto jako první země začala veřejně řešit Čečensko nikoli jako jeden z regionů Ruska, ale jako zemi, jejíž vlastní státnost byla zničena vojenskou silou.
Původní návrh ovšem vytvořil prostor pro kompromis. Místo okamžitého a úplného diplomatického uznání začali poslanci připravovat formulaci, kterou mohly podpořit vládní i opoziční strany: Ičkerie je státem napadeným Ruskem a její území se nachází pod dočasnou okupací.
Stefančukův kompromis získal 287 hlasů
Nový návrh číslo 8132 byl předložen 18. října 2022. Jeho iniciátorem byl předseda Verchovné rady Ruslan Stefančuk. Připojili se oba místopředsedové parlamentu Oleksandr Kornijenko a Olena Kondratjuková i zástupci několika politických frakcí a poslaneckých skupin. Nešlo už tedy o aktivitu několika poslanců, ale o dohodnuté stanovisko vedení parlamentu.
Ještě téhož dne návrh prošel výborem, byl zařazen na program, odhlasován a Stefančukem podepsán. Pro usnesení hlasovalo 287 poslanců. Nikdo nebyl proti a nikdo z hlasujících se nezdržel.
Přijaté usnesení označilo celé území Čečenské republiky Ičkerie za dočasně okupované Ruskem. Režim vytvořený na okupovaném území prohlásilo za nelegitimní a ruské války proti Čečensku popsalo jako ozbrojenou agresi. Verchovna rada současně odsoudila zločin genocidy čečenského národa a připomněla nejen války z let 1994–1996 a 1999–2009, ale také stalinskou deportaci Čečenců v roce 1944. Tyto zločiny mapuje například Dokumentační centrum Natálie Estěmirovové.
Rozhodnutí ještě neznamenalo plné diplomatické uznání Ičkerie, navázání mezistátních vztahů ani otevření ambasády. Politický význam byl přesto zásadní: Ukrajina odmítla tvrzení, že současné Čečensko je legitimní součástí Ruska, a vrátila do oficiálního jazyka pojem čečenský stát.
Na konci října pak Zakajev potvrdil, že byly na Ukrajině vytvořeny čtyři čečenské prapory. Hnutí za nezávislost získalo v Ukrajině to, co mu dlouho chybělo: viditelnou vojenskou sílu, politického spojence a společný cíl.
Čečenská diplomacie našla spojence v Evropě
Evropský parlament už v roce 2004 označil deportaci celého čečenského národa, kterou Stalin nařídil 23. února 1944, za akt genocidy. Evropa tak uznala, že nešlo jen o jednu ze sovětských represí, ale o útok na existenci celého národa.
Další posun přišel v roce 2025, kdy Parlamentní shromáždění Rady Evropy přijalo rezoluci č. 2621 o dialogu s demokratickými silami pocházejícími z Ruska. Dokument mluví o nutnosti překonat koloniální dědictví Ruské federace a zohlednit práva původních a kolonizovaných národů. Z patnácti míst v nové platformě jich bylo pět vyhrazeno jejich představitelům, dokud pro ně nevznikne samostatný formát. Evropské instituce tak přestávají otázku národů ovládaných Moskvou vnímat jen jako vnitřní záležitost Ruska.
Na půdě Rady Evropy je aktivní také čečenské národněosvobozenecké hnutí Sjednocená síla (United Force). Vede ji lingvista, filolog a historik Džambulat Sulejmanov, účastník obou čečenských válek za nezávislost, který od roku 2006 žije ve Francii. Zároveň stojí v čele sdružení Bart-Marsho, politické organizace čečenské komunity ve Francii. Prosazuje, aby evropské instituce nevnímaly Čečence jen jako součást ruské opozice, ale jako národ usilující o deokupaci a obnovení vlastní státnosti.
Ukrajinský přístup k Ičkerii se snaží přenést do parlamentní debaty také další evropští politici. Patří k nim poslanec Markus Wiechel ze Švédských demokratů, člen švédské delegace v Parlamentním shromáždění Rady Evropy.
Ruská invaze na Ukrajinu tak znovu otevřela čečenskou otázku. Ičkerie se do evropské politiky vrátila prostřednictvím čečenských vojáků bojujících za Ukrajinu, exilových představitelů vedených Achmedem Zakajevem, hnutí Sjednocená síla i ukrajinských a evropských poslanců.
Ukrajina otevřela dveře, které byly od pádu Grozného téměř uzavřené. Svět může Čečensko znovu vnímat nejen jako území ovládané Kadyrovem, ale jako okupovanou zemi s právem rozhodovat o vlastní budoucnosti. Tato otázka už nezaznívá jen v Kyjevě a Štrasburku, ale konečně i v parlamentech dalších evropských států.