Výsledkem není partnerství, ale ekonomický paternalismus – přesvědčení, že evropské instituce, vlády a neziskové organizace mají právo určovat, jakým směrem by se měly africké ekonomiky ubírat.
Je to paradox. Kontinent, který zdůrazňuje rovnost, suverenitu a respekt k různorodosti, přistupuje k Africe způsobem, který tyto principy často explicitně popírá. – Prvním problémem je posedlost rozvojovou pomocí. Evropská politika stále uvažuje v logice dárců a příjemců. Miliardy eur proudí do různých programů, školení, konzultací a grantových schémat. Přesto řada afrických ekonomik zůstává závislá na zahraniční pomoci místo toho, aby budovala vlastní průmysl, kapitálové trhy a exportní kapacity.
Pomoc sama o sobě není špatná. Problém nastává ve chvíli, kdy nahrazuje investice, podnikání a tvorbu hodnot. Země nezbohatnou tím, že dostávají více grantů. Bohatnou tím, že produkují více zboží a služeb, které chtějí kupovat ostatní.
Druhým příkladem paternalismu jsou obchodní pravidla. Evropská unie vyzývá Afriku k industrializaci, ale současně udržuje systém regulací, standardů a dotačních politik, které africkým výrobcům často komplikují vstup na evropský trh. Evropské země chrání vlastní zemědělství rozsáhlými subvencemi, zatímco afričtí farmáři musí soutěžit proti dotovaným evropským produktům.
Evropa tak jednou rukou financuje rozvoj afrického zemědělství a druhou rukou vytváří podmínky, které jeho konkurenceschopnost oslabují. Dalším symbolem tohoto přístupu je klimatická politika. Evropské vlády stále častěji očekávají, že africké státy budou přeskakovat fázi levné industrializace založené na fosilních palivech a rovnou přejdou k nízkouhlíkové ekonomice. To může znít morálně správně. Ekonomicky je to však mnohem složitější.
Průmyslové velmoci – od Británie přes Německo až po Jižní Koreu nebo Čínu – vybudovaly své bohatství díky levné energii a rozsáhlé industrializaci. Požadovat po zemích, jejichž spotřeba elektřiny na obyvatele je mnohonásobně nižší než v Evropě, aby se této cesty vzdaly, znamená nastavovat jiná pravidla pro ty, kteří teprve dohánějí náskok vyspělého světa.
Stejná logika se objevuje i v otázce těžby nerostných surovin. Evropa potřebuje africký kobalt, lithium, měď i vzácné kovy pro vlastní zelenou transformaci. Současně však často kritizuje projekty, které by umožnily vznik rozsáhlejšího zpracovatelského průmyslu přímo v Africe. Kontinent pak zůstává dodavatelem surovin místo toho, aby vytvářel vyšší přidanou hodnotu.
To není recept na rozvoj. To je modernizovaná verze starého modelu, kdy jedna část světa dodává suroviny a druhá vyrábí finální produkty. – Evropský paternalismus se projevuje i jazykem. Afrika bývá často představována jako kontinent problémů – chudoby, konfliktů, migrace nebo klimatických katastrof. Méně prostoru dostává skutečnost, že jde o nejmladší populaci na světě, rychle rostoucí digitální ekonomiky, dynamické podnikatelské prostředí a stále významnější spotřebitelské trhy.
Takový způsob uvažování ovlivňuje i politická rozhodnutí. Pokud někoho neustále vnímáme jako objekt pomoci, přestáváme ho brát jako rovnocenného ekonomického partnera. To samozřejmě neznamená, že za ekonomické problémy Afriky může Evropa. Mnoho překážek je domácího původu – korupce, slabé instituce, politická nestabilita, ozbrojené konflikty nebo nedostatečná ochrana vlastnických práv. Bez jejich řešení nebude dlouhodobý rozvoj možný.
Právě proto je ale paternalistický přístup problematický. Často odvádí pozornost od skutečných reforem a vytváří iluzi, že větší objem zahraniční pomoci automaticky přinese lepší výsledky. Skutečné partnerství by mělo vypadat jinak. Místo přednášek více obchodu. Místo grantů více investic. Místo podmínek více respektu k tomu, že jednotlivé africké státy mají právo volit vlastní rozvojovou strategii.
Evropa nemusí přestat prosazovat své hodnoty. Měla by si ale uvědomit, že ekonomický rozvoj nevzniká z dobře míněných doporučení ani z nekonečných dotačních programů. Vzniká tam, kde lidé mohou podnikat, investovat, vyrábět a soutěžit na otevřených trzích. Největší překážkou vztahů mezi Evropou a Afrikou dnes možná není nedostatek solidarity. Je jí přebytek přesvědčení, že Evropa vždy ví lépe, co Afrika potřebuje. A právě tato jistota je podstatou ekonomického paternalismu.