Kult Julia Fučíka vycházel především z textu Reportáže, psané na oprátce. Celkem 167 motáků, které stihl popsat během svého pobytu ve své pankrácké cele před tím, než byl nacisty popraven, se po válce složitými cestami nakonec sešly v rukou jeho manželky Gusty, která se následně společně s přítelem Ladislavem Štollem, komunistickým literárním kritikem a pozdějším ministrem školství a kultury, postarala o to, aby byly publikovány. Ještě před vydáním však se souhlasem vedení KSČ vynechala podstatnou část textu z posledních tří motáků a provedla několik dalších úprav formulací a jmen, čímž poněkud pozměnila vyznění díla. Následně vydala několik knih o jeho životě, které byly poplatné ideologickým kritériím.
Gusta Fučíková, která byla označována za redaktorku a spisovatelku, si v podstatě po válce vybudovala kariéru na odkazu svého popraveného muže, který byl stejným stalinistou jako ona. Její radikální prosovětské smýšlení se pro ni po únorovém převratu 1948 stalo výhodou. Z kdysi obyčejné úřednice se vyšvihla na komunistickou funkcionářku, která získala řadu ocenění. Když tato příkladná socialistická žena v roce 1987 zemřela, mnohým to nedalo, aby si na její adresu nezavtipkovali. Mezi lidmi například kolovala anekdota o stařičkém Ludvíku Svobodovi, který se na procházce od své ošetřovatelky dozví, že na Hradě už nesedí on, ale Gusta. Senilní generál zamění Husáka za Fučíkovou a poznamená: „Však si to holka zaslouží, měla to s tím Julkem těžký.“
Život po boku Fučíka asi opravdu nebyl procházkou růžovým sadem. Měl pověst bohéma, byl také považován za lva salónů a lamače dívčích srdcí. „Poznal jsem Fučíka jako veselého otevřeného kamaráda gentlemanského vystupování, nádherného recesistu s nakažlivým smyslem pro humor. Žil dobou jako my, chodíval s námi na flámy, sršel optimismem a veselostí. Z jeho úst znělo zcela samozřejmě: , Pojďte sedět do kafčírny a kecat!´ Když se rozjel, vinárna ho byla plná. Rád zpíval. Jeho zvučný hlas pak strhával ostatní. Miloval anekdoty. Byl to on, kdo tenkrát přinesl tu, jak Goebbels s Hitlerem přijali po premiéře pozvání významné české herečky na trachtaci, a když se vraceli, vzájemně se trumfovali její přízní. Goebbels se chlubil Hitlerovi, že ten nádherný perziánový kožich má od něho, Hitler ho trumfoval, že jí daroval náhrdelník s brilianty, který zdobil její krk. Do jejich hovoru vstoupil šofér: ,A všimli jste si těch jejích kruhů pod vočima? Ty má ode mě!´ Nevím, proč zrovna tahle jemně ordinérní anekdota se mi v souvislosti s Fučíkem pokaždé vybaví,“ vzpomínal herec František Filipovský. Fučíka znal z doby, kdy tento novinář chodíval často do Osvobozeného divadla a míval s Voskovcem a Werichem ostré polemiky. Zejména když vyhlašovali, že nechtějí dělat politické divadlo. Tehdy prý nikomu nevadilo, že je Fučík komunista, tedy krom fašistů.
Filipovskému se v souvislosti s Fučíkem vybavovaly také jeho slavné převleky, kdy si nalepil vousy a předstíral, že je někdo jiný. Tyto mimikry však spíše budily pozornost. „Policajty měl pořád za zády. Vzpomínám, že po jednom z návratů ze Sovětského svazu se znenadání objevil v Národní kavárně. Přestože venku nepršelo a bylo docela teplo, měl dlouhý nepromokavý plášť zapnutý až ke krku. Přistoupil k našemu stolku, usmíval se, zasalutoval, rozepjal si pršiplášť a pod ním měl uniformu sovětského vojáka. Rozzářeně vysvětloval, že ho ve Frunze jmenovali čestným členem jezdeckého pluku a ten stejnokroj mu věnovali. Pak ho přítomní „tajní“ odvedli, ale zřejmě s ním nic nepořídili, protože ještě téhož večera se vrátil a skončili jsme v Trokáči při častuškách,“ vzpomínal Filipovský.
Sovětský svaz, který idealizoval, byl Fučíkovým oblíbeným tématem. „Julius Fučík vyprávěl o svém zájezdu do Ruska, jak se tam všechno civilizuje, že ho nechtěli pustit do restaurace bez kravaty. Fučík uměl působivě vyprávět. Byl to krásný, silný muž s tmavýma očima a sametovým altovým hlasem, neobyčejně vzdělaný, všichni si ho vážili. Nejvíc se líbil ženám. Od žen z vládních kruhů měl nejtajnější zprávy pro Rudé právo. Byl romantik a nechtěl vidět v Sovětech žádné špatné stránky. Věřil, že jedině proletářská revoluce může zajistit sociální spravedlnost a uskutečnit humanistické ideály,“ popsal režisér Otakar Vávra novináře ve svých pamětech.
Foto: Reportáž psaná na oprátce, Public domain, via Wikimedia Commons
Julius Fučík
Pro komunistické myšlenky byla zapálená i Fučíkova manželka Augusta rozená Kodeřičová. Ta vstoupila do KSČ poté, co se v roce 1923 seznámila s mužem svého života. Nějakou dobu to však trvalo, než si řekli své „ano“. Ještě před jejich svatbou uzavřela účelový sňatek s publicistou Vladimírem Ležákem Borinem, aby získala tzv. výbavné (peníze vyplácené státem nevěstě), které použila na zaplacení sálu pro komunistické shromáždění. Následně se roku 1933 nechala rozvést. To už žila s Fučíkem.
Podruhé šla Gusta k oltáři opět z pragmatických důvodů. Manželství prý oba vnímali spíše jako formalitu, která jim umožnila žádat penzijní ústav o finanční příspěvek. V duchu tehdejších komunistických názorů považovali manželství za buržoazní přežitek, což je možná vysvětlením, proč si Fučík s věrností hlavu nelámal.
Dle vzpomínek Otakara Vávry podlehla kouzlu pohledného komunistického novináře například krásná herečka Elena Hálková, manželka legendárního herce Národního divadla Zdeňka Štěpánka. Na konci 30. let se nějakou dobu tajně scházeli. „Sedávali v Klubu umělců, a když přišla jeho žena Gusta, vrátný Mikyska se objevil ve dveřích a Fučík s Elenou utekli druhou stranou. Gusta se ptala: ,Neviděli jste Julka? ‚A my jsme ho ovšem svorně zapřeli. Až jednou za okupace, kdy se Fučík maskoval vousy a černými brýlemi, přišel Zdeněk Štěpánek dřív domů a našel je spolu v pokoji. Elena se zkusila vymluvit, že mají nějakou ilegální práci, ale Štěpánek vzal Fučíka za límec a shodil ho ze schodů. Po válce byl Fučík po smrti národním hrdinou, kolegové si to také vzali za záminku a Štěpánek dostal malý dekret,“ vzpomínal Vávra.
Foto: Moravian Library in Brno, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons
Zdeněk Štěpánek
Milostné vzplanutí se Eleně vymstilo. Podle její druhé dcery Kateřiny byla herečka kvůli Fučíkovi dvakrát vyslýchána na gestapu. „Máma měla spoustu dopisů od Fučíka a po jeho zatčení je zakopala v nějaké nádobě v Modřanech na zahradě. Hned po válce je chtěla vykopat, ale nenašly se. Bůhví, kde skončily…,“ prozradila Elenina dcera Kateřina.
Foto: foto: P.P.S, Public domain, via Wikimedia Commons
Elena Hálková
Zatímco se manželství Eleny Hálkové a Zdeňka Štěpánka rozpadlo, to Fučíkovo trvalo do jeho smrti v roce 1943. Novináře, který měl na starosti především vydávání ilegálních tiskovin, zejména Rudého práva, zatkli v dubnu 1942, když gestapo odhalilo jeho schůzku s dalšími odbojáři. Ačkoliv měl Fučík u sebe od komunistické strany dvě pistole, odmítl je použít, aby neohrozil své kolegy. Vzdal se bez boje, což mělo fatální důsledky. Fučík byl spolu s jeho spolubojovníkem z komunistického odboje Jaroslavem Klecanem odvezen do pankrácké věznice. Odtud je nacisté převezli do Berlína, kde je oba v září 1943 popravili.
Po své smrti posloužil Fučík totalitní propagandě jako hrdina. Jeho žena, která byla také zatčena a vězněna, se po válce stala pro komunisty ikonou v podobě národní vdovy. Možná by jeho jméno zapadlo, nebýt jeho přeživší manželky, která se podílela na Fučíkově zbožštění jako levicového novináře, který padl za své ideály. Výhodám, které z této pozice vyplývaly, se Gusta nebránila. Stala se členkou Výboru československých žen a posléze Rady československých žen, které dokonce i předsedala. Na počátku 70. let byla zvolena za členku Ústředního výboru KSČ, během normalizace se stala i poslankyní. Z chudého děvčete z dělnické rodiny se stala spolutvůrkyně a hlavní představitelka fučíkovského kultu, což jí zajistilo slávu a solidní živobytí až do konce života.
TVRZNÍK, Jiří. Komik se vrací: ze vzpomínek Františka Filipovského. V Praze: XYZ, 2007. ISBN 9788073880286.
VÁVRA, Otakar. Podivný život režiséra: obrazy vzpomínek. Portréty. Praha: Prostor, 1996. ISBN 8085190427.
KOVAŘÍKOVÁ, Blanka. Herecké balady. Praha: Brána, 2005. ISBN 8072432613.