Jakkoli Christopher Nolan není jediným tvůrcem, který točí na IMAX formát, rozhodně je režisérem nejzvučnějšího jména a nejvíce konzistentním. S velkorozměrovým kinematografickým systémem je spjatý přes 20 let. Hollywoodský hitmaker a zároveň autorský tvůrce má ve filmovém průmyslu prominentní pozici.
Když si vytyčil, že Odysseu coby vůbec první tvůrce hraných filmů natočí kompletně v IMAX formátu (tradičně se formáty střídají, primárně z kompozičních důvodů), byla pro něj vytvořena speciální kamera, navíc vychytaně odhlučněná. Stroj mamutí velikosti je totiž stejnou měrou hlasitý, takže pro komorní dialogové scény dlouhou dobu představoval překážku.
Zdánlivě jediným limitem se pro Nolana paradoxně stal fakt, že stopáž delší než tři hodiny už zkrátka není pro finální projekci fyzicky možná. Čím je ale IMAX tak speciální? Především jde o ten technicky nejkvalitnější obraz. Digitál je oproti analogu výrazně ztrátový, filmový pás tak pixely svou kvalitou nikdy nedostihnou. Vidíme každý chlup, každý pór, každou jizvu. Byť si spojujeme IMAX primárně s ohlušujícími spektákly, nejvíce fascinující je právě zachycení lidských tváří.
Není však IMAX jako IMAX. Drtivá většina projekcí ve specializovaných IMAX kinech je digitální. Ty jsou kvalitativně logicky horší a s trochou nadsázky nám zbyde jen “velký obrázek”. Ale i ten je menší. Sedmdesátimilimetrový IMAX má poměr stran 1.43:1, laserová alternativa se v drtivé většině drží 1.90:1. Obraz analogového IMAXu je pak o 40 % větší než klasická širokoúhlá projekce. IMAX se také oproti ostatním promítá horizontálně.
Zážitek, který si doma nemůžete dopřát
Přeprava robustních kotoučů je ale nákladná, v řádech desítek tisíc korun. I z toho důvodu se do Česka (které se ještě do nedávna pyšnilo jediným kinem v EU, jež nabízelo analogový zážitek) dostávají kotouče jen sporadicky, přičemž jde takřka výhradně o Nolanovy filmy. Na konci roku u nás ale zakotví třeba i třetí Duna. Hlad po exkluzivním zážitku je totiž velký. Touha po spektáklu a snaha (či dokonce nutnost) nabídnout publiku něco, co domácí sledování nemůže vynahradit, existují už od boomu televize v 50. letech.
Z filmu Odyssea (2026) Christophera Nolana.Foto: CinemArt – Melinda Sue Gordon/Universal Pictures
Tehdy se zářící bedýnky staly stálicí pomalu každé americké domácnosti. Jak na to reagovala studia? Stereofonním zvukem a obřími plátny. Do hry přišel sedmdesátimilimetrový film, nabízející neobyčejně široké využití. Náměty se logicky staly historické opusy. Desatero přikázání (1956), Ben Hur (1959) nebo Kleopatra (1963) mohly naplno demonstrovat nové obrazové možnosti. Ohlušující velkolepost dokázala diváky odlepit od televize. A experimentovalo se i s dalšími vychytávkami.
Velkolepý snímek Kleopatra (1963) s Elizabeth Taylorovou v hlavní roli demonstroval nové obrazové možnosti filmu.Foto: 20th Century Fox
Vzpomeňme líbezně bizarní projekt Smell-O-Vision, jenž spočíval ve vypouštění pachů a vůní do kinosálu, přičemž tyto čichové podněty měly i své narativní opodstatnění, například přítomnost záporáka byla signalizovaná závanem tabáku. Vrátil se také 3D obraz, jenž se napříč dějinami kinematografie vždy střídavě vynořoval a zase mizel. I s velkými formáty se experimentovalo již v němé éře, tehdy široký obraz zajišťovaly tři paralelně běžící promítačky, kde však často docházelo k technickým chybám, a navíc byl proces ohledně lidských sil nákladný.
Kinematografie byla vždy spjata s jistou formou atrakcí. Ostatně coby pomíjivá show také začínala. IMAX vynalezený na sklonku 60. let je ale završením snah o ten nejdokonalejší obraz. Zprvu a dlouho lákal primárně na uhrančivé přírodopisné dokumenty. Plnohodnotným formátem pro fikční narativní tituly se stal až v novém miléniu, především díky filmům studia Warner Bros. Natáčení je ale tak nákladné a komplikované, že šlo vždy hlavně o luxus, výdobytek etablovaných režisérů.
Velikost je dechberoucí, ale příběh nenahradí
IMAX se navíc etabloval zrovna ve chvíli, kdy docházelo ke globální digitalizaci kin. Okolo roku 2010 se většina kin začala zbavovat původních 35mm promítaček a z digitálních projekcí se velmi rychle stal standard. IMAX tak není úplně ozvěnou starých časů, žádným artefaktem. Spíše výsostně specifickým formátem bez delší tradice, jenž v digitální době plní poptávku po velkoobrazových zážitcích.
Nolan je z tohoto úhlu pohledu skutečným průkopníkem. Bez jeho batmanovské trilogie by to formát IMAX měl hodně těžké. Stojí tedy celé to šílenství za to? Nejde pouze o technofilský výstřelek? Ano i ne. Analogové zrnění a dechberoucí velikost na první pohled odzbrojí. Jakkoli pateticky to může znít, skutečně na nás při sledování dýchne onen étos kinosálů. Údiv sdílený s plným hledištěm. Je něco fascinujícího sledovat lidské obry, kteří dramaticky shlížející z plátna dolů na bavící se smrtelníky.
Ovšem to, co publikum bude vždy táhnout nejvíce, je dobře odvyprávěný a vtahující příběh. Ten si můžeme užít v komorní i opulentní podobě, přičemž v obou případech záleží na zručnosti vypravěče. Urputně hájit tezi, že Odyssea nemá bez IMAXu smysl, je samozřejmě nesmysl. Tenhle postoj může působit elitářsky. I když velkoformátová zkušenost a menší obraz nabízí jiné typy zážitků, esence zůstává stejná. O to zajímavější je porovnávat, jak a proč na nás dvě “verze” filmového díla působí.
Formáty by se vždy měli doplňovat, ne překřikovat. A u Odyssey se zdánlivě podařilo trefit právě tuto ideální symbiózu. Plný IMAX paralelně plní i “obyčejná” kina. Značka velkoleposti, kterou Nolan navíc podvratně podkopává, jde s „obřím políčkem“ ruku v ruce. A vždy je pěkné vidět, že analog nepatří do starého železa a lidé o něj stále mají zájem, což tak nějak zapadá do obecné poptávky po retru a nostalgii. Neměli bychom však tyto zemité technologie přehnaně fetišizovat, ve výsledku jde vždy o obsah.