(Od naší spolupracovnice z Charkova)

Na příkaz prezidenta Volodymyra Zelenského se vydali do ruského zajetí. V něm strávil dva a půl roku. Když se díky výměně zajatců vrátil a jakžtakž se dal fyzicky dohromady, nastoupil dobrovolně po pěti měsících zpět do akce v řadách AZOVu. Nedávno byl při plnění bojového úkolu zraněn a nyní čeká na operaci v Kyjevě.

Foto: Archiv Dmytra Kanupiera, Novinky

Dmytro Kanupier na pozici.

O svých 889 dnech v ruském zajetí napsal knihu s názvem Okrajec (Kůrka), která právě vychází na Ukrajině.

Říkáte, že se nemůžete dočkat, až vám zraněnou ruku spraví a vrátíte se bojovat. Co vás žene do první linie?

V zajetí mě držela při životě jediná myšlenka: vrátit se do boje a zabíjet Rusy. Byla to myšlenka na pomstu. Na tom se nic nezměnilo. Když jsem se v zajetí při mučení svíjel na zemi, pořád dál mě mlátili ti Sibiřani, chlapi se šikmýma očima, pálili mě paralyzérem, vypalovali do zad svastiku… Pokračovali často, i když jsem už byl v bezvědomí, dokonce jsem z toho měl epileptický záchvat, tak jsem si říkal: dá-li Bůh, tak na vás na frontě nebo jinde narazím a všecko vám vrátím.

Tak jste přežil 889 dní v ruském zajetí? S myšlenkou na pomstu?Jaké to bylo bránit Mariupol?

Ani ne dva týdny před tím, než Rusko začalo plnohodnotnou válku, jsem byl v mariupolském divadle na představení Mistr a Markétka.

V divadle, které Rusové srovnali se zemí, přestože věděli, že se v něm schovávají stovky dětí a žen?

Přesně tak. Náš oddíl měl základnu nedaleko Mariupolu, takže jsme za ty roky město dobře znali, často jsme tam jezdili. Na jednu stranu nám to samozřejmě pomáhalo, měli jsme proti agresorovi výhodu, znali jsme každou uličku. Současně mě hrozně bolelo vidět ty lidi umírat. Postupně nás nepřítel během dvou měsíců tlačil směrem do Azovstalu a my jsme sledovali zkázu města, jak umírají tisíce lidí… Byli jsme obklíčeni ze všech stran. Od moře, na zemi i ze vzduchu. Sto dvacet kilometrů od našich nejbližších pozic. Můj oddíl byl navíc na pravém břehu, takže abychom se mohli přidat k našim v Azovstalu, museli jsme se dostat přes řeku, kde už nebyly mosty, tudíž jsme pod palbou museli přeplavat. Já už měl v té době zranění – v pravé lopatce šest střepin, takže ruka moc nefungovala, ramenní kloub byl skřípnutý. Stovky chlapců zemřely za jediný den cestou do Azovstalu. Prostě nás kosili a my se snažili probít k našim…

Už cestou do Azovstalu vás tolik zahynulo?

Ano. A když se nám konečně podařilo probít se dovnitř, došlo nám, že k nám sice nepřítel nebude moct dorazit s obrněnou a těžkou technikou, ale taky že jsme totálně odříznutí. Tehdy jsem se smířil s tím, že zemřu. Někteří kluci se smrti báli, to je normální, každý jsme jiný a reagujeme po svém. Já se se smrtí prostě smířil. Spal jsem v bunkru po ruce s plynovou maskou, protože Rusové na nás taky používali toxický plyn, a pak s granátem a pistolí. Ty jsem měl pro případ extrémní nouze. Buď abych se pokusil prostřílet, nebo abych se vyhodil do povětří, nebo zastřelil, kdybych se ocitl v pasti.

Pokud vím, tak jste byli v ocelárnách neustále pod palbou.

Nebylo výjimečné, když nepřátelské letectvo podniklo proti Azovstalu i přes sto náletů za den.

Když jste se vydali do zajetí, jak to probíhalo?

Asi po měsíci v Azovstalu za námi přišel velitel a řekl, že dostal od Zelenského rozkaz vydat se do zajetí. Prý Rusové slíbili slušné a čestné podmínky pro zajatce, že nás nebudou bít, zajistí nám stravu a do tří čtyř měsíců nás vymění. Hodně bojovníků ale jít do zajetí nechtělo. Někteří říkali, že prostě zůstanou a budou se bít do posledního dechu a raději tam zemřou. Ale bylo nám řečeno, že zajetím zachráníme svoje těžce zraněné kamarády, kteří v těchto podmínkách nemůžou dostat lékařské ošetření, hnijí zaživa v Azovstalu, žerou je červi a ani se nemůžou bránit se zbraní v ruce. Takže nakonec jsme to udělali kvůli stovkám našich těžce zraněných.

Jaké to bylo, stát se válečným zajatcem?

My jsme sakra dobře věděli, že slíbené podmínky nebudou dodrženy, že nás budou mučit. Speciálně o to víc, že jsme z AZOVu a navíc jsme bránili Mariupol. Pro Rusy je AZOV cejch. Takže jsme odevzdali zbraně, posadili nás do autobusů a nejdřív odvezli do trestanecké kolonie Olenivka. To je to místo, kde se o tři měsíce později odehrál masakr ukrajinských vězňů při teroristickém útoku. V Olenivce to ale bylo ještě jakžtakž. Tím myslím, že jídlo bylo špatné, bylo ho málo a životní podmínky nuzné. V baráku pro sedmdesát lidí nás bylo namačkáno víc než tři sta třicet. O hygieně nemluvě – záchody ucpané, všude krysy, spali jsme na betoně, na schodech, kde se dalo. Ale důležité bylo, že nás nechali víceméně být. Sice probíhaly výslechy, ale byly často hlavně slovní. Zastrašovali nás, ale mučili odhadem tak jednoho z padesáti. Po tom teroristickém útoku nás začali rozvážet jinam.

Kam odvezli vás?

Někteří jeli do Doněcku, jiní až na Sibiř. Já jsem byl 26. září 2022 spolu s dalšími bojovníky pluku AZOV převezen do Taranrogu v Rostovské oblasti. A tam začalo to nejhorší. Snažili se mi přišít, že jsem v Mariupolu zabil tři civilisty. Abych to zkrátil – jejich úkolem bylo mučit mě tak dlouho, dokud se nepřiznám. A já to neudělal, takže mě mučili a mučili. Mučili tam ale pořád všechny. Procházeli jsme třeba živým koridorem ruských věznitelů a ti nás bili, omračovali elektrošokery, nabodávali na železné hole a háky, jako maso, vytahovali nás tak jako na jeřábu…

To všechno začalo hned po příjezdu?

Personál Taranrogu nás přivítal přijímacím bitím. Já osobně jsem během toho mlácení viděl dva mrtvé chlapce z naší skupiny. Jiní říkali, že viděli čtyři naše ubité k smrti. Upřímně, mohl jsem být ten den taky mrtvý. Během několikahodinového transportu na korbě KamAzu jsem měl jako všichni stahovacími páskami svázané ruce a na nohách mi seděli další chlapi, měl jsem zavázané oči, nohy ochrnuté bolestí a necitlivé. Když jsme přijeli, slyšel jsem, jak na plné pecky řvala ruská píseň Kaťuša – to taky byla součást zajetí, nonstop ruské písně. Do toho už bili jiné zajatce a oni křičeli bolestí. Když na mě zařvali, abych vstal, nemohl jsem. Nohy mě prostě neposlechly, plazil jsem se po zemi jako housenka. Pak přede mnou byla betonová stěna, tak metr osmdesát, a najednou cítím, jak mě někdo chytil za límec a přes tu stěnu přehodil. Dopadl jsem hlavou na beton a ztratil vědomí. Byl zázrak, že jsem to přežil. Probrala mě nepředstavitelná bolest.

Jak se dala všechna ta bolest a fyzické utrpení přežít?

Nevím. Zkrátka ji přežijete. Člověk vydrží hrozně moc. Mnohem horší než bolest byl hlad. Všichni jsme byli hrozně hladoví a dostávali jsme jen třeba pět lžic kaše na snídani. Pak na oběd těstoviny – ty jsme taky mohli spočítat na kusy. Deset, patnáct makarónů. Ze začátku jsme se na cele snažili o spravedlnost. Když někomu hodili víc, rozdělilo se to. Ale tahle solidarita brzy skončila. Každý bojoval o vlastní přežití.

Proto jste zvolil na obálku i pro název své knihy slovo Kůrka?

Když jsme dostali kus chleba, bylo to něco. Chleba je nejvýživnější. Chleba je všecko. Bez chleba nepřežijete. Symbolem zajetí jsou sny a myšlenky plné chleba. Říkal jsem si, že jestli se dostanu ven, sním na posezení deset pecnů! Po mučení jsem si nedokázal vzpomenout na mámino jméno, ale na chleba a jídlo jsem myslel pořád. Někteří kluci se z myšlenek na jídlo zbláznili. Jiní zešíleli z té bolesti…

Nechtěl jste zemřít? Spáchat sebevraždu?

Myšlenky na smrt opravdu přišly. Během těch nejbrutálnějších výslechů jsem chtěl umřít. Aby mě už nic nebolelo. Ale taky aby měl aspoň někdo z těch chlapů, co mě mučili, problém. Zabít vězně nebylo úplně v jejich zájmu.

Jak dlouho jste byl v Taranrogu?

Třista padesát dní. Měl jsem problém, že když mě mučili a bylo to už k nepřežití, začal jsem se usmívat. Představoval jsem si, jak jsem zpět na frontě a vracím jim to, jak je zabíjím. Kdybych byl ve své normální fyzické kondici, nandal bych jim to. Ten můj úsměv je ještě víc provokoval. Někteří kluci zkoušeli mučitele obměkčit a prosili, aby je už nebili, že už to nevydrží, že nic nevědí, nemají co přiznat, ale nepomáhalo to. Taky jsem tuhle taktiku neúspěšně ze začátku zkoušel.

Proč vás odtamtud převezli jinam?

Nakonec jsem mučení už nevydržel a přiznal se k vraždě tří civilistů v Mariupolu, jak chtěli. Doufal jsem, že když se přiznám, bití skončí, ale pokračovali. Pak mě převezli k soudu. Do Doněcku. Protože jsem se přiznal, odsoudili mě místo na 48 let jenom na 29. Když jsem byl ještě v Taranrogu, tak byl můj mentální stav jako na houpačce. Skákal od myšlenek na to, že možná budu mezi těmi vězni, kteří se vyměňovali, po ty, že tam prostě zemřu, shniju, že mě umučí k smrti. Ale pak, když mě odsoudili a odvezli do kriminálu, kde byli i ruští vězni, jsem si říkal, že teď mě tak rychle nevymění. Možná až na konci, až se budou měnit kriminálníci.

Jaké to bylo, když jste se dozvěděl, že vás taky vymění?

Z toho mě mohl trefit šlak. Myslím to vážně. Už jen z toho, že přišli dozorci a o možnosti výměny se zmínili. Zeptali se mě, jestli s ní souhlasím! A najednou se začaly kriminálem šířit spekulace o tom, kdy bude, jak bude probíhat, co budeme dělat, až… Najednou se zase zjevila vidina budoucnosti.

Věděl jste, co budete dělat, až vás vymění?

Hned jsem věděl, že se vrátím do boje s bratry z AZOVu. AZOV je moje druhá rodina. A Ukrajina moje vlast. Sice mě napadlo, že bych si možná mohl trochu odpočinout, ale když pak proběhla výměna, tak jsem řekl hned ten den svému bývalému veliteli, že chci zpět do akce. Že se dám za tři týdny do kupy a budu připraven. Odmítl to, že si musím odpočinout aspoň půl roku a dát si do pořádku osobní věci. Válku si prý ještě užiju. Měl pravdu. Musel jsem se dát dohromady. Mimo jiné mi chybělo sedm zubů…

Tehdy vás napadlo napsat knihu?

Myšlenka na knihu se objevila až asi před osmi měsíci díky sociálním sítím. Občas jsem tam napsal nějakou vzpomínku na pobyt v zajetí. A najednou se kromě reakcí čtenářů ozvali i nakladatelé, že kdybych chtěl napsat knihu, rádi mi pomůžou a pak ji vydají… Ale já věděl, že pokud něco napíšu, chci nad tím mít absolutní kontrolu. Nad vším. Armáda je jediné místo, kde si nechám velet. Takže jsem knížku napsal sám a taky ji vydávám. Vyprávím svůj příběh, protože cítím, že musím. Je to svědectví o Rusku a jeho zločinech. Podávám svědectví a důkazy – moje tělo je důkaz! – o ruských zločinech, které dál páchají. Aby o tom věděli ostatní Ukrajinci, ale také celý svět, mezinárodní organizace a média. Mnoho lidí nemá představu, co se děje v ruském zajetí. Jak se tam zachází s Ukrajinci.

Jak reagují jiní vojáci? Nevyčítají vám třeba, že píšete a mluvíte o tom, co prožili i oni?

Samozřejmě že se začaly ozývat hlasy, proč tu knížku píšu. Jestli na tom chci vydělat. Že chci zneužít bolest druhých… Opravdu si někdo myslí, že to dělám pro peníze? Já jsem přežil dva a půl roku v ruském pekle. Kdybych mohl, vyměním všechny peníze světa za to, abych se v ruském zajetí nikdy neocitl. Ale mnohem víc je pozitivních reakcí. Upřímně – měl jsem strach, že lidi nebudou chtít číst o tom, co se tam opravdu děje. Že je to příliš bolestivé, drsné, strašné pro lidi, co sami žijí pátý rok ve válce.

Pomohlo vám psaní knihy vyrovnat se s tím vším?

Nesnažím se získat odstup. Navždy to bude mojí součástí. Nemůžu před tím utéct. Dostal jsem se ze zajetí, ale zajatecký tábor ve mně zůstal. Svým způsobem tam pořád jsem. Znám tamní denní rozvrh. Myslím neustále na kluky, co tam ještě jsou. Jsem v duchu s nimi. Asi takhle (podívá se na hodinky – pozn. red): za třicet minut začne v Taranrogu kontrola a nástup, to znamená, že ukrajinští zajatci budou biti, týráni, ponižováni, budou nuceni zpívat ruské písně a poslouchat, že Zelenskyj je buzerant… Tohle se bude dít, dokud tam zůstane jediný ukrajinský zajatec. A představte si, že někteří chlapci jsou tam už od roku 2017! Takže mluvit o tom, co se tam odehrává, je moje povinnost. I kvůli těm, co tam stále jsou. Aby se o tom pekle a ruských zločinech vědělo. Aby se na to nikdy nezapomnělo.

Fotogalerie: Ve vězení držela Dmytra při životě myšlenka na pomstuFoto: Archiv Dmytra Kanupiera, Novinky