Jules Verne (1828-1905) byl francouzský spisovatel dobrodružné literatury a jeden ze zakladatelů žánru sci-fi. bývá občas přirovnáván k proslulému údajnému jasnovidci Nostradamovi, protože ve svých textech předpověděl mnoho technických vynálezů a vědeckých objevů, které byly později skutečně vyrobeny či vědeckým výzkumem potvrzeny. Které z nich jsou tedy ty nejzajímavější?

V jednom ze svých nejznámějších děl 20 tisíc mil pod mořem (1869-70) popisuje Verne dobrodružství lidí, jejichž loď se potopí a následně jsou zachráněni záhadným kapitánem Nemo a jeho ponorkou jménem Nautilus. Zatímco dnes nemáme žádný problém si ponorku vybavit, v době vydání knihy čtenáři netušili, jak by mohl podobný stroj vypadat. První prototypy jednoduchých člověkem poháněných ponorek existovaly již v první čtvrtině 17. století, éra moderních a vojensky využitelných ponorek však začala až ve druhé polovině 19. století. Ve Verneově době si nikdo nedokázal představit, jak by bylo možné pod vodou docílit tak vysokého stupně pohodlí a dokonalého ovládání podmořského plavidla. Toho bylo dosaženo až s technologiemi 20. století. Jaderné ponorky se objevují v armádách světových velmocí od roku 1954.

S konceptem velmi primitivní helikoptéry přišel již renesanční italský vynálezce Leonardo da Vinci, v jehož době ale dostupné materiály a technologie realizaci něčeho podobného zdaleka neumožňovaly. Ani o čtyři století později však Verneova doba možnost výroby funkčního vrtulníku nepřinášela, což ovšem spisovateli nebránilo v tom, aby jí nezahrnul do svého románu Robur Dobyvatel (1886). V tomto díle hlavní postava vyrobí lehký a přitom pevný létající stroj, který je poháněn rotory, podobně jako moderní vrtulníky. Zajímavé je, že Verne zamítl možnost využít uhlí jako palivo a namísto toho přišel s myšlenkou použití elektrických baterií neznámého chemického složení. Tím už do jisté míry předjímal budoucí vývoj a využívání alternativních pohonných látek.

Rozhlasové a televizní zpravodajství

Ve svém díle Ve XXIX. století z roku 1889 Verne napsal, že roku 2889 už nebudou lidé muset číst noviny, ale nové zprávy jim budou každé ráno zprostředkovávány audiovizuálně, takže se bez námahy dozvědí, co je ve světě nového. První zpravodajské rozhlasové vysílání bylo přitom realizováno až v roce 1920, o víc než tři desetiletí později a celých 15 let po smrti spisovatele. Rozšířené a pravidelné televizní zpravodajství se pak objevuje až v 50. letech.

Ve stejném textu (ze sbírky Včera a zítra, 1910) Verne zmiňuje také obří „atmosférickou reklamu“ viditelnou obyvateli celých měst, cosi na způsob psaní po obloze. V realitu proměnily tuto vizi až letadla v meziválečném období a dnes dosahujeme podobných výkonů za pomoci speciálně upravených menších letadel, vypouštějících za letu speciální kouř. Ve stejném díle se objevuje také myšlenka biologických zbraní, počítačů, pneumatických drah nebo navozené hibernace.

V románu Ze Země na Měsíc z roku 1865 popisuje Verne kosmickou loď poháněnou světlem. Zatímco v jeho době šlo o naprostou fikci, dnes už takové stroje opravdu existují – říkáme jim sluneční plachetnice. První realistické plány na podobné kosmické sondy začala realizovat americká NASA v roce 1976 a první úspěšně vypuštěnou sondou tohoto typu se stal japonský IKAROS v roce 2010.

Foto: Neznámý autor, 1889; Wikimedia Commons (volné dílo)

Plakátek s výtvarnou ukázkou Verneovy tvorby (1889).

Ve svém románu Ze Země na Měsíc popisuje Verne putování k našemu souputníkovi v obrovském náboji, vystřeleném z gigantického kanónu. Ačkoliv taková cesta není možná (ať už z důvodu okamžitého usmrcení posádky takové „lodi“ i z hlediska nemožnosti vystřelit náboj dostatečnou rychlostí), autor zde předběhl historickou skutečnost o víc než století. Extrémně rychlý rozvoj technologií ve 20. století umožnil mladším čtenářům Verneových románů dožít se historického okamžiku, kdy člověk v roce 1969 skutečně přistál na Měsíci.

V románu Tajemný hrad v Karpatech z roku 1892 (který český divák dobře zná v podobě komediálního filmového zpracování) Verne popisuje zděšení vesničanů, kteří v domněle opuštěném hradě slýchají zvuky a vídají jakoby oživlé tvary a obrazy. Ve skutečnosti jde ale o projekce podobné produkci dnešních jukeboxů a hologramů. Zatímco klasické jukeboxy začaly být rozšířené od 40. let minulého století, holografie ve své vyspělejší podobě existuje od 60. let 20. století.

V již zmíněném textu Ve XXIX. století popisuje Verne takzvaný fonotelefot, technologii zprostředkovávající obraz za pomoci citlivých zrcadel propojených dráty. Jde vlastně o první představu sdílení zvuku a obrazu, kterou dnes nazýváme videokonferencí. Komerčně je tento způsob komunikace provozován teprve od 70. let minulého století, až s rozvojem digitálních technologií v posledních dvou desetiletích ale doznal skutečně revolučního rozšíření.

Verne se v knize 20 tisíc mil pod mořem nezmiňuje jen o futuristické ponorce, ale také o vyspělé zbrani, která v jeho době ještě nemohla existovat. Tato ruční zbraň nevystřelovala klasické náboje, ale kousky skla, které generovaly vysoký elektrický výboj a zabíjely mnohem spolehlivěji než klasické zbraně. Dnešní tasery naštěstí nejsou určeny k zabíjení, ale obvykle pouze k dočasnému zneškodnění živého cíle. První verze této zbraně vznikla roku 1969 (tedy 64 let po Verneově smrti), od roku 1991 začal být používán policejními sbory.

Janatka, J. M. (1959). Neznámý Jules Verne (jeho skutečný život, osobnost a dílo). Mladá fronta, Praha.

Neff, O. (1978). Podivuhodný svět Julese Verna. Mladá fronta, Praha.

Brandis, J. (1981). Snílek Jules Verne. Lidové nakladatelství, Praha.

Lottman, H. R.; Šťovíčková-Heroldová, V. (1998). Jules Verne: Život a dílo klasika sci-fi. Brána, Praha.