Když vláda v pondělí 20. června schválila svou reakci na prezidentovu kompetenční žalobu, konečně se od emotivních vyjádření posunula k jasné právní argumentaci, kterou lze považovat za bernou minci toho, co si skutečně myslí a čeho chce dosáhnout.
A není to moc příjemné čtení. Odhaluje totiž, že za oficiálními tématy sporů mezi prezidentem a touto koalicí, které se vlečou v podstatě od voleb, se skrývá jiný a mnohem zásadnější konflikt.
V něm jde o to, jaký typ demokracie budeme v České republice vyznávat. Zda liberální, za kterou stojí prezident, opozice a společnost sjednocená kolem Milionu chvilek, nebo demokracii nacionalisticky populistickou a autokratickou.
Zatímco prezident ve svém návrhu řeší to, co mají kompetenční žaloby skutečně řešit – tedy otázku výkladu sdílených pravomocí dvou ústavních institucí – vláda jeho postup vnímá pouze politicky.
„…postup prezidenta republiky vláda považuje za součást mocensko-politického soupeření…“ píše se na čtvrté straně vládního vyjádření. Na jednapadesáté straně pak vláda prezidentovi podsouvá, že chce vytvářet vlastní zahraniční politiku a stát se v tomto směru dalším mocenským centrem.
Prezident však ve skutečnosti ve svém návrhu usiluje pouze o to, aby mohl stát navenek zastupovat autonomně, tedy podle svého uvážení, nikoli podle uvážení vlády. Zahraniční politiku, tedy obsah toho, co by navenek zastupoval, by přitom nadále určovala vláda.
Zatímco prezident by tedy střet dvou ústavních pravomocí řešil vzájemným respektem, vyvažováním a oboustrannou autonomií, vláda prezidenta na dvaačtyřicáté a následujících stranách svého vyjádření vykresluje jako formální a reprezentativní figurku, jíž je materiálně nadřazena.
Zcela přitom pomíjí sílu prezidentova mandátu. Považovat za figurku politika s tak silným mandátem z voleb, jaký má v České republice přímo volený prezident, se jeví jako výsměch demokracii. Petra Pavla volilo přibližně o šest set tisíc lidí více, než kolik hlasů získaly strany tvořící tuto vládu.
Zpochybňování nezávislosti Ústavního soudu pak naznačuje, že jej vláda už nyní nechce vnímat jako nezávislého arbitra. I v tomto se postoje prezidenta a vlády liší jako nebe a dudy.
V rovině principů se tedy zdá zjevné, že prezident se snaží být zastáncem vyvažování a spolupráce jednotlivých mocí a pravomocí i nadřazenosti Ústavy nade všemi.
Vláda naopak působí dojmem, že chce svou moc nadřazovat všem, chce být nad Ústavou i Ústavním soudem a ostatní moci by nejradši omezovala.
Spory babišovců a antibabišovců se u nás dosud odehrávaly v režimu, který by se dal popsat slovy: jeden něco schválí, druhý to zruší, ale na tom, že jsme liberální demokracií, se nic nemění.
Názorový střet o tom, jaký typ demokracie chceme vyznávat, byl dosud tlumen možná posledními zbytky demokratického respektu k oponentům nebo tradiční českou nechutí k opravdu vyhroceným konfliktům.
Vláda však v tomto směru zřejmě přestává mít zábrany a přestává kontrolovat své emoce. O tom, co ji a její příznivce radikalizuje, přitom nemá příliš smysl uvažovat, protože vysvětlování ani diskuse už u nás na protivníka nemají prakticky žádný vliv.
Naše Ústava začíná slovy: „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku…“ Už ve své první větě tak definuje stát jako většinově jednotný kolektiv na určitém území. Je tedy základem a poslední baštou naší celistvosti.
Současně však text Ústavy nehovoří o tom, jaký typ demokracie chceme vyznávat. Slovo „liberální“ se v ní nevyskytuje. Pouze ve svém devátém článku zakazuje změnu podstatných náležitostí demokratického právního státu.
Že může mít demokracie různé podoby a akcentovat různé hodnoty, je přitom zřejmé. Británie praktikuje systém s liberálními i konzervativními prvky, Spojené státy mají systém s výraznou mocí jedné osoby a u nás se pohled na některá pravidla po zavedení přímé volby prezidenta rovněž proměňuje.
Do určité míry jsou tedy debaty a spory o tom, jaký typ demokracie chceme vyznávat, normální. Dokonce ani nelze říci, že bychom přestali být demokracií, pokud by postavení vlády a parlamentu vůči jiným složkám moci podle Ústavy posílilo.
Je však dobré pamatovat na to, že přílišná liberálnost může produkovat chaos, v němž se nedá nic rozhodnout ani uskutečnit, zatímco posun k autokratičtějšímu postavení vládní moci může skončit přechodem k některému druhu totality.
Ve filmu Člověk proti zkáze říká postava spisovatele Karla Čapka v jedné scéně, že demokracie, byť špatná, zůstává demokracií, dokud je v ní možné ve svobodných volbách měnit politiky. Tedy dokud v ní přetrvává alespoň základní společný respekt ke svobodě diskuse a svobodě volby.
A právě o ten se zdá, že začínáme přicházet. Obě strany totiž pomalu, ale jistě začínají považovat oponenta za zlo, které je třeba omezit. Dobro a zlo se přitom vzájemně respektovat nemohou. Mohou spolu pouze bojovat a snažit se toho druhého zničit.
Je proto možné, že to, co se dnes odehrává mezi babišovci a antibabišovci, už není názorovým střetem. Že už nejsme jeden názorově rozdělený národ, ale tvoří nás dva znepřátelené kolektivy.
Pokud tomu tak je, povede to k rozvratu Česka. Ten se sice nemusí odehrát se zbraněmi v rukou, ale poškodí nás všechny. Dalším krokem na této cestě by nyní mohlo být nepodřízení se rozhodnutí Ústavního soudu…
Tomáš František Přibyl, novinář