Master Chief býval donedávna výkladní akční skříní i maskotem Xboxu, ale v posledních letech spíše zmírá. Studiu 343 Industries, aktuálně přejmenovanému na Halo Studios, se v podstatě už od čtyřky nedaří plně navázat na odkaz Bungie a původních her. Přestože jeho přídavky do série nebyly vyloženě špatné, chyběla jim ikonicita, jaká provází původní trilogii, a nakonec i spin-offy ODST a Reach.
Před necelými pěti lety vyšlo Halo Infinite, jehož přijetí bylo natolik chladné, že se značka musela na čas uložit k ledu, aby tvůrci vykoumali, co s ní dál. Nakonec došli k tomu, že bude zapotřebí jít na věci od podlahy. Proprietární engine Slipspace vyměnili za stále sílící Unreal Engine 5, což značí přechod k nové kapitole, kterou nyní trochu paradoxně startuje remake kampaně prvního dílu. Jeho úkolem je připomenout nejsilnější časy, ale také odprezentovat nové možnosti.
Modernizovaný blockbuster
Jde o správný směr? Jak už to v těchto časech bývá, odpověď je komplikovanější, než se na první pohled může zdát. Halo: Campaign Evolved mělo nesmírně náročný úkol, kdy muselo modernizovat a v ideálním případě i vylepšit něco, co bylo dlouho považované za perfektní. Dobrou zprávou je, že se to předělávce většinou daří. Při hraní funguje jako skvělý stroj času, který vás přenese do doby, kdy jste Halo hráli poprvé s tou správně uchopenou esencí chytlavých přestřelek. V řadě momentů se ale v hlavě objeví ten pověstný červík, který do vás začne vpouštět nejistotu.
Zub času je zjevný třeba na vyprávění příběhu. Výprava do ikonického světa titulní struktury věrně sleduje původní rámec, takže vás opět přenese do neúprosné bitvy lidstva proti Covenantu v hávu vtahující vesmírné opery. Tentokrát ale jednoduché animačky přímo ve hře střídají detailní cutscény, které příběhu propůjčují filmovější dimenzi. Díky tomu vyprávění dostává punc velkoleposti a blockbusterově vtahuje do děje, čemuž pomáhají i detailnější výjevy z intergalaktického boje. Jenomže po čase vám začne něco trochu vadit.
Ačkoliv do filmečků zjevně putovala velká snaha, leckdy se spoléhají na mírně řečeno ledabylou režii. Jsou v nich zvláštní hluchá místa, kamera má tendenci ve vzduchu jen tak levitovat a promluvy přerušují podivné pauze. Situace se v pozdějších misích zlepší, ale nedotažený pocit zůstává.
S tím pak jde ruku v ruce nový dabing, který funguje hlavně u Master Chiefa, jenž se oproti originálu trochu více rozmluvil, ale u ostatních postav moc ne. Některé repliky se změnily, stejně jako jejich podání, které je mrtvolnější, což do jisté míry mění atmosféru celé kampaně, v níž stoicky nepůsobí pouze ústřední geroj. I proto chválím rozhodnutí, že na hudbu se zjevně nesahalo, aby mohla opětovně vyznít její nadčasová ikoničnost. A stejně tak musím uznat snahu napravit některé příběhové díry originálu.
Spojení dvou prstenců
Každá cutscéna ale zákonitě musí jednou skončit, abyste se mohli chopit ovladače a konečně jít postřílet ten otravně dotěrný šmejd z vesmíru. Už při prvním výstřelu zjistíte, že lety ozkoušená formule stále funguje a přímočará akce dokáže oslovit stejně dnes jako před těmi dávnými lety. A to i přes několik přidaných prvků, které v něčem zážitek obohacují, v jiných ho ale mění trochu zbytečně.
zdroj:
Halo Studios
Halo Studios se u Halo: Campaign Evolved pokusilo spojit to nejlepší z původního díla se svým přístupem ke značce. Akce tak stále dává důraz na pohyb a relativně obezřetný přístup, kdy nikdy nemáte daleko ke smrti. Častokrát tak do čiré radosti ze střílení přichází mírné „hádankové“ prvky, kdy musíte efektivně využívat dostupné prostředky, abyste přežili, zatímco se hbitě otáčíte při sledování detektoru pohybu. I po letech je evidentní, že jde o nesmírně chytlavý recept, který je pro značku tak specifický, stejně jako sandboxové pojetí řady úrovní, v nichž si můžete bohatě vyhrát.
Střelný arzenál pro pokročilé
Řada aspektů pak zážitek z remaku povyšuje na další úroveň. Zbraňový arzenál se povážlivě obohatil o kusy z pozdějších dílů, kdy můžete sebrat v podstatě jakoukoliv zbraň, která se válí na zemi, včetně energetického meče. To, stejně jako přítomnost většího množství vozidel a možnost jejich unášení, přidává další taktické možnosti, společně se schopností zoomovat s libovolnou zbraní. Také zmizely lékárničky, které nahradilo automatické doplňování životů. Věřím, že změna někoho zamrzí, jelikož trochu odpadá správa zdraví, v konečném důsledku ale funguje.
Už o něco méně spolehlivě funguje možnost sprintovat. Pro opětovné průchody jsou rychlejší přesuny sice užitečné, ale jelikož se úrovně ani pohyb nepřátel neškálovaly, může sprint působit jako zbytečně přesílený cheat, protože jednotlivé úrovně dokážete zkrátka proběhnout a nepřátelům efektivně utíkat. Jeho použití je ale naprosto volitelné, takže se „podvodu“ můžete směle vyhnout.
Veterány také zřejmě nepotěší modernizace některých zbraní. Typickým příkladem je útočná puška, která má po vzoru moderních dílů zmenšenou kapacitu zásobníku z 60 na 36 ran, což je výrazná změna, jež se zásadně projevuje do hraní. Obdobně jako zvláštně upravený rozptyl kulek nebo snad ještě více nepředvídatelné poškození po výbuchu rakety či granátu, jež častokrát vede k nečekané smrti. V tomto ohledu jde remake skutečně trochu chaotičtějším směrem, který ale někdy nedrží tempo s původním designem. Stejně jako zbytečné přidání ukazatelů (lze je vypnout), kvůli nimž se vytrácí nutnost prozkoumávat a hledat správnou cestu.
Vylepšení proti filosofii
Právě design jednotlivých úrovní je pak jistě jednou z nejpalčivějších otázek, která fanoušky v remaku zajímá. Skvělou zprávou je, že Halo: Campaign Evolved se v tomto ohledu snaží zůstat věrné původnímu dílu, zatímco přidává řadu příjemných úprav, díky nimž se třeba v druhé polovině hry daří lépe pracovat s repeticí. Zářným příkladem je mise The Library, která pozbyla své nechvalně proslulé monotónnosti.
I po letech je evidentní, že jde o nesmírně chytlavý recept, který je pro značku tak ikonický, stejně jako sandboxovost řady úrovní, v nichž si můžete bohatě vyhrát.
Zároveň ale přidává na počtu nepřátel, jimiž se vás nebojí vysloveně zahltit, což se jim i díky neperfektně chaotické umělé inteligence častokrát daří. Potyčky tak někdy působí jako prohrabování se postupnými vlnami a ne jako precizně vystavěné střety z originálu. Právě v tomto ohledu je asi nejvíce znát odlišná filosofie a přístup k tvorbě novodobých tvůrců versus Bungie, což ale může být i trochu výhodou.
zdroj:
Halo Studios
Předělávka totiž do vínku kromě původní kampaně přihazuje ještě tři nové bonusové mise vystavěné čistě v režii Halo Studios, které vypráví události roku před základní hrou. Pokud si je stejně jako já dáte až po dohrání příběhu, okamžitě vás do nosu udeří rozdílný přístup v myšlení, kdy se vytrácí sandboxová dynamika a přichází na řadu pevnější držení otěží v arénové podobě. Není nutně horší, ale zároveň je to dostatečně jiné, abyste mohli zřetelně vidět rozdíl, když se místo vynalézavosti dává větší důraz na reaktivnost.
V minulém díle jste viděli…
Právě balíček tří prequelových misí schovaných pod názvem Operation: Meteorite je největší novinkou předělávky. Infiltrační mise Master Chiefa a seržanta Johnsona s úkolem najít data, které by lidstvo konečně dovedlo k nepřátelskému hlavnímu městu High Charity, jsou v zásadě vítaným zpestřením, které operuje se zajímavou premisou. Tu se ovšem nedaří přesvědčivě vytěžit.
Příběh se skládá ze dvou polovin, kdy jedna naťukne experimenty s mutací nepřátelské frakce, zatímco druhá prozkoumává pnutí mezi Spartany a členy ODST. Bohužel, o první téma se vysloveně jenom otře a vůbec ho nerozvíjí, přestože by mohlo nabídnout zajímavé obohacení zdejšího světa. Titulní je proto druhá linka, která ale trpí na nepřesvědčivé podání. Její dialogy svou povrchností mnohdy omylem vyvolají úsměv na tváři.
Nakonec tak dodatečnými misemi proběhnete zhruba za dvě hodiny a odejdete s pocitem, že jsou zajímavou ukázkou toho, co mohlo být, kdyby se s nimi ale pracovalo trochu lépe… Příjemný dodatek řadu věcí dělá vlastně dobře, ale zároveň nechává množství prostoru pro zlepšení.
Gdě obsah?
Což mě nakonec přivádí k největšímu problému Halo: Campaign Evolved, a to je zoufalý nedostatek obsahu. Pokud chci vytvořit „ultimátní“ návrat legendy, měl bych ho přinést ve formě, která nemá kompromisy. Jenomže tady dostanete dohromady 13 misí, k nimž se po dohrání nakonec ani nepotřebujete moc vracet.
Tým se misky vah znovuhratelnosti snaží naklonit modifikátory v podobě lebek, jimiž si můžete průchody ozvláštnit. Specificky lebka, díky níž vyměníte pohled z vlastních očí za kameru z pohledu třetí osobě a konečně okusíte Halo v jeho naprosto ryzí a původní podobě, je vítaným zpestřením. Kromě achievementů ale jinak nemáte moc důvodů, proč kampaní procházet znovu a znovu. Funkční lokální a online kooperace může být možná trochu zajímavou motivací, ale spíš nedostatečnou.
Absence multiplayeru zkrátka zamrzí, ať už si ji budou tvůrci ospravedlňovat jakkoliv. Nakonec ten bych osobně ani tolik nepotřeboval. Ale kompletní absence dodatečně odemykatelných předmětů, časovačů, žebříčků nebo čehokoliv podobného je přinejlepším hloupá. Hlavně že se nezapomnělo na vizuální doplňky pro předobjednávky a prémiové edice.
Unreal slušivý a funkční
Co ale překvapí příjemně, je využití Unreal Enginu 5. Po oznámení přechodu na aktuálně asi nejpopulárnější engine se mne zmocňovaly mdloby. Nedovedl jsem si představit, jak na něm bude hra vypadat, aby si zachovala svou identitu. V tomto ohledu ale Halo Studios překvapili, a i když si můžete povšimnout pár prvků, které Unrealem trochu moc křičí, identita Halo pořád dominuje.
Atmosféra se snaží držet originálu a dělá v tom o parník lepší práci než narychlo spíchnutá výroční edice. V některých oblastech se možná až moc pracuje s množstvím detailů, čímž se vytrácí dávka vesmírné mysterióznosti. Přesto jde o umně vystavěné převedení do moderního hávu, které se v rámci možností snaží držet původních myšlenek, i když věrnost není stoprocentní. Na výsledek se ale kouká opravdu vesmírně hezky.
Horší to je s výkonem. Minimálně na základním PlayStationu 5 se akce v mnoha úrovních zadýchává, animace jsou trhané a snímkovací frekvence má daleko k plynulosti. Současně spolehlivě nefunguje ani systém ukládání, které se v mnoha případech spouští ledabyle a někdy vás dostane do situace, kvůli níž musíte restartovat celou misi. A nakonec s Unrealem přichází i mírně horší zvukový design, který nepůsobí tak precizně jako v minulosti.
Halo: Campaign Evolved je tak na jedné straně povedenou modernizací klasiky, která ukazuje, že první díl má i po čtvrtstoletí sílu strhnout. Dokazuje, jak nadčasové Bungie tehdy bylo, přičemž se původní zážitek snaží aktualizovat do modernější podoby. Jenže zároveň v ní bojují dvě trochu odlišné filosofie herního vývoje, jejichž střet přináší i řadu nedostatků, kvůli nimž jsme nakonec nedostali definitivní verzi legendy.