Manželovy narozeniny jsou jen pár dní po mých, takže už několik týdnů dopředu přemýšlím, čím bych mu letos udělala radost.
Nakonec jsem mu zarezervovala dvě věci, o kterých už dlouho mluvil. Nejprve hodinu v moderním indoor golfovém centru a potom večeři v restauraci, kam se chtěl už několik let podívat. Měla jsem z toho opravdu dobrý pocit.
Jenže teď vážně přemýšlím, že všechno zruším. A upřímně si nejsem jistá, jestli bych tím udělala něco špatného.
Máme čtrnáctiměsíční dcerku a staršího syna. Už od jara postupně rekonstruujeme dům, protože jsme chtěli mít všechno hotové dřív, než malá začne běhat po celém domě.
Táta nám daroval novou podlahu a manžel od něj dokonce dostal pokosovou pilu, aby si ji nemusel pořád půjčovat. Já mezitím maluju pokoje a připravuju všechno kolem. Je to práce pro oba a od začátku jsme to tak brali.
Před pár dny jsme z ložnice vystěhovávali nábytek, protože jsem ji chtěla vymalovat a manžel se pak chystal položit novou podlahu.
Najednou se na mě podíval a úplně samozřejmě prohodil:
„No teda, tolik práce kvůli tvému narozeninovému dárku.“
Nejdřív jsem si myslela, že jsem jen nějak přeslechla.
„Prosím? Jakému dárku?“
„No přece ta nová podlaha. Ale neboj, ještě ti udělám večeři. Pozveme moje rodiče, bráchu s rodinou a tvoji mamku. Jen mi řekni, co mám uvařit.“
Chvíli jsem na něj jen nechápavě koukala.
Ta podlaha přece nebyla žádný dárek.
Plánovali jsme ji skoro rok, materiál jsme dostali od táty a oba jsme na celé rekonstrukci pracovali už měsíce.
Když nad tím zpětně přemýšlím, možná mě nevytočila ani ta podlaha. Spíš to, jak ji vůbec mohl považovat za narozeninový dárek.
Řekla jsem mu, že bych letos žádnou velkou oslavu rozhodně nechtěla. Dům je vzhůru nohama, nábytek z ložnice máme naskládaný v obýváku, oblečení po krabicích a poslední, po čem toužím, je hostit doma celou rodinu.
Navíc jsme během posledních měsíců pořádali dvě větší rodinná setkání a úplně mi to stačilo.
„Mně by úplně stačilo, kdybychom zašli jen my čtyři na večeři,“ navrhla jsem. „Třeba na steak do té mojí oblíbené restaurace a pak si doma pustili nějaký film.“
Jenže on jako kdyby mě vůbec neposlouchal. Pořád opakoval, že uvaří doma. Ať mu prý jen řeknu, co chci.
Nakonec jsem tedy rezignovaně řekla; „Dobře. Tak prosím steak, bramborovou kaši a zelené fazolky.“
Jenže i to byl problém.
Bramborovou kaši neumí skoro vůbec. Vždycky v ní zůstanou velké kusy brambor a fazolky jí zásadně jen převařené ve vodě. Já je mám ráda krátce opečené na olivovém oleji s česnekem a bylinkami.
Bylo mi úplně jasné, že pokud bych chtěla jídlo tak, jak ho mám ráda, stejně bych si polovinu musela připravit sama.
Pak přišla poslední kapka.
„Steaky dělat nebudu,“ oznámil aniž by se na mně podíval. „Vyšlo by to moc draho. Když přijede rodina, uděláme radši kuře.“
Nejdřív jsem si nebyla jistá, jestli si ze mě jen nedělá legraci.
„Počkej… takže na moje narozeniny si ani nemůžu vybrat, co bych chtěla jíst?“
„Musíme myslet na rozpočet.“
V tu chvíli jsem vybuchla.
„Já ale žádnou rodinu nezvala! Celou dobu ti teď říkám, že chci být jen s tebou a dětmi. To ty pořád zveš další lidi.“
On se ale dál držel svého.
Prý je to jen obyčejná rodinná oslava.
Nakonec jsem jen rezignovaně a naštvaně mávla rukou.
„Víš co? Udělej si to, jak chceš.“
Jenže uvnitř mě to už dávno mrzelo mnohem víc, než jsem byla ochotná přiznat. Nakonec jsem to nechala být, protože jsem už prostě neměla energii se dohadovat. Přišlo mi to jako házet hrách na zeď.
Jenže když jsem večer ležela v posteli, začaly se mi v hlavě vybavovat všechny jeho předchozí „dárky“.
Na předminulé Vánoce jsem od něj rozbalila obyčejnou sadu obraceček a vařeček do kuchyně.
Tehdy jsme se kvůli tomu docela pohádali. Vysvětlovala jsem mu, že kuchyňské náčiní není dárek pro mě, ale věc do společné domácnosti.
Myslela jsem si, že to pochopil.
Jenže hned loni mě pod stromečkem čekalo ještě větší překvapení.
Slavnostně mi předal velkou krabici.
Uvnitř bylo extra velké balení plenek pro naši dceru. O číslo větší, než právě nosila. Plenky, fakt si to nevymýšlím, i když bych opravdu chtěla.
Nejdřív jsem čekala, že je to jen nějaký vtípek a opravdový dárek přijde za chvíli.
Dodnes nechápu, co si tehdy představoval. Možná měl pocit, že mi ušetřil cestu do obchodu. Jenže pleny nejsou dárek pro manželku. Stejně jako by nebyl dárkem prací prášek nebo toaletní papír.
Když jsem si to všechno spojila dohromady, najednou mi došlo, že nejde o jednu nepovedenou oslavu.
Byl to pořád stejný scénář.
Nejvíc mě ale dorazila ještě jedna vzpomínka. Vloni mi objednával narozeninový dort.
Miluju jahody. On miluje broskve, které já naopak moc nemusím. Když dort přivezl, byl celý ozdobený broskvemi. A aby toho nebylo málo, cukrárna na něj ještě špatně napsala moje jméno.
On se tomu tenkrát smál. Mně to vtipné nepřišlo.
Začala jsem přemýšlet nad těmi jeho narozeninami.
Rezervace na golf i večeři byly zaplacené, ale mohla jsem je během pár minut zrušit. A čím déle jsem nad tím přemýšlela, tím víc jsem si říkala, že možná poprvé pochopí, jaké to je, když někdo do dárku nevloží skoro žádnou snahu.
Nakonec jsem to opravdu udělala.
Golf jsem zrušila. Stejně tak i rezervaci v restauraci.
Pak jsem si naplánovala svůj vlastní narozeninový den.
Objednala jsem se na devadesátiminutovou masáž. Po cestě jsem si chtěla koupit svoje oblíbené kafe, sednout si na hodinku do kavárny s knížkou, kterou jsem dostala od syna, a mít po dlouhé době chvíli úplně sama pro sebe.
Pak vyzvednu syna ze školy, zajdeme spolu do kina a večer si objednáme něco dobrého k jídlu.
Až děti usnou, dám si dlouhou horkou koupel.
Upřímně? Byl to první narozeninový plán po dlouhé době, na který jsem se opravdu těšila.
Pro manžela jsem nakonec připravila jen obyčejné přání. Do dárkové tašky jsem přibalila velké balení dětských vlhčených ubrousků.
A dovnitř přiložila kartičku:
„Všechno nejlepší. Vymalovala jsem ti dům.“
Pokud se bude divit, proč nedostal golf ani večeři, jednoduše mu vysvětlím, že jsem se jen inspirovala jeho vlastním stylem vybírání dárků.
Přiznám se, že mě ta představa trochu pobavila. Možná až příliš.
Pak jsem si ale uvědomila ještě jednu věc.
Když jsem celý příběh vyprávěla kamarádce, okamžitě se zeptala, proč s někým takovým vůbec jsem.
Jenže ono to není tak jednoduché. Můj manžel není špatný člověk. Je skvělý táta.
Když je potřeba, postará se o děti, pomůže doma, pracuje kolem domu a nikdy mě nenechá všechno zvládat úplně samotnou.
Jen je naprosto příšerný ve vybírání dárků.
A čím víc o tom přemýšlím, tím víc si říkám, že možná prostě opravdu vůbec nechápe, proč mě to pokaždé tolik zamrzí. Možná si skutečně myslí, že praktické věci jsou nejlepší možné dárky.
Jenže mezi praktickým a osobním dárkem je obrovský rozdíl. Dárek by měl člověku dát pocit, že na něj ten druhý myslel. Že přemýšlel nad tím, co mu udělá radost. Ne že jen vyřešil další položku na seznamu věcí, které bylo stejně potřeba koupit.
Proto jsem se nakonec rozhodla, že ho pak už nebudu dál trestat ani mu dělat naschvály. Jen mu letos vrátím přesně stejnou energii, jakou dlouhé roky věnoval on mně.
A jestli mu to konečně dojde?