Jmenuje se John. Už podle jména je asi jasné, že můj „klient“ je Angličan. Před pár měsíci oslavil 94. narozeniny a bydlí v domově důchodců. Asi to není úplně důležitá informace, ale pro úplnost podotýkám, že oba žijeme v Barceloně.
Protože rodina si svého nejstaršího člena velmi považuje a na jeho názor dbá, absolvovala jsem pohovor, který by se dal přirovnat k profesionálnímu výběru na jakoukoli jinou pozici. Důležitými kritérii ale nebyla znalost excelovských tabulek ani minulé kariérní úspěchy, ale ten pověstný „klik“, který mezi dvěma lidmi buď cvakne nebo ne. V mém případě mezi dědulou a mnou.
Zájemců o nabízenou pozici společnice bylo prý mnoho a požadavek jediný. Staříka zabavit, aby se nenudil. Respektive ho několikrát týdně vytáhnout z domova, protože sám už nemůže a sledovat rugby a zprávy v televizi ho pořád nebaví.
Tahle rodina je v mnohém jiná, než ty, které znám, zejména ze svého života v Anglii. Tam chodí potomci do domovů důchodců na návštěvu ze slušnosti a povinnosti sotva párkrát do měsíce na nedělní čaj. Nejsem si jistá, ale podobná situace možná panuje i v mnohých českých rodinách.
Ne tak v rodině Johna. Ta ho navštěvuje několikrát do týdne, vozí na výlety a zve na všechny rodinné události. Nedá se tedy říct, že by si vykupovali špatné svědomí. Jenom nechtějí, aby nebyl sám, ani když mu oni zrovna společnost dělat nemůžou. Hezké, že?
Upřímně přiznávám, že s velmi starými lidmi žádnou zkušenost nemám. Rodiče mi zemřeli příliš brzy a prarodiče nemám už od dětství. Možná proto nejsem zatížena žádnými předsudky a Johna beru jako sobě rovného. Ba co víc. Obdivuji ho.
John ve svém úctyhodném věku stále měří 186cm a pohybuje se s chodítkem. Asi i díky dlouhým nohám s ním upaluje tak, že mu sotva stačím. Ale trochu ho podezírám, že přede mnou dělá tak trochu frajera.
Jednou gentleman, i po devadesátce gentleman. John nikdy nezapomene zhodnotit mé šaty a vlasy a komentuje, když přijdu v něčem, co jsem už někdy na sobě měla. Stařík mě tak udržuje v pohotovosti.
John má všechny své zuby, žádné vyndavací protézy. Sice jsou trochu zažloutlé, ale jeho. Oči už ke čtení moc neslouží, takže klasické knihy nahradily audioknihy. Na dálku ale vidí lépe než já a křičet do ucha mu taky nemusím, protože slyší velmi dobře.
I ve svém věku je štramák, žádný ošuntělý děda v manžestrácích a hučkou na hlavě. John nosí ve vedru trendy kraťasy, kecky a nažehlené tričko s límečkem a hezky voní. Nevím, jestli to tak dělá pravidelně, ale před mou návštěvou si vždycky stříkne trochu kolínské.
V pravé kapse kalhot má peněženku a v levé mobil. Pravda, někdy s vytažením peněženky neposlušnými prsty zápasí, když chce zaplatit útratu kartou, a já mu musím pomoct. Rozpustile na mě mrkne a zavýskne, když strčím ruku hluboko do kapsy, abych peněženku vylovila. Pořád je s ním legrace.
John chodí každý den do posilovny, kterou mají v domově důchodců, a ještě cvičí ve svém pokoji. Prý se chce zbavit chodítka a začít používat jenom hůlku. Zkrátka si myslí, že běh času se mu nějakým zázrakem podaří otočit. Stabilita ale není jeho silnou stránkou a bystrá mysl, kterou by mu mohli závidět o desítky let mladší lidé, s tělem bohužel nejsou v rovnováze.
Proto Johna tak trošku šidím. Před večeří si totiž rád zajde na pivo. Netuší, že mu v mexickém baru, kam spolu často chodíme, nalévají nealkoholické, protože mám s obsluhou tajnou dohodu. Je radost pohledět, když vezme zálibně do ruky orosenou sklenici a požitkářsky se napije. Za jeho blažený úsměv trocha lži stojí. A hlavně za pocit, že dojdeme bezpečně zpátky do jeho domova.
Někdy zůstaneme i na večeři. John má kromě splávku i dobrý apetit. Je mu trapné, že mu porci trochu nakrájím, aby si mohl jenom nabírat vidličkou. Jeho mužství tím trpí. Tělesné nedostatečnosti jsou jediné zdravotní nepříjemnosti, které ho za víc než devadesát let potkaly, a on se s postupnou fyzickou degradací nechce smířit.
John si zkrátka nechce připustit, že je starý. Respektive, že jeho tělo je staré, protože hlava rozhodně není. Pamatuje si nejenom to, co se odehrálo za druhé světové války a jak se seznámil s nebožkou manželkou, ale s břitkým anglickým humorem komentuje všechno, co se právě děje ve světě, v jeho životě, ale i v mém.
John dokáže vyjmenovat hlavní indické kasty, všechna španělská pohoří dle geografické polohy, fotbalové výsledky a na požádání rozebere současnou i historickou politickou situaci ve světě. A když se večer nudí, vytáhne mobil a zavolá mi, aby se pozeptal na Belindu. To je můj pes. Na tlačítka sice moc nevidí, ale vytočit mé číslo mu žádnou práci nedá. Prostě požádá Siri, aby mi zavolala.
Nejsmutnější na jeho situaci je asi ztráta iluzí v rozporu s vůlí a chutí dělat vše, co už prostě nejde. A já mám být tou, která mu má iluze brát. John si nechce připustit, že některé věci už spolu prostě dělat nemůžeme. A tím nemám na mysli žádné intimní záležitosti, protože náš vztah je čistě přátelský. Na co ale ve skrytu duše myslí, to netuším.
Nemůžeme třeba jít na pláž, lehnout si na deku, opalovat se a skočit do moře. Procházet se dlouho po pobřeží, odjet na prodloužený víkend a jít si zatančit. Dojít vyvenčit psa, uvařit večeři nebo prostě jen vyjít schody do prvního patra.
John se ale drží. I když si ze svého fyzického stavu dělá pěkně po anglicku legraci, vím, že uvnitř ho realita bolí. Truchlit ale není proč. Důležité jsou plány a mít se na co těšit. A to teď máme my oba a na společné chvíle se těšíme.
Příští týden jedeme do ne příliš známého Gaudího muzea, kam bych se sama asi nevypravila. Taxík nás doveze tam i zpátky a chodítko má sedačku, když už jsou nohy unavené a John si potřebuje na chvilku odpočinout. A mají tam i kavárnu.
V plánu máme také pravý anglický nedělní oběd, neboli Sunday roast, výlet do zábavního parku na hoře Tibidabo a už jsme objednali lístky na jazzový koncert v jednom místním hotelu.
Je mnoho aktivit, které spolu můžeme podnikat. Náš seznam je dlouhý, stejně jako moje kariéra společnice, jak mě ujistil John. Jeho maminka umřela dva týdny před stovkou a do posledního dechu byla nadstandardně čiperná. A John má v plánu ji překonat.
Práce je fajn, když vás baví a dává smysl. A já si té své práce opravdu vážím.